literární západ

V krbu praskala dubová polena a celým sálem se šířilo příjemné teplo. Po všech možných částech starého vyřezávaného nábytku, kterým byla místnost bohatě vybavena, byly rozvěšené různé části oblečení, ze kterých stoupala pára. V mohutných křeslech se pod medvědími kůžemi krčili Myrtil, Jeroným, Zuzana a hrabě Stoker. Před krbem stál mohutný muž a pohrabáčem upravoval ohniště.

„Neměl byste prosím trochu čaje?“ zachraptěla Zuzana.

Obr u krbu se obrátil.

„Samozřejmě, někde tady jistě bude, jenom nevím kde, už jsem čaj nepil několik století.“

Hrabě Eulián Stoker byl skutečně impozantní postavou – měřil přes dva metry, měl dlouhé blond vlasy spletené do copu a jeho tvář byla jednoduše řečeno krásná.

„Že jsem tak smělý, to děláte všem návštěvám?“ zahuhlal Myrtil a mocně se vysmrkal.

„Ani ne, většinou sem nikdo nechodí. Můj předek, Samuelův dědeček, návštěvy rovnou vysával.“

„Ale tuhle tradici doufám už neudržujete, že ne?“ zeptal se Myrtil.

„Bohužel,“ povzdechl si Eulián, „doktor mi zakázal pití krve, protože mně nedělá dobře na játra.“

„To je mně líto,“ zakašlala Zuzana.

„Mně také. Odpusťte mi prosím to propadlo,“ omlouval se upír, „ale neměl jsem návštěvu už strašně dlouho a tak nějak mě vypadlo z paměti, že u brány nějaké propadlo vůbec je.“

„To nic, hrabě, jiný kraj, jiný mrav.“

„Máte celkem štěstí i při tom, co se vám stalo, původně byly v nádrži ještě piraně, ale jak neměly co jíst, pravděpodobně se požraly mezi sebou.“

„Strýčku?“ zašpital altem hraběnka.

„Ano, Samueli?“

„Mohla bych si jít lehnout? Strašně mě bolí hlava a ten venkovský vzduch…“ kníknul hraběnka.

Eulián si povzdech a tázavě se podíval na Myrtila.

„Jestli můžete, odveďte ho někam, kde ho dlouho neuvidím,“ poprosil ho Myrtil.

Hrabě Eulián luskl prsty a ze stínu jedné komody vystoupila svalnatá postava, porostlá srstí.

„To je Bohoušek,“ představil stvoření hrabě, „Bohoušku, odveď prosím tady… ehm… tu osobu do některého z pokojů pro hosty a ulož jí do postele, ano?“

Bohoušek něco zavrčel.

„Ne, Bohoušku, žádné obtěžování, je to taky upír, mohlo by se ti to vymstít.“

„Bohoušek udělal v místě, kde bylo možné tušit obličej ekvivalent zklamaného výrazu, přehodil si překvapeného hraběnku přes rameno a zmizel do tmy.

„Víte,“ odkašlal si hrabě Eulián, „Bohoušek je člověkodlak a má trochu problémy s identitou.“

„Člověkodlak? Co to proboha živého má znamenat?“ zděsil se Myrtil.

„Abych pravdu řekl, ze začátku jsem o tom také přemýšlel, ale pak jsem se smířil s myšlenkou, že matka příroda pravděpodobně měla dojem, že je to dobrý vtip. Bohoušek je původně jezevec trpící vzácnou formou lykantropie. Mění se když vyjde měsíc, nebo když ho něco rozruší.“

„Je to od vás hezké, že jste se ho ujal,“ řekla soucitně Zuzana.

„Vlastně to bylo trochu jinak… Bohoušek mě neustále přepadával a pokoušel se mě zakousnout a já mu ani za nic na světě nemohl vysvětlit, že by se měl bát on mě a ne naopak. Nakonec jsme se skamarádili a tak tady se mnou bydlí a funguje jako majordomus.“

„Jistě, hlavně že jsou lidé schopni se domluvit. Pokud dovolíte, rád bych se taky odebral spát, ta koupel mě nějak unavila…“ zasmál se nuceně Jeroným a Zuzana souhlasně přikývla.

„Ale jistě, ale teď tu není nikdo, kdo by vás doprovodil do pokojů…“ zamyslel se hrabě Eulián.

„To nevadí, jenom nám ukažte kudy, buďte tak laskav, snad trefíme,“ zvedla se z křesla Zuzana.

„Nahoru po schodech a pak doprava u vycpaného medvěda. Kdyby si s vámi chtěl povídat, tak si ho nevšímejte, chvíli bude žbrblat, ale pak dá pokoj,“ ukázal hrabě neurčitý směr někam do tmy. Jeroným a Zuzana se zvedli a pohroužili se do stínů.

„Vy nejste unavený, pane Kuštile?“ zeptal se pak hrabě Myrtila, hledícího zamyšleně do plamenů.

„Ani ne, abych řekl pravdu, ale víte, co je mně divné? Že nás znáte všechny jménem. Když tedy pominu vašeho… neteř.“

Hrabě se pousmál a usadil se do křesla vedle Myrtila. Před tím ale vyndal z jednoho z četných stolků v hale krásnou broušenou láhev a nalil dvě skleničky zlatavé tekutiny.

„To je jednoduché. Lítat po lesích a vysávat osamělé poutníky mě bavilo prvních několik set let, ale pak vás to otráví. To je samé kvílení, když letíte smrkovým porostem, větvičky vás šlehají do obličeje… zkrátka, jedné krásné noci jsem si řekl, že bych se mohl věnovat pro změnu něčemu užitečnějšímu. V knihovně po tatínkovi jsem našel dostatek studijního materiálu na dalších pár století, a tak jsem se začal vzdělávat. Mám všechny dostupné doktoráty z Hluboké univerzity, Abu-Babské univerzity a Školy pro snobské děti v Lodge. Hodně mně pomohl vynález potrubí a dálkového studia.“

„Promiňte, hrabě,“ vstoupil mu do toho Myrtil, „ale nějak mně uniká souvislost…“

„Hned to bude, vydržte. Jelikož se snažím stále sledovat nové objevy na všech polích vědy, nemohly mi uniknout ani vaše a Jeronýmovi práce. Konkrétně u vás mě velice zaujala myšlenka pružinového pohonu.“

„Ale jděte,“ mávl rukou Myrtil, „to je jenom taková hračka, aby to dokázalo něco pohánět, musela by mít pružina gigantické rozměry a stále je třeba k jejímu natažení víc energie, než kolik potom pružina vydá.“

„To máte naprostou pravdu, kolego… mohu vám tak říkat?“

„Ale samozřejmě, pane hrabě?“ ožil Myrtil, tuše fundovanou vědeckou debatu.

„Ale nechte si toho hraběte od cesty, jsem Eulián,“ nabídl mu hrabě ruku.

„Výborně, těší mě, Myrtil,“ pozvedl Myrtil skleničku k přípitku. Hrabě o ni ťukl svojí a oba se labužnicky napili.

Myrtil však ztuhl a vytřeštil do skleničky oči.

„Ale… to je přece pravá Cerubářská whisky!!!“

„Jistě, je na tom něco divného?“ podivil se hrabě a podíval se na skleničku zkoumavě proti krbu.

„Sklenička pravé Cerubářské vyjde v Mořičvílu na celé jmění! Pokud by se tedy našel někdo, kdo by ji chtěl prodávat!“

„Neříkejte?! Já jí mám plný celý jeden sklep, ještě po předcích. Kdybych pil skleničku každou hodinu, vydrží mi stejně na hodně dlouho. Nikdy mě nenapadlo, že by to byla nějaká zvláštnost.“

„To víte, Euliáne, že je to zvláštnost!“ Třásl se Myrtilovi vzrušením hlas,“ pokud je mně známo, v celém Mořičvílu vlastní jednu láhev pouze velitel Mataharis a soudek je ve sklepeních u Mořičvílského panovníka a ten hlídá ve dne v noci polovina armády.“

„Pozoruhodné, budu tam muset zaletět a zjistit aktuální poměry.“

„Jak dlouho jste ve městě nebyl?“

Hrabě se zamyslel.

„A víte, že už to nějaké to století bude? Vyplašil jsem tam jednu malou holčičku, zcela nechtěně. Sice nechápu, co dělala v jednu ráno na střeše Opery, ale i tak na ni nebyl hezký pohled. Moc mě to tenkrát mrzelo a tak jsem se městu začal vyhýbat a nakonec jsem tam ani neměl potřebu létat, koneckonců, od čeho je potrubí.“

„Zvláštní příběh.“ Pokýval Myrtil hlavou a znovu se napil, „víte, poznal jsem Cerubářskou jenom proto, že Mataharis není žádný škrt a jednou mě pozval na malou skleničku. Ale takhle, když se nemusím omezovat na tak malé množství, je to ještě lepší…“ zářily mu oči.

„Pokud vám to udělá radost, kolego, a neurazíte se, rád bych vám věnoval alespoň jeden sud…“ navrhl hrabě. Myrtil zakoulel očima a sesunul se do křesla.

Když ho hrabě pomocí další skleničky přivedl k vědomí, nalil mu ještě jednu a pozvedl ji k přípitku.

„Drahý Euliáne,“ řekl dojatě Myrtil,“ dal jste mému životu nový smysl.

„Je tu pořádná zima,“ zamumlala Zuzana z pod mocné peřiny. V pokoji bylo nesnesitelné vedro díky krbu, který roztopil nějakým zaříkadlem Bohoušek.

„Mně je celkem fajn,“ ozval se Jeroným z postele u druhé stěny místnosti.

„Ta postel je totiž strašně velká, připadám si tu jako ztracená…“

„No vidíš, mně to vyhovuje. Ta moje v muzeu připomíná spíš trochu širší prkno, tady se můžu pěkně rozvalit…“ konstatoval Jeroným.

Zuzana si řekla, že to snad není ani pravda. Celá ta léta, co Jeronýma znala, se ji nesměle pokoušel vzít za ruku a občas jí propašoval do lokálu květiny a dělal, že o ničem neví. Dělal to tak, že Zuzaně muselo být jasné, že o tom samozřejmě ví. Na svátek sestry Broskvové jí každoročně pozval na pouť a vystřelil jí množství růží. Celá ta léta se mu Zuzana snažila naznačit, že nemá nic proti tomu, aby se trochu sblížili. Jenže Jeroným žil pravděpodobně v nějakém paralelním vesmíru a byl proti jakýmkoliv náznakům zcela imunní. Jeden čas si Zuzana myslela, jestli za to nemůže škodlivý vliv nějaké z jeho chemikálií, ale když viděla při jedné návštěvě muzea, co všechno se tam děje dospěla k názoru, že člověk, který tam dokázal přežít takovou dobu, je pravděpodobně odolný i proti koupeli v kyselině sírové.

„Nějak tě špatně slyším,“ zkusila to jinak.

„To je tím, jak hučí ten krb!“, zakřičel Jeroným.

Zuzana byla jako ve snách.

„Trochu se tu sama bojím,“ řekla jako poslední pokus.

„To nemusíš, kdo by se odvážil k upírovi do hradu?“

Na to se Zuzana vymrštila ze své postele, chrstla do krbu vědro vody, otevřela všech šest oken a z výkřikem „teď se připrav“ se vrhla tak, jak byla, tedy jen v jedné přiléhavé noční polokošili k Jeronýmovi do postele.

„A jak přesně to děláte?“ chtěl vědět Myrtil. V hlavním sále u krbu právě probíhala vědecká debata.

„To je jednoduché, nejprve necháte pacienta vypít Dračí sen, stačí már miligramů, mám ho na objednávku od stařenky Vyprášilové, a potom počkáte až usne. I kdybyste mu potom uříznul ruku, nebude to ještě tři dny cítit. Problém ovšem občas nastane, jak pacienta zbavit na Dračím dechu závislosti,“ ochotně vysvětloval hrabě Eulián.

„No, dobře, ale když mu rozříznete hrudník, moc dlouho naživu přece nevydrží…“ namítl Myrtil.

„Teoreticky by vydržet měl, když ho obložíte dostatečným množstvím ledu, ale to používám jen v nouzových případech.“

„A co používáte v těch nenouzových?“

„Jako upír se dokážu přeměnit v mlhu, jak jistě víte, takže pokud se jedná o opravdu složitý zákrok, proniknu prakticky do pacienta a provedu předoperační vyšetření, aniž bych se těla ve fyzickém smyslu vůbec dotknul.“

„To je skutečně důmyslné… neměl byste ještě jednu láhev?“

„Ale samozřejmě…“ naklonil se hrabě nad konferenční stolek plný roztodivných lahví a džbánků, „co byste řekl například Hornoskalní režné.“

„Bývorně! Ta se nevyrábí už tři sta let,“ zasmál se Myrtil.

„To nás přece nerozhází! My máme zásoby,“ přidal se s bujarým smíchem hrabě.

Když si přiťukli a vyprázdnili obsah sklenic, zakuckal se náhle hrabě a udělal grimasu, říkající „ale teď jsem si na něco vzpomněl, to prostě musíte vidět“ a zvedl se z křesla.

„Víte co mě napadlo? Co si takhle pustit na chvíli chytrouše? Mám poslední model, turbozrychlovače potrubí každých dvě stě metrů až do města…“

„Máte taky tu novou klávesnici, tu co se do ní nemusí mlátit kladívkem, stačí zmačknout knoflík?“

„Samozřejmě, jdu s dobou.“

„Tak to je můj patent, abyste věděl,“ vypnul hruď Myrtil a navrhl další přípitek, což hrabě s radostí přijal.

„Také jsem to trochu vylepšil,“ pochlubil se hrabě, když dopili, „je to sice trochu komplikované na údržbu, ale jinak to funguje skvěle, pojďte se podívat.“

Myrtil se ochotně zvedl z křesla, do každé ruky vzal jednu láhev a následoval hraběte Euliána do jedněch z mnoha dveří v hale.

Místnosti, do které vešli, vévodila obrovská deska, která zabírala celou jednu stěnu. Když se Myrtil podíval pozorně, zjistil, že se jedná o gigantickou plástev s ohromným množstvím včel, usazených v jednotlivých komůrkách. To celé chráněné skleněnou deskou.

„Pozoruhodné, k čemu je to dobré?“ zajímalo Myrtila.

„To je prostě, prostě už mě nebavilo luštit zprávy z dřevěných prkýnek, tak jsem vymyslel tohle.

„Chcete říct, že tohle umí číst emajly?“

„Tohle, jak vy říkáte, je včelí roj. Patrně víte, že včely nemají samostatně žádnou inteligenci, ale disponují něčím, čemu se říká kolektivní vědomí.“

„Něco takového jednou říkal profesor Rosnička,“ vzpomněl si Myrtil.

„To je právě ono. Stačilo věnovat čas výcviku a tohle je výsledek. Chytrouš přijme emajl, přes soustavu čoček, která ho zmenší na odpovídající velikost si ho prohlédne královna matka, předá příslušné rozkazy a jednotlivé včely v plástvi buď vystrčí hlavičku, nebo… no, tu druhou část.“

„To je zajímavé, nicméně, stále nějak nechápu…“

„Ale vždyť je to jednoduché, kolego,“ nakrabatil čelo hrabě, „když se na to díváte z velké dálky, složí se vám text z emailu na plástvi. Včely mají přece zadečky černé a hlavičky šedé.“

Myrtil úžasem otevřel pusu, zatímco hrabě se spokojeně usmál.

„Jak jste to dokázal?“ řekl Myrtil ohromeně.

„No, sklo mě dodali z Vymleté díry a ten rám…“ začal vysvětlovat hrabě, ale Myrtil ho přerušil:

„Myslím přesvědčit ty včely, aby to dělaly?!“

„A tak. Nezapomeňte, že jsem upír a umím se proměnit v ledasco. V tomto případě bylo sice těžké přesvědčit královnu matku, aby jednala s mlhou, ale nakonec byl výsledek schůzky oboustranně výhodný. Ony mně zvětšují emajly, já je pouštím do skleníku opylovávat mé květiny. Myslím že rozhodl fakt, že tam mám i některé dost vzácné druhy Liliána popínavého.“ ^[1]

„To je naprosto kolosální,“ prohlásil Myrtil a zcela negentlemansky se pořádně napil přímo z lahve.

„Ale to není zdaleka všechno, kolego,“ vzal hrabě Myrtila přátelsky kolem ramen, „matka královna je poměrně dost vstřícná, takže jsme se dohodli i na jakémsi společném jazyku a podnikáme různé experimenty. Stačí napsat sled příkazů, matka to pošle do venkovního úlu, ten chvíli bzučí a pak vám na plástvi ukážou výsledek.“

„Vy do toho máte zapojený i venkovní úl?“

„Zdaleka ne jen jeden. Včely jsou inteligentní. Stačí když jim udržujete úly v pořádku a necháváte jim med a udělaly by pro vás první poslední.“

„Kolik tady máte těch úlů?“ posadil se Myrtil do křesla před plástev.

„To je celkem zajímavé,“ posadil se hrabě do druhého křesla a přisunul si před sebe dotykovou klávesnici, „když jsem měl jeden, tak to nefungovalo, pak mě napadlo připojit dva a už to frčelo. Když jsem napojil třetí, objevily se chyby, ale když byly úly čtyři, všechno bylo zase v pohodě, dokonce rychlejší. Takže jsem přišel na to, že včely pracují pouze v geometrické řadě. Teď jsem na čtyřiašedesáti a je to obávám se hranice mých možností.“

„A nenapadlo vás dát si to patentovat?“ navrhl Myrtil.

„Ani ne, abych řekl pravdu, ještě to není dotažené do konce,“ zavrtěl hrabě hlavou.

„Mně to přijde celkem dobré…“ oponoval Myrtil.

„Mně leze na nervy, že výsledný obraz je pouze černobílý, takže teď jednám s královnou matkou o tom, že by se včelám nabarvily zadečky…“

„A jak to vypadá?“

„Nemůžeme se shodnou ta tom, které barvy použít, protože se ukázalo, že každá včela je sice samostatně téměř bez inteligence, ale v otázkách oblékání mají všechny celkem jasno. Bohužel každá jinak.“

„Chcete říct, že se dohadují o módě?“ udělal překvapený výraz Myrtil.

„Přesně tak. V současné době myslím hlasují o tom, jestli je přijatelnější modrá, nebo zelená.“

Myrtil pokýval hlavou a otočil prázdnou láhev hrdlem dolů. Hrabě se ďábelsky zašklebil a odzátkoval další.

„Taky jsem se zabýval myšlenkou přenosného chytrouše, jenže s blechami se nedá jednat. Jsou strašně nestálé…“

„Teda Zuzanko,“ dopadl na postel zadýchaný Jeroným, „kde jsi se tohle naučila?“

Zuzana se k němu přitulila a spokojeně zavřela oči.

„Nic než teorie, nezapomeň, že personál podniku paní Čurbesové jsou moji stálí klienti. Někdy mNě v soukromí vypráví věci… no, času máme teď myslím dost.“

Jeroným zíral vytřeštěně do stropu nepřítomným pohledem. Asi jako člověk, který z ničeho nic zjistí, že jeho soused, který byl vždy spíše zamlklý a se sklony k pěstování anglického trávníku, je ve skutečnosti hledaný terorista. Zuzana spokojeně usnula.

Jenom by mě zajímalo, pomyslel si Jeroným, když se vynadíval do stropu, jak ráno vysvětlím hraběti ten rozbitý nábytek, koberec nacpaný do krbu a strhané tapety.

Sál s chytroušem hraběte Euliána byl ozářen spoustou zapálených loučí a ohněm z krbu. Na velké plástvi na stěně tisíce včel vystrkovaly a zase schovávaly v ďábelském tempu ty části tělíček, které obvykle slouží jako držák žihadla. Za ovládací klávesnicí seděl rozjařený hrabě a Myrtil a střídavě mlátili do kláves, křičeli výrazy jako „sestřel ho Ele!“ a „doleva, doleva!“ a chytali se za hlavu. Kolem se válelo množství prázdných lahví a soudků, v popelníku na stole bylo několik zbytků vykouřených doutníků.

Plástev zčernala.

„Sakra!“ vykřikl hrabě, „To mNě dělá schválně! To se jí to hraje, když má k dispozici tolik úlů!“

„Klid, Ele, klid.“ Konejšil ho Myrtil, „v příští hře jí to nandáš.“

„To si piš, že jo, škyt, je to jenom včela koneckonců. Možná královna, ale pořád jenom včela!“ odpotácel se hrabě pro další drink.

Když vstoupil Jeroným, nevěřil svým očím.

„Jeronýme, chlapče!“ zahalekal Myrtil, když ho spatřil, „pojď mezi nás!“

„Není už trochu pozdě, pane?“ zeptal se Jeroným opatrně.

„Ale dej pokoj s tím pánem, kruci,“ rozpřáhl ruce Myrtil, „já jsem přece Myrtil, tohle je Eluluiluán, prostě El a do rána je daleko,“ hulákal. Hrabě jenom pokýval nesymetrickým způsobem hlavou a napřáhl k Jeronýmovi ruku.

„Víte, že až nás načapá Zuzanka, bude zl… počkat!“ zarazil se Jeroným.

„Copak?“ zastavil se Myrtil.

„Tak abychom si to ujasnili. Zuzana se jen tak neprobere. A i kdyby se probrala, nemá mně do toho co mluvit, ne? To je snad Cerubářská?!!!!“

„Samozřejmě, dáš si skleničku? Nebo rovnou sud?“ přitakal hrabě.

Jeroným se ohlédl směrem ke dveřím, pak se mu usadil na tváři odhodlaný výraz, který mohl znamenat „dneska už se mně toho stalo tolik, že věřím všemu“ a vzal do ruky nejbližší láhev.

„Jasně, a už to sem ládujte kluci,“ zvolal.