opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-1
-5
hodiny
0
-7
minuty
0
-7
sekundy
-1
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Ráno bylo kalné. Mataharis se probudil za svým stolem v pracovně Speciální městské stráže a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je. Když zaostřil oči, spatřil Stuarta, zcela neobvykle rozvaleného na pohovce pod oknem, jak spí a něco si mrmlá. Po celé pracovně bylo rozházené množství papírů a šálků od kávy. Pokusil se vzpomenout, co se dělo před tím, než usnul, ale nějak se mu to nedařilo, takže se dopotácel k oknu a otevřel ho dokořán. Naskytl se mu nádherný pohled na probouzející se město, stromy lemované ulice, malebnou řeku a překřížený most. Bloudil pohledem dál a zaregistroval několik nevýznamných věží, Borůvkový vrch a kopuli nákladového nádraží. V tom mu to došlo. Rychle se vrátil ke stolu, prohlédl si list papíru, který ležel až nahoře a plácl se do čela. Pak se vyřítil do koupelny, skočil do kádě s ledovou vodou, naházel na sebe čisté oblečení a vydal se spěšně ke dveřím.

„Když dovolíte, pane,“ vrazil téměř do Moniky Pětníkové, „připravila jsem vám lehkou snídani.“

„Teď není čas, Moniko.“ snažil se ji obejít Mataharis, ale Monika mu zastoupila cestu.

„James Vám vzkazuje, že je na cestě do Temného hvozdu a jestli byste byl tak laskav a zařídil, tady doslovně použil slovo ´ty´ záležitosti ve městě. Nechala jsem přistavit kočár a Fanouše.“

Mataharis se zastavil a pomyslel si, že není možné, aby byl jeho podřízený vždy o krok napřed a navíc ještě nějakým způsobem vytušil, na co přijde v nejbližší době jeho nadřízený.

„Dobrá,“ řekl, „sním si to cestou.“

„Smím vědět, kam jedete, pane? Kdyby vás někdo sháněl…“

„Koupit si pilník, ale mám dojem, že už je pozdě,“ odvětil Mataharis a dusal po schodech k zadnímu východu z budovy.

Ráno bylo kalné. Jeroným se probudil pod stolem a měl pocit, že mu v hlavě bzučí roj včel. Pak si uvědomil, že se mu to nezdá, že skutečně slyší bzučet včely, které vlétají a vylétají rozbitým oknem a spořádaně usedají na svá místa v maxiplástvi na stěně. Když se rozhlédl po místnosti, spatřil dílo zkázy: Kromě neuvěřitelného nepořádku, rozbitého nábytku a množství prázdných lahví uviděl i Myrtila, jak visí za nohu z lustru a hlasitě chrápe. Po zemi se válela opilá mlha, ale to už Jeroným v nedávné minulosti viděl, takže ho to nepřekvapilo, jen si v duchu udělal poznámku, že když se dostane upír do nějakého výjimečného stavu, má přirozené sklony metamorfovat. Co bylo ale horší, na kožešině před krbem spatřil dvě dryády oblečené jen do řetízku na noze. V krbu ještě doutnaly zbytky jejich luků. Náhlý záblesk vzpomínek osvítil Jeronýmovu mysl. Viděl průběh večera jako náhodný a nezúčastněný pozorovatel, i když pravda, trochu mlhavě. Po jeho příchodu ho Myrtil s Eluiánem zasvěcují do pravidel hry, běžící na plástvi. Cílem bylo patrně zasáhnout co nejvíce běžících jelenů. Oknem pronikají do sálu dvě dryády a celkem slušně se ptají, jestli by nemohli obyvatelé hradu přestat s tím strašným randálem, že se v lese nedá spát. Hrabě metamorfuje do rozkvetlé jabloně a promlouvá k Dryádám sametovým hlasem cosi v jejich jazyku. Ty nasazují překvapený výraz a jdou si na některé větvě zvědavě sáhnout. Myrtil začíná pět opilecké songy. Mlha. Do sálu vchází Bohoušek a mění se na jezevce a zase zpět tak rychle, že se to nedá sledovat. Jedna dryáda se kamsi ztrácí s hrabětem. Druhá láká Myrtila na lustr, kde předvádí svůdné pózy, jako vystřižené z letošního výročního katalogu madam Čurbesové. Konkrétně se jedná o strany 17,18,24-26 a 32.

Jeronýmovi na chvilku zatrnulo. Další vzpomínka představovala hraběnku Samuela Stokera, jak předvádí na stole striptýz, ale naštěstí je kolektivně vyhozen, než stačí odložit spodní prádlo.

Jeroným se otřásl a když si uvědomil, čeho se zúčastnil, upadl opět do sladkého bezvědomí.

Ráno bylo kalné. Cyril se vyhrabal z hromady listí a vyčítavě se podíval na Viléma, který seděl na hromadě klád u cesty.

„Ty jsi to udělal schválně!“

„Neudělal, byla to nehoda,“ odpověděl Vilém.

„Nehoda? Ty jsi vystrašil celej kočovnej cirkus takovým způsobem, že já jsem vedle toho se svým houkáním jenom amatér. A tomu říkáš nehoda?“

Vilem sklopil oči.

„Trochu mě to ujelo, no.“

„Víš, jak jsem se bál?“

„Promiň…“

„Já to nechápu, nestrašíš celou věčnost a pak tě to najednou popadne!“ spílal hejkal.

„Když já se bál, že tě vážně vezmou s sebou jako tanečnici, promiň,“ červenal se Vilém. Vlastně šlo jen o červený odstín průhledné barvy.

„Vidíš, to je ono!“ zalkal Cyril, „konečně jsem měl šanci začít znovu! Úplně nový život! Haldy Ctitelů! A ty? Ten kůň co táhnul klec se lvem už se z toho podle mě nevzpamatuje!“

„Trochu jsem to přehnal….“

„Trochu? A co ten lev? Viděl jsi ho? Rozkousal mříže a skočil do náručí ošetřovateli! A třásl se tam hrůzou!!!“

„Když já už jsem strašně dlouho nestrašil a už jsem ztratil ten odhad…“

Cyril se trochu uklidnil a posadil se vedle Viléma. Ten mu nabídl sušenku.

„Proč jsi to vlastně udělal?“ zeptal se už klidně Cyril.

„Proč asi? Oni by tě vzali, ty bys to jednoho dne nevydržel, zahejkal bys a neštěstí by bylo na světě. Lepší vystrašenej cirkus, než náměstí plný lidí po tvým zahejkání!“

„No, jo, vždyť já vím,“ pokýval hlavou Cyril, „tak já se zase převleču do civilu a skočíme se podívat za stařenkou, jo? Slíbil jsem jí to dřevo.“

Ráno bylo kalné. Hned jak se vzbudilo, vědělo, že je kalné. Ale nemohlo s tím nic dělat, tak nespokojeně zabručelo a vydalo se vstříc pomalým krokem dopoledni.

Ráno bylo potměšilé. Stařenka Vyprášilová opatrně zaklepala na podkrovní pokoj. Chvilku počkala a když se nikdo neozval, nakoukla dovnitř. Na posteli bylo zmuchlané prostěradlo, svíčky byly vyhořelé a okno dokořán. Stařenka se spokojeně usmála a šla sehnat někoho, kdo by zajel pochovat mrtvé tělo, přimáčknuté k zemi spadlým trámem ze starostova krovu.

Ráno bylo komické. Zuzana otevřela oči, protáhla se jako kočka a labužnicky se posadila na posteli. Přelétla pohledem pokoj a musela se usmát. Nábytek se válel po podlaze rozložený na prvočinitele, jedno křeslo dokonce ještě doutnalo v krbu, okna byla rozbitá, víno rozlité, ze stěn visely zbytky tapet, lustr se válel rozbitý na kousky na zemi… dílo zkázy není jistě ten nejvýstižnější výraz.

Zuzana slastně přivřela oči a řekla si „Kdo by to byl do něj řekl?“. Potom vstala, vyhrabala ze spouště kolem sebe Jeronýmovu košili, oblékla se do ní a šla se podívat dolů, co je s ostatními. Pohled, jaký se jí naskytl, když otevřela dveře sálu s chytroušem, odkud se ozýval tlumený hovor ji stáhnul koutky úst do úsměvu. Tak především tady byl hrabě Eulián s hlavou ovázanou mokrým ručníkem, koštětem a kýblem s vodou, který se snažil vytírat podlahu plnou různých skvrn. Potom Myrtil, který právě zvracel z okna, Bohoušek, který zasklíval okna a dvojice podivných stvoření, o kterých by se dalo s velkou fantazií říci, že jsou to dryády. Zuzana jednu z nich znala, protože kdysi dávno navštívila Příšerný škleb. Jeroným stěhoval nábytek na svoje původní místo a jeho obličej hrál všemi barvami. Když vešla, všichni se na ni provinile podívali a dělali, že v místnosti nejsou. Obzvlášť komické to bylo v případě Myrtila, který při tom nepřestal zvracet z okna, jenom vytvořil ve svém obličeji výraz, který se dal vyložit jako „šlo by to na chvilku odložit?“

K všeobecnému překvapení Zuzana došla k jedné z nedopitých láhví, mocně se napila, otřela si pusu rukávem, zatřepala hlavou, až jí vlasy vytvořily přes obličej vodopád a pronesla zásadní větu:

„Tak co, má někdo nějakej plán?“

Ráno bylo prosluněné. Strážník Skořápka si upravil přilbu, zapálil si Gerhardův speciál, zkontroloval obušek a vykročil do svítání. Vědomí poslední služby v týdnu ho naplňovalo pohodou. K té samozřejmě přispívalo i sluníčko vynořující se z tradiční Mořičvílské mlhy, spousta rozkvetlých stromů v ulicích a rosou vlhká dlažba. Navíc, strážník Skořápka prožil v minulém dni několik dost významných událostí. Tak za prvé, byl přepaden, zesměšněn a hlavně omráčen zvukem od dvou nadpřirozených individuí. Skořápka se samozřejmě ani nepokoušel předstírat, že by na nadpřirozené jevy nevěřil, na to byl dostatečně chytrý a navíc, žil přece v Mořičvílu, kde něco takového sice nebylo zcela běžné, ale na druhou stranu ani neobvyklé. Vědělo se o upírech. Nepotkali jste je sice každou noc na ulici, ale sem tam se nějaký vyskytl. Koneckonců, nebylo na tom nic zvláštního, když může existovat skřet Pedouš a slečna Prvořadá, není o nic méně pravděpodobné, že budou existovat i upíři. O dryádách se vědělo. Spatřit je se podařilo jen několika málo lidem, ale byly to reálné postavy. Přežívaly v Temném hvozdu a podle vyprávění svědků jsou to prý celkem přátelské osoby. Pokud jste tedy zrovna plodný a sympatický muž. Trpaslíci byli celkem běžný jev, skřeti jakbysmet, s oběma skupinami se dalo rozumně mluvit. Jestli Mořičvíl měl spoustu zvláštních zvyků, tak mezi ně patřil i nedostatek xenofobie. [1][2] Dokonce se proslýchalo, že někde ve Vrcholech žije drak, ale to byla pravděpodobně jenom legenda. Pak jste tady měli víly. Několik se jich asimilovalo i do města a stávaly se z nich vynikající lékárnice, léčitelky a v jednom případě i výborná zaměstnankyně salonu madam Čurbesové, ale to byla všeobecně uznávaná přírodní anomálie. Hejkala jste sice tak často nepotkali, ale někdy, když bylo jasné počasí, jste ho mohli zaslechnout. A to se právě stalo Skořápkovi. Nejen že bylo pěkné počasí, ale hejkala Cyrila zaslechl z blízkosti několika centimetrů. Ale nakonec se to ukázalo jako celkem dobrá věc. Když šel plný vzteku a prakticky hluchý podat na velitelství výpověď, velitel Mataharis ho oproti všem předpokladům ujistil, že celou záležitost prošetří a – světe div se – přidal mu k platu deset tolarů týdně, prý jako rizikový příplatek. Dokonce mu nalil skleničku whisky a nabídl mu doutník. Ještě odpoledne potkal Skořápka hejkala Cyrila a jeho přítele ducha Viléma znovu a nakonec se skamarádili. Manželka mu večer upekla jeho oblíbené makové buchty, dcera Kryšpína dostala ve škole jedničku z historie a v kartách obehrál konstábla Hlušinu o pěknou sumičku. Zkrátka život se zdál Skořápkovi najednou krásný a plný světlé budoucnosti.

Když už byl v takovém rozpoložení, napadlo ho, že by mohl zajít za Štrůdlíkem, dát si u něj kafe a nějak přátelsky mu vysvětlit, že nemohl jednat jinak a tak nějak opatrně se mu možná i trochu omluvit. Možná by mu mohl i pomoct s opravou rozbitého pultu.

Skořápka se usmál nad svým dobrotivým plánem, začal si pohvizdovat známý evergreen „Já se vrátím tam do Mořičvílu“ a vydal se k Štrůdlíkovu krámu.

 

moricvil

 

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Vlastně, občas se něco podobného objevilo. Nejznámější případ byl pravděpodobně incident u Překříženého mostu, kde skupina dohola ostříhaných mladíků s klacky vykřikovala protitrpasličí hesla, ale kolemjdoucí barbar, který měl shodou okolností jednu trpaslici za manželku, jim tak strašně rozbil držky, že dali okamžitě pokoj.
  2. Když už jsme u toho mlácení, jednoho dne přišel do města podivný člověk. Měl dlouhé bílé vlasy, byl štíhlý a na krku měl medailon s vlčí hlavou. Na zádech měl dva meče a ptal se, jestli by se pro něj nenašla nějaká práce ohledně zabíjení nestvůr. Dostal od upíra Vilibalda, hejkala Cyrila a penzionované strigy Evženie takovou nakládačku, že už ho nikdy nikdo neviděl.

přidat komentář

kniha týdne

zvonar_dejiny

kalendář

«duben 2012»
PÚSČPSN
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30EC

dívka týdne

divka_tydne_298

komentáře

  • Milan Šedivý { Kdeže novou sbírku, je-li řeč o příležitostném výběru dříve převážně již všude možně publikovaných básní!... } – 05. 05. 22:47
  • šáš { Přiznám se, že tuhle knížku se mi k maturitě nepovedlo zdolat ani napodruhé. Nakonec to... } – 15. 04. 20:21
  • Petr Kersch { Doktor Václav Franc a časopis Čaj jsou dnes literárními pojmy, které si skutečně zaslouží pozornost... } – 03. 04. 20:09
  • Ivo Fencl { Jsou i další doyeni od K, ne asi tak dobří, ale vyššího už věku: Klíma... } – 31. 03. 19:46

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody