literární západ

Psát nekrology o klasicích současné české literatury, to je vždy záležitost truchlivá stejně jako zapeklitá, s tím si však profesionální bohemista dovede poradit. Koneckonců málokdy ho s nebožtíky spojují letité osobní vztahy, neřkuli přátelství: takoví slavní spisovatelé jako Josef Škvorecký nebo Arnošt Lustig tu nežili přes čtyřicet let, i když se do vlasti vraceli a vyhledávali staré přátele – a ti, co je důvěrně znali z časů mládí, už tu také nejsou nebo nebyli o nekrolog požádáni. Svým způsobem ještě nesrovnatelně namáhavější a také bolestnější je psát takovéto řádky rozloučení s lidmi, jejichž jména nenajdeme v učebnicích nebo ve slovnících našeho krásného písemnictví: jejich osobní a tvůrčí kvality či hodnoty bývají často takříkajíc mimoslovníkové, mimoučebnicové, rutinními slovy nezachytitelné a na první pohled někdy div že ne skoro nepostřehnutelné.

Ve středu se ke mně donesla zpráva, že v plzeňském hospicu skonal František Juřička. Pak přišla ještě jedna zpráva, že má pohřeb  první dubnovou středu; v tuto chvíli nevím kde a možná se mýlím, že by se obřad měl konat v jednu odpoledne. Nebudu při tom, ač bych tuze chtěl a Juřička by si to zasloužil: po přednášce vedu seminář více než dvě stě kilometrů od Plzně a škola je škola. Kdybych býval učil v Plzni, to by byla jiná, však o tom zesnulý František ví svoje a prý si o mém nikterak radostném odchodu z fakulty podobně neradostně povídal i se současným primátorem. Leč takový je život a někteří malí lidé si mohli zamnout ruce úlevou. Juřička byl poměrně malé postavy, žádný „malý člověk“ to však nebyl ani náhodou. Nikdy neseděl ustrašeně v koutě a neschovával se za názor většiny nebo nadřízených, obrazně řečeno ho záhy bývalo v místnosti nebo v sále pokaždé plno. Takto výrazně si určitě kdysi počínal i ve vězeňské cele mezi dalšími politickými odsouzenci minulého režimu.

Fakta jsou někdy důležitá a jindy zase nejsou tolik důležitá. Prvních pětasedmdesát let Františkova života mi zůstalo víceméně utajeno, vím o tom jen zanedbatelně málo, co příležitostně utrousil při našich besedách či v kruhu dalších přátel. Byl hrdý na svůj původ z Lidečka, na příkré sociální poměry, v nichž vyrůstal (možná i kvůli tomu se v jeho myšlení tak trochu projevoval určitý antiintelektuální osten, i když v zásadě tolerantní a přejícný, přesto ta jeho zakořeněná pichlavost o sobě nejednou dávala vědět), měl za sebou zkušenosti herecké stejně jako práci rozhlasového redaktora. Mohl být hrdý i na to, že rod Juřičků zůstal věrný divadelnické tradici a že třeba i jeho vnučka má literární talent. Nemalý literární talent. Ale to vše ke mně doputovávalo po příslovečných troškách (také vnuččin rukopis mi František dal přečíst s neobvyklou ostýchavostí), dalo by se říci, že jsme s Juřičkou nikdy nemluvili o minulosti. Vždy jen o přítomnosti, proč to a proč ne ono a že takhle to není nebo případně takhle to je a basta. I když argumentačně prohrával na celé čáře (ale on si možná myslel pravý opak), stejně pokaždé promlouval jako nezdolný Valach. A to by to hrálo, aby Valaši z klání ustupovali a vyklízeli konverzační bitevní pole!

Ani hádaví lidé se vždy nehádají rádi či s gustem, ale hádat se s Františkem Juřičkou bylo pravé potěšení. Nešlo v pravém smyslu o hádku, nýbrž o rozpravy o moudrém i nemoudrém, o nekonečné nehrdelní pře, které se týkaly především literatury, poněvadž ve většině jiných věcí jsme názorů byly stejných: ať jde o nevůli vůči různým grázlům smýkajícím plzeňskou kulturou nebo o jiné činy ba přečiny, které vyplývaly právě z toho, že ti u moci jsou typičtí „malí lidé“, tzv. novorichové, de facto bezejmenní človíčci s notně ochablým horizontem, zato s velikanánskou touhou rozhodovat a tím pádem i bořit vše, na co dohlédli. A také si hraby hraby nahrabat, dokud jsou u zdroje. Kolik peněz se na výplaty podobných típků promrhá v souvislosti s Evropským hlavním městem kultury pro rok 2015, raději nevědět. To ještě kultura zapláče! O tom jsme s Františkem neklábosili: všechny dotyčné i nedotyčné v Plzni jako Staroplzeňák (byť až od roku 1963) znal a kolikrát o to víc kroutil hlavou.

Tudíž jsme byli pořád na válečné noze „jen“ kvůli literatuře, protože ji máme oba rádi. Ale František tu onakou a já zase tu jinakou, čili to nedělalo dobrotu, ale také to v našich vztazích nenadělalo ani krapet zla. Juřička svým založením inklinoval k literatuře tradičnějšího zrna a řekl bych k bezprostřední umělecké výpovědi, já zase vždy hájil intelektuální finesu literárního textu a vše, co souvisí s postmodernou nebo třeba se surrealismem, čemuž můj protějšek ve sporu nemohl přijít na chuť a kolikrát ani na jméno. Leč čím víc jsme se přeli a čím tvrdší argumenty zaznívaly, o to srdečněji jsme se loučili. Navíc v nejistotě, kdy se příště uvidíme, jelikož těch setkání bývalo pramálo, nicméně v jistotě, že se zase uvidíme, protože jsme se chtěli setkat a těšili jsme se na naše literární rozmíšky. František je víc prožíval i jako člověk s hereckou minulostí, já zase jako bytost s kritickou přítomností. Byly to krásné rozepře – a vůbec je hodno obdivu, když má někdo svůj názor, nebojí se ho hájit, nebojí se ustoupit a zase zkusit získat navrch… Navíc šlo o jeho názory a ne o pseudopostoje pronášené či hájené v souladu s momentálním rozpoložením nějakého přepláceného ouřady. Nebo věčně vystrašeného profesůrka.

S Františkem se však ani nejde rozžehnat v rámci literárního nekrologu: jako kdyby mezi námi setrvával i nadále a i nadále vždy dobromyslně uměl trochu opepřit atmosféru ve městě s neopakovatelným valašsko-plzeňským šmrncem. Kéž by tomu tak bylo ještě dlouho! Říká se o něm v Plzni ještě jedna důležitá věc: že František Juřička v minulém roce „zachránil Plže“. Možná by ho i nezachránil, možná by nějaká jiná záchrana přišla shůry, v tomto ohledu jsou vždy v pohybu vody i oblaka. Leč pravdou pravdoucí je, že Juřička udělal nejenom v rámci možného a v mezích zákona všechno, aby v předvečer svých pětaosmdesátin zachránil plzeňský literární měsíčník: zasazoval se, obětavost a odhodlanost sama, aby Plž mohl vycházet i nadále. I kdyby se mu to nepodařilo (zatím ano!), kéž je Ti už proto země lehká, drahý „nepříteli“ Františku, a v nebi ať se nenudíš ani chvilku.