literární západ

„Pánové, přejděme ROVNOU K VĚCI,“ zahájil tajnou schůzku v salonku Hostince stařenky Vyprášilové Mataharis, „základním tématem je, proč ono drastické zdražení.“

Kolem kulatého stolu seděli kromě Mataharise a doktora Quvida ještě velitel speciální městské stráže v Abu-Babě Brolin, předseda správní rady Spojených železnic a.s., sir Petrescu Kašmil, jeho zástupce, baron Lazslo, pokladník společnosti, sir Haston, tajemník prince Ozswalda IVXXX, zástupce Mořičvílského panovníka, sir Petrželka a Abu-babský protějšek doktora Quvida, profesor Bledulín. V rohu místnosti stál tiše James Blond se Stuartem a šeptem si cosi ukazovali v rozečtené knize.

„Víte, sire Mataharisi,“ ozval se nesměle baron Lazslo, „nejedná se vlastně o nic neobvyklého, abych tak řekl. Ve světě je to naprosto běžné.“

„Barone, mluvíme tady o jediné železnici na světě, žádná jiná už neexistuje!!!“

„Ale no tak, veliteli, vy toho naděláte kvůli několika zlatým…“, mávnul rukou sir Petrescu.

„Několika zlatým? Jízdenka z Mořičvílu do Hornoskalního sedla stála ještě minulý týden 15 zlaťáků. A dnes?“

„Něco málo přes stovku…“ špitnul Lászlo.

Mataharis se podíval na Brolina a pozvedl tázavě obočí. Jsou chvíle, kdy se i největší sokové a konkurenti musí domlouvat takovýmhle způsobem, vyžaduje-li to situace. V minulosti už bylo vedeno mnoho důležitých jednání právě takhle a ve všech případech kladlo pozvednuté obočí stejnou otázku: Máte s tím vy nebo vaši lidé něco společného?

Velitel Brolin zavrtěl hlavou a stočil pohled významně na sira Petrželku. Teď zavrtěl hlavou Mataharis a Brolin pokrčil rameny.

„Kolik činily zisky minulý rok?“ uhodil Mataharis na sira Petresceua.

„Ale veliteli, snad si nemyslíte, že vám prozradím tak důvěrnou informaci?“

„Jednalo se o statisíce zlatých,“ řekl Brolin.

„Děkuji,“ odpověděl přes rameno Mataharis a stále se díval na Petresceua, „důvěrnou informaci, říkáte? A jak je tedy možné, že Abu-Babská speciální městská stráž ji zná? A nejen ona. Bylo to přesně 987657 zlaťáků, 7 stříbrných, 5 měďáků a tří slepice od vdovy Maříkové, která neměla hotovost,“ zahřměl Mataharis, zatímco Brolin nasadil kamenný výraz.

„Abyste věděl, jde tady o docela vážnou věc! Nejen, že ve vaší společnosti má uloženo poměrně dost prostředků většina Mořičvílské šlechty, ale z daní, které městu odvádíte se financuje údržba silnic (na tohle byl Mataharis obzvláště pyšný, donutit Spojené železnice a.s., aby podporovaly konkurenci byl těžký úkol, ale ten pocit stál za to) a kanalizačního systému, ale taky všech pět sirotčinců a tři lazarety! Když zdražíte takovýmto způsobem, do čtrnácti dnů zkrachujete a systém se zhroutí!“

„Byl slabší rok a navíc musíme obměnit vozový park a velkou část kolejí,“ protestoval baron Lászlo.

„Na to jste se vymlouvali loni při daňovém zúčtování. A prošlo vám to jenom proto, že celá městská rada má u vás podíly.“

„To nemůžete dokázat!“

„Myslíte?“ usmál se Mataharis, „opravte mě, jestli se pletu, ale nekoupil si náhodou pár dní po daňové uzávěrce hlavní účetní dům u Překříženého mostu?“

„Prostě je to spořivý člověk, no…“

„A co zapisovatelka, slečna Lasičková? Ta je taky spořivá? No možné to je, třeba si dokázala ze svého skromného platu naspořit na nový kočár i s kočím, co říkáte?“

„Dobrá, nebudeme to rozmazávat, ano? Máme pro zdražení svoje důvody,“ pokusil se urovnat situaci sir Petrescu.

„Konečně jste uhodil hřebíček na hlavičku,“ zareagoval Mataharis, „teď už mě ty důvody jenom prozraďte a můžeme jít domů. Respektive dolů do šenku na nějaký ten drink.“

„Nezapomeňte, že jsme momentálně v ne příliš přátelském vztahu,“ poznamenal Brolin, „správně byste měl zatknout každého Abu-Babana, který nemá platný pas. Jestli nás uvidí, jak dole v šenku spolu popíjíme…“

„Dejte s tím pokoj alespoň teď, příteli,“ otočil se Mataharis na svého kolegu, „to bych musel pozatýkat minimálně pět lidí přímo u nás na velitelství.“

„Vy o nich víte?“ špitl překvapený Brolin.

„Jistě, vy zase víte o našich, takže to necháme tak, jak to je a budeme se věnovat našemu problému, ano?“

„To bude nejlepší,“ souhlasil rychle Brolin.

„Výborně, takže ten důvod zdražení, pánové.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

„Ehmmm..,“ zakašlal Blond.

„Ano?“ otočil se na něj Mataharis.

„Když dovolíte, pane, rád bych se zeptal zde přítomných gentlemanů na několik drobností.“

„Ale samozřejmě, jistě vám rádi odpoví.“

Drtivá většina přítomných se tvářila, že odpovídat na jakékoliv otázky je pro ně v současné situaci krajně nepřípustné.

„Tedy, rád bych se vás pánové optal na vaše děti,“ řekl Blond.

„Prosím?“ zeptali se současně Mataharis a Brolin.

„Jak se mají vaše děti, není to žádná složitá otázka,“ trval na svém Blond.

„No, pánové, pan Blond se vás na něco ptal,“ otočil se Mataharis vlídně na přítomné.

„Ale to víte, zlobí, zlobí…“

„No, je to klacek…“

„Začala se tahat s tím darebákem…“

„Učí se na banjo, to se nedá vydržet…“

„Víte, ptám se proto, že podle našich záznamů jste všichni, jak jste tady, nahlásili v minulém měsíci zmizení některého z vašich potomků. Nejen vy ovšem, také všichni členové dozorčí rady.“

„Ale, že by se nám situace trochu zdramatizovala?“ pozvedl obočí Mataharis. Brolin pochmurně pokýval hlavou. V mezinárodní posuňkové řeči nejvyšší úrovně to volně přeloženo znamená Aha, taky mě to mohlo napadnout jako prvního.

„A všichni jste svoje oznámení stáhli do několika dnů s tím, že se váš ztracený syn nebo ztracená dcera našli nějakým zcela prostým způsobem. Pouze baron Lászlo měl ze zmizení svého syna neskrývanou radost, ale pokud si dobře vzpomínám na sira Laszla juniora, v tomto případě se to dá myslím pochopit.“

„Co tím chcete naznačit, pane Blonde?“ ozval se sin Petrescu.

„Nic, sire. Já jsem si totiž zcela jistý, že ani jedna z pohřešovaných osob se nikdy domů nevrátila.“

„No dovolte! Máte nás za lháře?“ vyskočil ze svého křesla sir Petrželka.

„To nikoliv, sire. Jen za velmi starostlivé rodiče, kteří se bojí o své děti.“

„Tak co nám k tomu řeknete, pánové?“ řekl velitel Mataharis a všechny přítomné měřil přísným pohledem, zatímco zúčastnění nacházeli po místnosti zajímavé věci, zasluhující si pozornost. Například sir Petresceu úpěnlivě pozoroval petrolejovou lampu, jako by se jednalo o zářící sošku sestry Broskvové.

„Já čekám pánové…“, zahřměl Mataharis.

Jako první se odhodlal mluvit sir Petrescu. Sklopil pohled do klína a téměř šeptal.

„Začalo to minulý úplněk. Náš Lorin se nevrátil večer domů, tak jsme poslali sluhu, aby se po něm podíval. Pak se nevrátil ani sluha, to už byl další večer. Místo toho nám přišel tenhle dopis,“ podal Petrescu Mataharisovi složený list papíru.

Vážený pane barone,

Máme vašeho syna (bohužel i sluhu, který odmítá naši skrýš opustit s tím, že se musí postarat o mladého pána). Pokud se s ním chcete ještě někdy setkat, neopovažujte se cokoliv ohlásit městské stráži a vyčkejte dalších příkazů. Pokud jste již zmizení syna ohlásil, dementujte tuto zprávu nějakou vhodnou historkou.

Velitel Mataharis podal pergamen Blondovi a obrátil se na ostatní přítomné.

„Má ještě někdo z vás podobný problém, pánové?“

Všichni postupně sáhli do kapes a podali mu lístek víceméně podobného znění. Jenom dopis pro barona Lászla vyhrožoval adresátovi, že jestli neuposlechne všech příkazů, bude mu jeho syn v naprostém pořádku vrácen.

„No vida, konečně jsme se dobrali alespoň k nějaké spolupráci. To zdražení vám nařídil ten anonym, že?“

„Ano, ale veliteli, životy našich dětí jsou v ohrožení!“

„Jistě, nemusíte mít strach. Určitě hned nepoběžím na překřížený most vykřikovat to, co jsem tady slyšel. Má někdo z vás nějaké podezření?“

„Vždyť víte, že nemáme žádnou konkurenci, veliteli…“, řekl zasmušile zástupce prince Oswalda.

„Zatím,“ podotknul doktor Quvido, aniž zvedl hlavu od Blondovy knihy o metalurgii.

„Vidíte, to je trefná poznámka, díky doktore,“ ukázal na doktora Mataharis, „ve stávajících podmínkách by totiž měla potenciální konkurence půdu dokonale připravenou.“

„Přece není nikdo tak šílený, aby znovu budoval míle a míle kolejí!“

„Nebudoval,“ poznamenal opět doktor.

„DĚKUJI, DOKTORE,“ odpověděl mu Mataharis.

„Vy myslíte, že by použil ty naše?“

„Pokud budete jako společnost trvat na současných cenách, nezbude vám nic jiného, než trať prodat, abyste mohli vyplatit podílníky.“

„Víte, my jsme původně mysleli, že se jedná o akci Svazu povozníků. Pro ně by přece přerušení naší činnosti znamenalo obrovský zisk.“

„To není jisté, co v zimě?“ ozval se opět doktor.

„DOKTORE!!!!“

„Promiňte, jako bych tady nebyl.“

Velitel Mataharis počkal, až se doktor Quvido opět zabere do četby a potom se opět otočil ke stolu.

„Doktorova nevhodná, i když správná, poznámka má svoje opodstatnění pánové. Svaz povozníků přece využívá železnici jako každý jiný, dokonce u vás mají značné objemové slevy, že?“

„To je sprostá pomluva!“

„Nechte toho, pane barone,“ usadil Laszla Mataharis, „zapomněl jste na smlouvu, kterou jste vy osobně podepsal před sedmi lety v tomto pokoji, na tomto stole a pod touto lampou?“

„Ale…“

„Mimochodem, je to moc pěkná lampa, připomíná mě sestr…“ začal sir Petresceu, ale Mataharis ho ostře přerušil.

„Sire!“

„Promiňte veliteli, to ta hra stínů. Když se totiž podíváte tady ode mě, musíte támhle v té části jednoznačně poznat…“

„Sire Petrescu, já znám vaše záliby lépe než vy sám, ostatně také platím značné peníze za to, abych se to dozvěděl, takže toho okamžitě nechte, mrháte časem nás obou!“

„No dovolte, vy mě snad špehujete?“

„To bych si nikdy nedovolil, sire. Kupuji ty informace od pana Brolina.“

„Je to pravda?“ obrátil se Petrescu pohoršeně na Brolina. Ten jen lehce pokýval hlavou a mírně se usmál.

„Ale to je přece skandál!“ vykřikl Petrescu.

„Jestli na tom trváte, můžu tady přítomným pánům oznámit, o komu prodáváte informace vy…“

„To stačí,“ změnil okamžitě výraz Petrescu, „přece se tady nebudeme zabývat takovými maličkostmi, že? Máme přece na starosti důležitější věci.“

„No vidíte, já vám to ovšem říkal hned na začátku. Vy jste musel začínat s tou lampou. I když teď, jak se na ní dívám…“ zasnil se Mataharis.

„Ehm, ehm…“

„Á, pravda, díky doktore. Takže Svaz povozníků vyloučíme, ano?“

„Když dovolíte, pane…“

„Ano, pane Blonde?“

„Víte, zajímalo by mě, kolik mostů je po celé trati.“

Baron Lászlo se na chvilku zamyslel.

„Tuším že asi tak nějak okolo 215, proč?“

„A jak jsou konstrukčně řešeny, barone? Myslím převážně.“

„Když se trať začínala stavět, používalo se nejvíc kamenných klenutých oblouků, takových mostů je něco okolo 150, ale když se stavěl most přes Vymletou díru, použili jsme poprvé nosnou konstrukci z hliníku. Na kamenný oblouk je kaňon moc široký. Potom už se mosty z ničeho jiného nikdy nestavěly. Hliník je totiž pro tyto účely naprosto ideální, je lehký a když se něco nepovede, dá se snadno přetavit. Ale stále nechápu, kam tím míříte, pane Blonde?“

„Ještě chvilku Barone. Pánové, co byste říkali na malé občerstvení?“

Všichni přítomní byli pro a tak Blond zavolal šenkýřku a cosi jí dlouze šeptal do ucha. Šenkýřka sice začala odmítavě vrtět hlavou, ale pak zahlaholila něco jako „pokusím se pane“ a odběhla po chodech zpátky dolů do šenku.

„Teda to je něco, a to můžeš dělat, kdy tě napadne?“ zajímalo Jakuba Glokvičku.

„Jasně, stačí se soustředit, zkus si to taky, jestli chceš,“ smála se na něj Markétka.

„Vážně můžu?“

„Můžeš, zkus to třeba támhle s tou petrolejkou.“

„Tak jo. Soustředím se a představuju si… třeba sestru Broskvovou.“

Z petrolejové lampy se začala pomalu stávat soška krásné dívky.

„No to je něco. Vážně nás ty lidi nevidí?“

„Neboj se, nevidí.“

„Mně to přijde, jako když tu petrolejku pozorujou nějak moc podrobně.“

„To je pravda. Nezapomeň, že to jsou tajní agenti a ti jsou schopní vypozorovat ledacos. Ale i tak budou mít maximálně pocit, že je něco jinak, neboj se.“

„Tak, a teď zkusíme třeba…“

Šenkýřka postavila na stůl před Mataharise tác s plechovkami, udělala pukrle a odcupitala z místnosti.

„Tak pánové, na zdraví a brzké vyřešení případu,“ pozvedl jednu z plechovek Mataharis a chystal se napít. Po něm tak učinili i všichni ostatní.

„Moment,“ zarazil se Mataharis a pozorně se zahleděl na plechovku.

„Blonde?“

„Ano pane?“

„Připomeňte mi, až se vrátíme, že vám mám zvýšit plat a současně udělit vysokou pokutu za dělání pitomce z nadřízeného.“

„Jistě pane.“

„Stalo se něco, veliteli?“ chtěli vědět baron Lászlo.

„Ano, stalo. Či spíš stane. Prohlédněte si pozorně tu věc co, držíte v ruce, ano?“

„Obyčejná plechovka. Pro obyčejného člověka je to možná novinka, ale lidé v našem postavení to již berou několik měsíců jako samozřejmost, předpokládám,“ nechápal Lászlo.

„Ano, obyčejná plechovka. Důležité je, z čeho je ta plechovka vyrobená.“

„Z hliníku, přece, to každý ví.“

„Ano, barone, to je ono! Hliník. Našim pachatelům nejde o převzetí vaší železnice. Tedy ne v prvním sledu. Ale to už vám jistě vysvětlí pan Blond.“

„Děkuji, pane. Takže pouze stručně. Náš neznámý muž, či žena, vás nejprve donutí vědomě zkrachovat. Poté od vás odkoupí celou trať a okamžitě rozeberou všechny hliníkové mosty, čímž získají dostatečné množství surovin na výrobu velkých zásob plechovek. Mezitím, co budou vyrábět plechovky, postaví nové mosty. Budou dejme tomu v kombinaci dřeva a kamene – sice o dost nákladnější, než ty původní hliníkové, ale v konečném součtu zisků z prodeje plechovek se jim celá akce bohatě vyplatí. Jak jistě všichni víte, skleněné lahve jsou nejen dost nákladné na výrobu, ale především je u nich velká ztrátovost při přepravě, ať už vozem, nebo po kolejích. Ale použijete-li hliníkové plechovky, snížíte ztrátovost téměř na nulu. Navíc v celých horách platí pivo za velmi žádaný artikl a jestliže náš neznámý navíc získá téměř zadarmo i funkční distribuční síť, v našem případě Spojené železnice, čekají ho tak vysoké zisky, že si to nikdo neumí ani představit.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

Jako první promluvil velitel Mataharis.

„Jak dlouho, pánové, vydrží Spojené železnice, aniž by musely sáhnout k prodeji firmy?“

„Přibližně tři dny,“ hlesnul sir Petrescu, „potom musíme začít rozprodávat majetek, abychom vyplatili podílníky, jinak nás rozcupují na malé kousíčky.“

„Takže to nebudeme protahovat. Teď se všichni rozejdeme a budeme dělat svoji práci. Vy pánové držte společnost, jak dlouho to jen půjde, i kdybyste měli rozprodat nějaké méně důležité části, my s panem Brolinem zahájíme okamžitě pátrání.“

„Skvělé, skutečně brilantní. Nicméně, doufám že platí naše dohoda a při příští krizi bude vedení v mých rukou,“ naklonil se k Mataharisovi Brolin.

„Děkuji. Nemějte obavy, příští krize je vaše, jak jsme se dohodli, jednou vy, jednou já. Ale musíte mně slíbit, že vynecháte ty světelné efekty, lidi to minule trochu mátlo.“

„To ten nešťastný požár, už se to nebude opakovat.“

„Jistě, nuže do práce.“

Nad celým Temným hvozdem se rozložila temná noc. Byla tak temná, že i měsíc zbaběle utekl za nejbližší horu a strašidla s méně odolnou psychikou nevylézala ze svých doupat. Jediná světla, které bylo možné v okolí několika čtverečních mil spatřit, vycházela z hostince stařenky Vyprášilové U Zdravé výživy. Okna zářila do noci a ani jeden host neměl sebemenší strach, že by mu hrozilo nějaké nebezpečí. Jestliže se totiž ta mírnější strašidla krčila kdesi v temných koutech, ta strašlivá seděla či visela v šenku a nalévala se mrkvovou šťávou, dýňovými šejky či jablečným moštem. Od té doby, co Stařenka Vyprášilová podnik otevřela, se v okolí stalo několik zásadních změn. Tak například bezpečnost na cestách – žádný z loupežníků nebyl tak šílený, aby se k hostinci přiblížil na méně jak 20 mil, když zrovna pracoval, protože mu hrozilo reálné nebezpečí, že bude spatřen některým ze stařenčiných přátel a donucen štípat dřevo, natřít verandu, nebo něco podobného. Stařenka byla v tomto ohledu nekompromisní. Naopak, pokud byl člověk shodou okolností zrovna psanec na útěku před zákonem, našel v hostinci spolehlivě azyl a práci na tak dlouho, dokud se celá záležitost nějak rozumně nevysvětlila. Personál Zdravé výživy tak tvořili z drtivé většiny bývalí vězni, zběhlí vojáci, zneuznaní umělci a podobné živly, ženskou část pak převážně bývalé zaměstnankyně salonu madam Čurbesové. Také co se týká potravního řetězce zjistila mnohá zvířata, že bude nutné změnit návyky, nebo si najít jiný les. Tak bylo například možné celkem běžně spatřit zajíce, jak jde na návštěvu do vlčího doupěte, nebo jak lasička pomáhá slepicím hlídat kuřata. Jak to stařenka dokázala nikdo nevěděl, ale celý systém už léta fungoval a okolí Zdravé výživy bylo jediné místo na světě, kde byl i medvěd vegetarián.

V šenku vyhrávala kapela The Lobsters, čtveřice mladíků s poněkud přerostlými vlasy, na pódiu tančila skupinka obnažených dívek a za barem čaroval se sklenicemi barman Símouš. O dvě patra výš seděl za vyřezávaným stolem velitel Mataharis, James Blond, doktor Quido a Stuart, kteří se po skončení jednání ještě zdrželi a popíjeli angreštový džus.

„Předpokládám, že potenciálních pachatelů nebude moc,“ nadnesl Mataharis.

„Když dovolíte pane,“ připomněl Stuart, „celá operace vyžaduje silné finanční zázemí a je celkem pravděpodobné, že dotyčná osoba má nějakou spojitost s ústředím Spojených železnic, vzhledem k tomu, že má evidentně podrobné informace.“

„Jistě Stuarte, ale nikdo přece není tak bohatý, aby si mohl dovolit koupit Spojené železnice,“ namítl Mataharis.

„To máte pravdu, pane, ale nezapomeňte, že se budou s největší pravděpodobností prodávat pod cenou, právě proto, aby je vůbec někdo koupil.“

„Třeba jich je víc,“ vložil se do hovoru doktor Quido.

„To si nemyslím,“ ozval se Blond, „při tak náročné akci je nutné vysoké utajení a já pochybuji, že by se na světě našli dva lidé, kteří by se byli schopni domluvit a pak oba mlčet. Je to celkem běžný jev – jeden ze společníků si připadá podvedený, a tak se svěří někomu blízkému a informační lavina je odpálená. Já osobně si jasně vzpomínám na případ krádeže obrazu Mony Culiculintus, kdy se sice loupež zdařila, ale jeden z pachatelů měl dojem, že mu jeho komplicové odpírají část zisku z prodeje, a tak obraz demonstrativně vrátil majiteli.“

„To vypadá pravděpodobně,“ připustil Mataharis.

„Já bych zkusil hledat mezi výrobci piva, potažmo mezi těmi, co pivo stáčí do plechovek,“ navrhl Stuart.

„Tak to můžeme vyloučit téměř okamžitě,“zavrtěl hlavou doktor Quido, „Takový výrobce je jen jeden a to je shodou okolností pan Kefír a toho sledujeme téměř nepřetržitě. On sice spí se svoji sekretářkou a krátí město na daních, ale rozhodně nemá čas na něco takového.“

„Mám plán,“ přerušil Mataharis svoje rozjímání, „pamatujete se Blonde na tu krádež receptu na Harrisovo pivo z minulého měsíce? To je ono. Znamená to, že na výrobu a distribuci falzifikátu se chystá někdo mimo branži.“

„A to nám nějak pomohlo?“ nadhodil ironicky doktor.

„Samozřejmě že ano. Nikdo, kdo má takové prostředky, je nebude mít zašité v polštáři, daleko výhodnější je uložit je v bance a vydělávat na úrocích, nebo zainvestovat do podílů velkých společností, ale i potom jdou všechny finance přes banku.“

„Aha, začínám tušit.“

„Správně. Pan Blond se ihned odebere zpět do města, pronikne postupně do všech bankovních domů a projede záznamy. My se zatím pokusíme přesvědčit Křiváka Lopéra, aby nám prozradil jméno svého zaměstnavatele.“

„Když dovolíte, pane, nebylo by od věci prohledat záznamy o kupních smlouvách výrobních prostor, pivo přece nejde vyrábět někde ve sklepě, to vyžaduje spoustu zařízení a hlavně místa,“ navrhl Stuart.

„Výborně, Stuarte, vezmete si to na starost se slečnou Monikou, u vás mám alespoň jistotu, že se skutečně budete věnovat pouze hledání údajů.“

James Blond se na Mataharise vyčítavě podíval.

„Nedělejte na mě ty obličeje, Blonde, naposledy jste se věnovali namísto katalogizaci nižších delikventů z okolí jablečného tržiště činnosti zcela odlišné a velice přesně specifikovatelné.“

„To by mě zajímalo, tohle, o tom jsem nic neslyšel,“ zpozorněl doktor.

„Překřížený most, doktore, stavěli ze špejlí Překřížený most.“