literární západ

Každý literární zápisník může být občas i fejetonistický, zvláště když nás poťouchlé skotačinky života přímo utvrzují v tom, že má, ba musí být někdy fejetonistický, marná sláva! Tentokrát však na počátku nebude ani slovo, ani z kontextu vytržená věta či souvětí, nýbrž strohá či lakonická zpráva či sdělení, kterou jsme si mohli přečíst v týdeníku Respekt. Stálo v něm psáno takříkajíc černé na bílém, hle, toto: „Katolický biskup František Radkovský požehnal v Plzeňském pivovaru výrobě piva určeného pro Vatikán.“

Nuže, mějme v dostatečné a náležité úctě vše, co je vskutku spojeno s významy duchovními, esoterickými, s vyššími principy mravními a podobně. V tomto případě však dozajista nejde o žádný mravní princip, nýbrž… Raději to nepojmenovávejme, abychom se nedotkli zřejmě veskrze upřímného katolického smýšlení a myšlení některých našich pivních podnikatelů a manažerů. Co z toho však vyplývá? Pravděpodobně tolik, že veškerá pivní produkce, spojená s plzeňskými pivovary, byla, ruku na srdce, prozatím holt nepožehnaná. Dokonce absolutně nepožehnaná. A bude taková i nadále, poněvadž zbožní braši ve Vatikánu se budou moci beztrestně a bezhřešně napájet od nynějška požehnaným plzeňským mokem a smí si po jejich boku pořádně zavdat i Svatý Otec, neboť půjde v prostorách Vatikánu o požehnaný nápoj, možná o jediný požehnaný mezi nepožehnanými –zatímco nebozí Plzeňáci?

Nebohým Plzeňákům nezbude než se utěšovat v životních trýzních stejně jako desetiletí ba staletí předtím zase a znovu pouze svým tradičním pivem nepožehnaným. Ne že by bylo špatné, naopak, ačkoli to nejlepší z pivovarů je beztak určeno pro export a domorodci musejí utřít tím pádem pusinky, požehnané však nebylo a doposud není. Z kulturního hlediska je to však více než povznášející novinka! Jestliže se severočeský Březňák zvláště dnes honosí tím, že chlapci z Rommelových Afrika korps bojovali u Tobruku s Brity a Čechy tak udatně pouze díky tomu, že se posilovali velkobřezenským pivem a žádným jiným, potom, až jednou přijde poslední hodinka Benedikta XVI., důvěrně označovaného bratry jezuity za „Bé Šestnáctku“, pravděpodobně bude řečeno, že se odebral k Hospodinovi na nebesa posilován právě a především požehnaným plzeňským pivem. Pax vobiscum, pax nobiscum.

K něčemu podobnému mělo ovšem dojít daleko dřív. A to i v jiných sférách města Plzně, budoucího hlavního města evropské kultury (na jednu sezonu). S Vatikánem by to sice nemělo nic společného, ani se stávajícím papežem, leč nešť: biskup Radkovský už dávno měl mít tušení shůry a vydat se zavčas na Západočeskou univerzitu. A tam měl požehnat nejméně s dvojnásobnou, ne-li třeba i čtyřnásobnou vervou plzeňské Právnické fakultě. Ta je teď v tuzemských končinách nejméně stejně proslulá jako plzeňské pivo, je však taková nějaká nepožehnaná, pomlouvaná, ba zesměšňovaná. Kdyby však monsignore Radkovský zaúčinkoval jako učiněný regionální anděl spásy, žádný akreditační anděl zhoubce, to ani náhodou, určitě by se nad plzeňskými právníky natotata rozhostila neposkvrnitelná aureola věčné, ne-li už odvěké nepodvodnické požehnanosti.

Bylo by v Plzni v tomto ohledu určitě veseleji! Nemuseli by na místních právech narychlo plichtit tzv. etické panely s dušičkami ochotnými ke všemu, bylo by jim mnohem více hej a ministři spravedlnosti, v poslední době se rekrutující ponejvíce z Plzně, by si také mohli s úlevou vydechnout. Však i nynější premiér, hlásící se ke konzervativnímu moravskému katolicismu, by určitě zakusil radost převelikou a vyzval příslušné biskupy by k neprodlenému podobnému požehnání rovněž právníků pražských a brněnských. Žádný tumáš čerte kropáč! Koneckonců by požehnaný plzeňský právník mohl být užitečný i Vatikánu, kdoví! A to už by se potom v městě mohlo zvesela požehnat i ouředníkům přes kulturu nebo rovnou i takové Pamele, proč ne, třeba by z toho pro církev tam i tam dokonce i něco káplo – a platí přece od antického odedávna, že pecunia non olet.

A co takový Plž neboli Plzeňský literární život? Nezasloužil by si také biskupské požehnání, když už tak dlouho a tak obětavě vykonává své plží poslání na plzeňském národu roli dědičné? Což o to, požehnání by mu přišlo k duhu, zvláště od čtenářů, neboli nikoli ledajaké, od biskupa však pohříchu nikoli! Marná sláva, v redakci Plži převažuji bezvěrci (či bezvěrkyně?), ti se ovšem ještě mohou polepšit. Pak tam ale do všeho mluví ti nepolepšitelní: evangelíci. Samozřejmě není evangelík jako evangelík (jako není katolík jako katolík), zrovna v Plzni se vyskytují i tací evangelíci, kteří v zaslepené honičce za nějakou sukní jsou ochotni pomlouvačnými zvratky pokálet vše, na co přijdou, jen aby k sobě na vteřinku připoutali pozornost něžného pohlaví, leč to jsou ti namyšlení a navztekaní velbloudci v uchu jehly. Žádní blahoslovení, pouze chudí dechem. Nejraději by upalovali, upalují se však vlastní žlučí. Ergo jsou to houby evangelíci, hloupí pacholci to jsou a vše evangelijní je jim cizí.

Pomůže-li plzeňskému pivu odváženému do Vatikánu, že bude teď požehnané, to netušíme. Zda by biskupské požehnání smylo hanbu z nevinných, ne-li andělsky neviňoučkých plzeňských vysokoškolských advokátů všech nepravostí, rovněž nám není povědomo – leč s Plžem je to možná ještě složitější. Vždyť i redigování Plže a jeho vydávání je cosi jako požehnaná práce, při níž nehrozí ani vidina pouhá hmotných statků, ani nebezpečí nějaké vatikánské pivní břečky, kteréžto budiž jistěže kvapem zažehnáno. Plž vznikl z dobré vůle, žije z dobré vůle, nebýt té dobré vůle, už by ho někteří nekulturní ouřadové a jejich nadutí pohůnci dávno sprovodili ze světa. A je dobrá vůle také dobrou Boží vůlí? Dosti však již těchto disputací: k pivu požehnanému pro účely Vatikánu mají v Plži ukrutně daleko. Zato k pivu nepožehnanému o poznání blíž.