opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-1
hodiny
-1
-4
minuty
-5
-2
sekundy
-4
0

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Velitel Mataharis nadskakoval na kozlíku vedle Fanouše jako hadr na holi. S Fanoušem nebylo možné vést jakýkoliv dialog. Museli jste mu klást jednoduché otázky a formulovat je tak, aby na ně bylo možné odpovědět pouze ano nebo ne. Navíc bylo potřeba dát si pozor, aby rozkazy udělené Fanoušovi byly zcela jednoznačné a nepřipouštěly žádný jiný výklad. Osudové chyby se dopustil Mataharis hned po Fanoušově nástupu do služby, když ho poslal hlídat před hlavní vchod Speciální městské stráže, aby se nedostal nikdo cizí dovnitř, a myslel si, že bude od Fanouše do večera pokoj. První problém nastal, když Fanouš nepustil dovnitř skutečně nikoho cizího, tedy nikoho, protože cizí pro něj nebyl pouze Mataharis. Agenti 001, 002, 005 a 009 vnikli do budovy okny, 003 se z cvičných důvodů prokopal, 004, 006 a 008 rezignovali a pokoušeli se Fanouše uplatit. Pouze Blond dokázal Fanouše obelstít provokativním zvoláním „Hele, ptáček!“ a proklouznout mu za zády.

Na druhou stranu, pokud jste dokázali Fanouše správně instruovat, plnil svoje povinnosti do puntíku. Když mu Mataharis přikázal, aby ho zavezl do Fialkové ulice, mohl si být jistý, že i kdyby přes cestu najednou spadla věž kostela, Fanouš by ji zahodil na stranu a moc by o tom nepřemýšlel.

Nicméně žádná z kostelních věží, které míjeli, na to nevypadala. Mataharis byl téměř stoprocentně přesvědčený, že jejich mise je o několik hodin zpožděná, ale bylo třeba učinit povinnosti za dost. Stále mu nešlo do hlavy, jak dokázal Blond celou situaci odhalit rychleji než on. Mataharis celou svoji školní docházku i celé studium na Hluboké škole ve Vymleté díře vyhrával všechny soutěže, kde bylo zapotřebí byť i jen trochu použít logiky. Měl ve svém pokoji řadu diplomů a různých cen, ale na Blonda byl evidentně krátký. Blond jednal vždy o něco rychleji. Mataharis děkoval všem známým bohům, že je Blond jeho podřízený a ne zaměstnanec nějaké konkurenční speciální stráže. Například Brolin měl k dispozici agenta s označením Alfa. Byl to takový Abu-Babský zvyk, že místo číslic používali Lodžskou abecedu. Alfa nebyl špatný, dokonce byl přímo výborný, ale ani Brolin, ani Mataharis se nikdy neodvážili poslat je proti sobě s Blondem. Navíc panovalo podezření, že jsou oba spolužáci, protože ani jeden z nich nikdy neprozradil sebemenší údaj o své minulosti. Dokonce to vypadalo, jako by žádnou minulost ani neměli.

Blond dokázal mluvit prakticky jakoukoliv řečí, pokud jste mu na půl hodiny půjčili příslušný slovník, a dokonce používat slangové výrazy a místní přízvuk. O jeho fyzické kondici nemělo vůbec smysl začínat debaty, protože kdyby Blond chtěl, mohl z něj být klidně vyhazovač, vrah, lovec, námezdní žoldák, podpěra balkónu a spousta dalších povolání, kde se na fyzičku klade důraz. Když jste se ho zeptali na jakoukoliv informaci, řekl vám ji s takovým výrazem, že jste měli dojem, že nevědět to je jaksi proti přírodě. Z toho důvodu Blonda ze srdce nenáviděla slečna Roháčková, která měla malý prosperující podnik, který se zabýval sestavováním různých kvízů a hádanek. Za tolar jste si mohli koupit jeden výtisk, a když jste všechny otištěné úkoly správně vyřešili, byli jste zařazeni do slosování o pěkný balík. Když Blond vyhrál jako jediný správný řešitel poosmnácté v řadě, zařadila slečna Roháčková na titulní stránku standardně nápis oznamující, že tajným agentům je účast v soutěži zakázána. Od té doby Blond zdarma posílal správná řešení různým Mořičvílským dobročinným spolkům, a tak z větší části financoval jejich činnost.

Mataharis se probral ze zamyšlení, když kočár zastavil před krámkem pana Štrůdlíka. Na místě, kde krámek ještě včera stál, byly ohořelé trosky a naštvaný strážník Skořápka. Mataharis seskočil z kozlíku, požádal Fanouše, aby ho nikdo, kromě zaměstnanců SMS nerušil a došel ke Skořápkovi.

„Co se tu proboha stalo, Bledulíne?“

„Nevím, pane,“ zasalutoval předpisově Skořápka, „když jsem dorazil na místo, krámek právě dohoříval. Po Štrůdlíkovi nejsou nikde ani památky… ani po… no víte po čem…“

„Máte na mysli kostru? Ostatky?“

„Ano, pane.“

„Myslel jsem si to.“ zamručel Mataharis. Byl rychlejší. „Vyslechl jste ty lidi kolem?“ ukázal Mataharis na dav čumilů držící se v uctivé vzdálenosti od Fanouše.

„Vyslechl pane.“

„A kdo tedy viděl Štrůdlíka naposledy?“

„Já, pane.“

Mataharis pozdvihl udiveně obočí a Skořápka pokračoval:

„Včera se tu odehrál menší incident s dvěma nadpřirozenými bytostmi, hlásnou troubou a rozbitým prodejním pultem. Zasáhl jsem a celý konflikt diplomaticky urovnal. Podle svědků pak pan Štrůdlík zavřel krám a od té doby ho nikdo nespatřil. Požár vypukl dnes ráno a než sem dorazil hasičský sbor, nebylo co hasit.“

„Aha. No, podrobnosti toho konfliktu zřejmě nejsou důležité, viďte?“

„Ne, pane. Jednalo se o lokální konfrontaci názorů na některé aspekty tržního mechanismu.“

„Dobrá. Tak mě napadlo skořápko, vy chodíte na nějaké kurzy?“

„Ano, manželka mě přihlásila do večerních kurzů pro začínající obchodníky. Chce si na penzi otevřít malý krámek.“

„Krámek? A s čím, jestli se mohu zeptat?“

„Chce prodávat použité knížky, pane.“ začervenal se Skořápka.

„No vida, neotřelý nápad. A kde je vezme?“

„Koupí. Pak přidá tu… no… při-ja-tou hodnotu a zase je prodá.“

„A tak. No dobrá, tak ať se vám daří. A kdy že to jdete do penze?“

„Příští rok, pane.“

„Tak to máte na studium ještě dostatek času. Co myslíte, vypadám já jako vystudovaný člověk?“ zeptal se Mataharis, aniž polevil s úsměvem.

„Jistě, pane.“

„Skvěle. Takže buďte tak hodný a přestaňte na mě používat obchodní slovník a řekněte mi sakra, co se tady včera stalo!!!“

Překvapený Skořápka zalapal po dechu.

„Jestli můžu hádat, byl tady Cyril s Vilémem, že ano? Ten včerejší řev se nedal přeslechnout,“ nadhodil Mataharis.

„Ano, pane,“ postavil se Skořápka do pozoru, „byli tady a chtěli po Štrůdlíkovi půjčit kladivo, aby mohli rozmlátit hlásnou troubu. Ehm… vy znáte Cyrila s Vilémem?“ osmělil se Skořápka.

„Několikrát jsme se setkali,“ připustil Mataharis. Potom pokýval soustředěně hlavou a rozhlédl se po okolí. Štrůdlíkův krámek byl zapasován mezi dva známé Mořičvílské výrobce – Gerhartovu továrnu na doutníky a Společnost pana Kefíra, která v pravém slova smyslu vyráběla doslova pouze peníze, čili obchodovala ve velkém. Před vstupem do Gerhartovy továrny stál jako socha tvor podobný Fanoušovi. Mataharis si ho všiml až na poslední chvíli, protože tvor stál absolutně nehybně a prach a saze ze Štrůdlíkova krámku udělaly také své, a tak splýval s pozadím očazené budovy. Mataharis si šel prohlédnout zblízka a musel konstatovat, že se jedná pravděpodobně o Fanoušova blízkého příbuzného s rozkazem hlídat továrnu před nepovolanými lidmi.

„Fanouši, máš nějakého bratra?“ zeptal se přes rameno a zkoumal tvorův obličej.

„Hmmrm“ zamručel Fanouš.

„Tohle je tvůj bratr?“

„Hmmmrm“

„Dobře. Teď poslouchej Fanouši, abychom to zkrátili, zeptej se tohohle svého bratra, jestli tady stojí celou noc. Jestli viděl pana Štrůdlíka před požárem odcházet a jestli viděl někoho vejít dovnitř od chvíle, kdy odešel tady strážmistr Skořápka. Pochopils to, Fanouši?“

Následovala si pětiminutová pauza, kdy se Fanouš tvářil soustředěně, než nakonec řekl:

„Hmrrrmm.“

Potom přistoupil ke svému bratrovi a oba si vyměnili několik různě intenzivních Hmmmrm. Když skončili, otočil se Fanouš na Mataharise a kývnul hlavou. Mataharis zvedl oči k nebi, jako by se ptal, za co musí zrovna on pracovat s Fanoušem.

„Stojí tu celou noc, Fanouši?“

Kývnutí.

„Šel Štrůdlík pryč, než začalo hořet?“

Zavrtění hlavou.

„Šel někdo dovnitř?“

Zavrtění hlavou.

Mataharis pokýval hlavou, dal Fanoušovi kostku cukru, které pro tyhle případy nosil po kapsách, a šel si spáleniště prohlédnout zblízka. Dav okolostojících zevlounů se mezitím rozrostl zhruba na dvojnásobek. Mataharis kývl na Fanouše a ukázal hlavou směrem k davu. Některé posuňky totiž Fanouš chápal naprosto přesně, na druhou stranu v tomhle případě projevili rychlou chápavost i přihlížející lidé, a tak než k nim Fanouš vykročil, nebyla okolo místa činu ani noha. [1]

Mataharis chvilku hloubal nad troskami a potom zavolal na Fanouše, něco mu polohlasem řekl, Fanoušovi se blýskly oči a dal se do rozebírání trosek. Mataharis naskočil na kozlík a odjel zpět na velitelství SMS.

Když se Mataharis vrátil ke zbytkům Štrůdlíkova krámku, byl Fanouš s rozebíráním trosek téměř hotov. Pod hromadou trámů a suti zel středně velký otvor do podzemí. Kromě Mataharise z kočáru vystoupili i čtyři členové SMS vybavení kušemi typu Turbo s možností pěti výstřelů bez dobíjení. [2] Všichni, včetně Fanouše, se pak spustili do podzemí. Otvor vedl do úzké klesající chodby, která ústila do poměrně širokého tunelu, pravděpodobně pozůstatku po staré kanalizaci. Co bylo však divné, na dně tunelu byly stejné koleje, jaké používala Spojená Mořičvílská železnice. Mataharis rozsvítil lucernu a podrobně prozkoumal jednu z kolejí. Byla značně ošoupaná, což svědčilo o jejím častém používání. Mataharis pokrčil rameny, mávl rukou na své muže, aby ho následovali, a vydal se po kolejích do hloubi podzemí.

Hubert Kefír byl bohatý muž. Byl to ten případ, kdy člověk zdědí po svých rodičích fungující obchod a vlastním přičiněním ho dokáže dovést k ještě větší prosperitě, a to hned několikanásobně větší, než jeho předci. Tradice obchodování rodu Kefírů sahala několik století nazpátek, ale až Hubert Kefír dostal nějakou náhodou do genetické výbavy toho správného obchodního ducha. Když obdržel od svého otce ve svých pětadvaceti letech klíč od krámku v Řemeslnické ulici, řekl si, proč se držet při zemi, a v současné době, tedy po třiceti letech, vlastnil síť pěti obchodních domů vlastního vynálezu po celém Mořičvílu, jednu pobočku v Abu-Babě a v jednání bylo vybudování prodejny ve Vymleté díře. Fígl, kterým Hubert Kefír dosáhl takového úspěchu, byl celkem jednoduchý – dejte lidem, co chtějí, a když vám zbude trochu času, donuťte je, aby chtěli to, co zrovna máte na skladě.

Nejdříve to byly gumové kachničky, věc do té doby nevídaná a celkem zbytečná. Hubert Kefír si všiml, že kachničky vznikají jako vedlejší produkt při výrobě výbušnin, a tak si jich objednal v muzeu několik velkých beden a vložil všechny peníze do útočné reklamy. Slogan zněl „Kdo nemá ve vaně naši kachničku, neumí si koupání užít.“ Kachniček bylo v Mořičvílu v té době samozřejmě velké množství, ale obchodník Kefír dal na ty své vytisknou svoji značku a to byla novinka. Jakmile si někdo koupil první kachničku, odstartoval tím přímo nákupní horečku. Když ji má soused, proč bych si ji nemohl dovolit taky, řekla si většina lidí a firma Kefír zaznamenala obrovský zisk. Cena kachničky, za kterou ji Kefír koupil v muzeu byla půl tolaru, potisk vyšel na několik měďáků a prodejní cena byla tolarů deset.

Dalším nápadem pana Kefíra bylo zužitkování kachničkové horečky pro prodej dalších věcí, v tomto případě ručníků. Nový slogan byl „Ke každé kachničce značkový ručník.“ A opět se ukázalo, že největším přítelem každého obchodníka je snobský zákazník. Každý, kdo měl kachničku, chtěl mít automaticky i ručník, bohatší rodiny dokonce hned několik ručníků. Co na tom, že byl o dvacet tolarů dražší, než stejný ručník koupený někde jinde, tenhle byl od Kefíra, a to už něco znamenalo.

K ručníku se samozřejmě hodil župan, k županu dobrý doutník a tak dále. Do dvou let prodával Kefír kdeco, ale protože to mělo natištěnou jeho značku, považovalo se jeho zboží automaticky za lepší.

Další věcí, které si pan Kefír všiml, byla nevyužitá kupní síla těch obyvatel, kteří si jeho zboží nemohli dovolit, což byla dost podstatná část obyvatel města. Chvilku o problému uvažoval a pak přišel opět s novátorským nápadem – zavedl slevy. A opět to fungovalo. Když jste například prodávali mýdlo za pět tolarů a nešlo na odbyt, protože bylo příliš drahé, začali jste ho prodávat za šest, čímž se stalo ještě dražší a nekupoval ho skoro nikdo. Za měsíc jste šli s cenou na čtyři tolary a dali jste k němu zadarmo krabičku párátek. V tu chvíli vypuklo davové šílenství a po mýdlu se jenom zaprášilo, protože kdo by odolal možnosti ušetřit dva tolary a ještě dostat párátka. Že výrobní cena mýdla i s párátky byla dohromady tři tolary a za rohem jste ho mohli koupit za tři padesát celou tu dobu, ale zabalené do obyčejného papíru a bez párátek, si nikdo ani nevšiml.

Obaly byly další vynález, kterým Hubert Kefír přispěl do Mořičvílského obchodního systému. Když jste chtěli prodat dejme tomu sekyrku a nebyl o ní zájem, stačilo ji zabalit do pěkné krabičky a nechat na ní namalovat elfku, jak drží zmíněný výrobek v ruce a kácí strom. A za pár dní bylo po sekerkách.

Poslední věc, která dopomohla Hubertu Kefírovi k současnému bohatství, byla soutěž. Nic nedonutilo obyvatele města utrácet víc, než možnost získat něco zadarmo. Za každých utracených deset tolarů v jakémkoliv obchodě firmy Kefír jste dostali jeden bod. Když bylo bodů dvacet, dostali jste za ně kachničku na památku Kefírových začátků. Za sto bodů jste mohli obdržet župan, za pět set sadu Gerhartových doutníků typu Medium a tak dál.

Hubert Kefír byl tedy bohatý muž, kterého nenáviděli všichni obchodníci z celého města, ale protože to byl i muž mimořádně inteligentní, měli jeho zaměstnanci příkaz poslat zákazníka ke konkurenci v případě, že požadované zboží nebylo zrovna na skladě, takže nenávist Mořičvílských obchodníků nebyla zase tak veliká, aby se musel obávat o svoji bezpečnost. Kefír se za své bohatství nikdy nestyděl a nebál se ho dávat najevo – vlastnil několik lukrativních pozemků po celém Mořičvílu a na každém z nich měl postavený překrásný dům. Vlastnil podíly v množství Mořičvílských podniků, v bankovním domě Lupin dokonce podíl rozhodující. Choval koně, měl farmu na zpracování vlny ve Vrcholech, provozoval doručovací službu (pro svoje zboží samozřejmě) a přemýšlel o vlastní třídicí stanici pro potrubí.

Díky svému společenskému postavení měl samozřejmě i dobré styky s Mořičvílskou smetánkou. Ve čtvrtek se v jeho vile na Borůvkovém kopci pravidelně scházeli největší boháči a vlivní lidé z celého města. Mezi nimi i velitel speciální městské stráže, velitel Mataharis. O to větší překvapení pro Huberta Kefíra bylo, když v jeho domu na Lotosovém nábřeží jmenovaný vystoupil z krbu následován čtveřicí drsných mužů se samostříly.

„Představte si, Huberte,“ oprášil si Mataharis z šatů prach, „řekl jsem si, co kdybych se prošel trochu podzemím a podíval se, kam vedou ty chodby s kolejemi. A na co nepřijdu – jeden vchod je od vás z krbu, to je ale náhoda, co? A víte co je na tom nejlepší? Další vchod je u Štrůdlíka v krámku. Tedy v bývalém krámku, on mu totiž dnes v noci shořel, ale to už asi víte.“

„Já nemám slov,“ zalapal po dechu Kefír.

„To ani není třeba, drahý Huberte,“ ujistil ho Mataharis, „klidně budu mluvit sám. Víte, myslím si, že to bylo asi takhle: Jakmile někdo přišel na ten nápad s plechovkami z hliníku, předpokládám, že jste byl první, kdo se toho chytil. Je to praktické, dobře se chladí a ta zvláštní chuť, jakou pivo získá. Tak jsem si říkal, kde je asi nějaká plechovkárna, ale nic takového ve městě nemáme. Ani v nejbližším okolí ne. Tak kde asi tak můžete ty plechovky brát, co? A co plnění? Pokud vím, to by si vyžádalo další prostory a celkem složité zařízení, ale to také žádný pivovar k dnešnímu dni nemá. A pak je tady samozřejmě doprava, protože já osobně jsem ve městě moc povozů s tímhle zbožím nepotkal. A při tom jsou plechovky už všude. Takže když si to dám dohromady, Huberte, napadá mě jediná věc – podzemí. Pod zem se dá schovat celá výroba i dopravní systém, stačí natáhnout koleje ve starých kanálech a obchod století je na světě. Žádná konkurence, která by vám ukradla technologii, žádné dopravní zácpy v ulicích, všechno rychlé a bezpečné.“

Kefír se posadil do křesla a otřel si kapesníkem čelo.

„Vlastně je to dobrý nápad,“ pokračoval Mataharis, „a není na něm nic špatného. Musel jste vydělat spoustu peněz. Jenže problém byl v nedostatku hliníku, že ano? Na světě je ho jen omezené množství, takže plechovky nejde vyrábět donekonečna. Sbírat staré a ty pak přetavovat, to je jistě řešení, ale nefunguje stoprocentně. Takže je třeba vymyslet způsob, jak obstarat stále větší množství hliníku. Chvíli stačí drobné nebo větší krádeže – například kašna, okapy z opery a podobné operace. Pak někoho napadne jiná věc: kde je nejvíc hliníku pohromadě? Přece hliníkový most nad Vymletou dírou, jenže jak ho ukrást? A co koupit Spojené železnice, most prostě rozebrat a nahradit ho třeba dřevěným, nebo kamenným, to už je jedno. Nový most určitě vyjde dráž než ten původní z hliníku, určitě taky bude mnohokrát náročnější ho postavit, ale vzhledem k tomu, že nejen získáte obrovské množství materiálu na plechovky, ale také monopol na dopravu do Vrcholů, takže i nový trh, se to mnohonásobně vyplatí. A dá se předpokládat, že plechovkové pivo je takový hit, že se po něm lidé utlučou i v horách.“

Kefír se teď potil už zcela nekontrolovatelně. Na křesle se, obrazně řečeno zhroutil sám do sebe.

„Ale víte, Huberte, co mně do toho nezapadá?“ pokračoval nemilosrdně Mataharis, „podzemní slévárna, to je váš styl, vždycky jste měl před konkurencí velký náskok, podzemní stáčírna, proč ne, koleje v kanálech? Geniální, koho jiného než vás by to mohlo napadnou uvést do praxe, navíc, vy na to máte peníze. Ale krást hliník? To ne, Huberte, natolik vás za ta léta znám. To není váš případ. Vydírat představitele Spojených železnic? To už vůbec nejste vy.“

Kefír si ulehčeně vydechl, ale na jeho pozici v křesle se jinak nezměnilo vůbec nic.

„Vy jistě víte, Huberte, že Spojené železnice nezdražily jenom tak z dlouhé chvíle, nebo proto, že by si myslely, že vydělávají málo. Jste určitě informován, že jsou k tomu tlačeni únosem svých potomků. Ale nemyslím si, že byste v tom byl nějak zapletený, jen že o tom víte. Podle mého názoru totiž existuje další osoba, která to celé vymyslela. Náš neznámý muž nějakou náhodou objevil vaše tajemství, tady mám na mysli podzemní výrobu a distribuci. Pak přišel na nápad s krachem spojených železnic, a protože to byl evidentně někdo, kdo na to měl žaludek a mozkovou kapacitu, začal svůj plán uskutečňovat. A hlavně začal vydírat. I vás Huberte. Jenom mně vrtalo hlavou, jak a čím vás vydírá. Žádné děti nemáte, vlastně ani příbuzné, jenom manželku. Ale ta, jak jsem zjistil se těší dobrému zdraví ve vašem domě na nábřeží. Takže jsem dospěl k závěru, že jste provedl něco hodně špatného a on to na vás zjistil. Pak jsem si řekl, co by to asi tak mohlo být.“

Kefír se v křesle ještě zmenšil. Teď už vypadal jako plyšový medvídek po vyprání v ricinovém oleji.

„Já čekám, Huberte,“ posadil se Mataharis do křesla naproti Kefírovi.

Kefír se schoulil ještě víc, ale pak jakoby z něj spadla všechna tíha a on se rozhodl ke všemu přiznat s vědomím, že pak už možná konečně pořádně vyspí.

„Mám milenku,“ pípl.

„Myslíte vaši sekretářku?“ zeptal se Mataharis a připálil si doutník, který ležel v krabici na stole.

„Vy o ní víte?“ zděsil se Kefír.

„Ne, to mě jen tak napadlo,“ utrousil mezi zuby Mataharis a vypustil obláček kouře.

„Aha. Kdyby to zjistila Hermína, byl by to můj konec. Polovina majetku pryč, ale to by tak nevadilo jako to, co všechno bych si musel vyslechnout.“

„Vidíte, že to jde Huberte.“

„On nás viděl. Nechal nás namalovat při tom… no, vždyť víte při čem. Ve městě je jeden lampář a ten umí malovat pekelně rychle a přesně a on si ho na mě najal! Ten člověk v sobě nemá kousek slitování, je to příšera beze studu.“ Kefír se opět zhroutil.

„Takže už nám zbývá jenom jedna otázka. Kdo je ten ON?“

Kefír se pohroužil do hlubokého mlčení. Mataharis chvilku labužnicky vychutnával chuť doutníku a potom navázal:

„Popravdě řečeno, nečekal jsem, že mně to jen tak prozradíte, znám vaši manželku natolik dobře, že si zcela jasně uvědomuji, co by pro vás znamenalo prozrazení vašich aktivit se slečnou Barborkou. V porovnání s několikaletým žalářem je to neporovnatelné. Já osobně bych se také dlouho nerozmýšlel. Ve vězení je koneckonců jenom chlad a vlhko, možná nějaká ta krysa, když budete mít štěstí. Za dvacet, třicet let vás pustí, vrátíte se do podniku, který mezitím budou spravovat vaši podřízení, začnete znovu… Ale výčitky paní Hermíny, to je skutečné peklo. Možná na vás bude křičet celé hodiny, už jen ta představa je téměř nesnesitelná. A majetek? Škoda že nemáte nějakého schopného právníka, který by doložil, že máte na majetku daleko větší podíl, než vaše paní…

„Dost!!!“ vyskočil Kefír. „Já vám to řeknu, ale musíte mně slíbit, že ho dopadnete dřív, než to stihne prozradit Hermíně, ano?“

„Máte moje slovo, přirozeně.“

„A vaši muži?“

„Tihle?“ ukázal Mataharis na čtveřici ozbrojenců, „Pane Hoblíku, byl byste tak laskav a popsal byste prosím tady panu Kefírovi, co jste viděl před několika týdny v jeho pracovně?“

„Slečna Barborka byla oblečená do takových zajímavých řemenů a pan Kefír ji…“ začal agent Hoblík, ale Kefír ho rázně umlčel.

„Vy mě špehujete, veliteli?“

„Já? Nikoliv. A co podniká ve svém volném čase pan Hoblík, to je čistě jeho soukromá věc. Spíš se všimněte jiné věci – evidentně zná vaše hříchy do nejmenších detailů a všiml jste si, že by vaše manželka něco věděla? Musím k tomu ještě něco dodávat?“

Kefír opět svěsil ramena, která před chvílí bojovně narovnal.

„Dobrá, věřím vám. Ono mně nic jiného ani nezbývá, že?“

Mataharis zachovával tvář hráče pokeru.

„Nevím, kdo to je, nebo jak se jmenuje, nechává si říkat Šéf. Viděl jsem ho jenom několikrát, a to měl vždycky na obličeji masku Mikuláše, takže ani nevím jak vypadá.“

„Asi tak metr šedesát vysoký?“ nadhodil Mataharis.

„Asi tak, zase jenom hádáte?“

„Tentokrát ne. Tentokrát si ověřuji fakta. Všiml jste se někdy jeho bot?“

„Samozřejmě. Měl je vždycky strašně zaprášené.“

„Dobře, zdá se že mluvíte pravdu. Takže kdybyste byl teď tak laskav, a zavedl nás do vašich podzemních prostor.“

 

moricvil

 

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Ve skutečnosti se obětí celé události stala jedna neopatrná stonožka, takže nějaká ta noha tam přeci jen zůstala.
  2. Kuše typu Turbo pracovala na principu jednoduché myšlenky – energie, která se nespotřebovala při vystřelení šípu se zužitkovala při napnutí druhé tětivy. Druhá tětiva byla samozřejmě napnutá méně než ta první. Ten samý princip byl aplikován i na třetí, čtvrtou a pátou tětivu. Výstřely měly z tohoto důvodu i svoje technická označení. První výstřel byl znám jako Průrazník, druhý jako Stíhač, třetí jako Symbolický výstřel, čtvrtý pak jako Plašič a pro pátý se vžilo označení Udržovač mechanismu. Jakmile majitel kuše vyčerpal všech pět možností, uchyloval se většinou ještě k šestému, nouzovému způsobu použití zbraně, známému pod názvem Rána pažbou. Fáze jedna a šest byly logicky nejúčinnější a nejoblíbenější.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
prosinec 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< lis Jan >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody