opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-12
0
hodiny
-1
-9
minuty
-4
-4
sekundy
-1
-4

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Právě před rokem vyšla knižní antologie západočeské poezie a prózy s názvem Na dva západy: šlo o událost západočeského písemnictví i soudobého literárního života v regionu. Nebylo vůbec jednoduché ji dát dohromady, však se do ní také se vloudilo něco málo (snad opravdu ne příliš hodně) nemilých chybiček, u nichž si editoři zřejmě doposud lámou hlavu, kde se tam vzaly a jak se tam vzaly. Podstatné je, že antologie přišla na svět a že v ní dostala důstojný publikační prostor celá plejáda soudobých západočeských literátů. A zastoupeno bylo několikero generací a na pestré žánrové spektrum se také pamatovalo. V tomto směru byla loňská antologie přinejmenším než obě předchozí, které navíc spatřily světlo světa před velice drahnou dobou a ve srovnání s publikací Na dva západy tam mohla své texty otisknout víceméně pouhá hrstka tehdejších autorů.

sbornik Kormutlivější je ovšem skutečnost, že mimo západočeský region skoro nikdo vydání zmíněné antologie nezaznamenal. Podobný osud pohříchu potkaly i další dvě regionální antologie: o té severočeské se také pomlčelo, o té teplické se bez snahy ji důkladněji hodnotit rozepsala na stránkách Tvaru básnířka a redaktorka Svatava Antošová (sama pocházející z Teplic). Přitom by se právě o „živé“ literatuře v regionu mělo psát co nejvíce, ať již nesmlouvavě kriticky, anebo naopak laskavě kriticky. Některé výhrady by byly plně na místě, jiné by se daly přesvědčivě vyvrátit – a koneckonců nikdo menší než Umberto Eco se nechal slyšet, že čte pouze tzv. negativní recenze svých knih, poněvadž jedině ty jsou důležité a jdou takříkajíc knize „pod kůži“. Takto by se mohlo konstruktivně jít „pod kůži“ i antologiím, leč na toto téma neproniknutelné mlčení hrobové zavládlo v našich polomrtvých literárních médiích. Ještěže vyšly recenze v regionu: Jiřího Staňka v Plzeňském deníku a Martina Šípa v Plži. Nikdo však také (zatím) nehartusil, že v antologii není přítomen, a nikdo snad také (zatím) nijak nezpychl, že v této publikaci naopak figuruje a že tím pádem může být považován (skoro) za západočeského žijícího klasika.

Znovu se sluší a patří připomenout, že západočeská antologie vyšla (po stránce materiální, organizační atp.) především přičiněním spřízněných literárních duší z Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem – a opět je záhodno nevesele poznamenat, že plzeňská Pedagogická fakulta by v podobné záležitosti nebyla ochotna hnout ani prstem. To by raději ubrečeně tvrdila, že jí už ani na prstíčky nezbylo. Vždy se najdou stovky důvodů, proč něco nejde a proč se s ničím nedá nic dělat, například lenost, ledabylost, laxnost, ležérnost a především tolik upřímná lživost… Leč proč to opakujeme? Poněvadž ústečtí přátelé literatury vůbec a regionální literatury zvlášť se nyní podobně zasloužili o vydání další antologie. Ještě jednou je zapotřebí podotknout, že všechny tyto antologie vznikají na nekomerční bázi a jejich editoři si za to neúčtují nehorázně vysoké částky, tak jako někdejší nejmenovaný editor ze střední Moravy, rodák karlovarský, který si posléze přál narýžovat prachy i sestavením plzeňské antologie, jenže když mu žádné peníze na horizontu nesvětélkovaly, označil západočeskou literaturu za svazáckou, zejména autorský okruh Ason-klubu, a nabubřele práskl do bot. Dále od těchto lidí, dále!

zeme_zulovych_krizu Jaká je tudíž ta nová regionální antologie? Nuže, nazývá se nadmíru poeticky Země žulových křížů – a teď hádejme či hádejte, jaký region by to mohl být! Těm, kdo neuhodli (ani my zprvu nikoli), rádi prozradíme, že jde o Jeseníky. Nikoli tedy o Jesenicko nebo o jesenickou oblast jako takovou, nýbrž vskutku a především o Jeseníky. Budiž, proč ne, jenomže… Našinci hned padne zrak na poněkud záhadný podtitul: Antologie poezie z Jeseníků II. Vpravdě je to záhada, v úvodním slovu k antologii však jí přijdeme na kloub: dovídáme se, že antologie tohoto typu vyšla v Moravském Berouně už v roce 2000 a jmenovala se… To by asi uhodl málokdo: úplně stejně, zase tedy Země žulových křížů. A od této zbrusu nové se prý odlišuje především tím, že do nynější jsou začleněny (ve větší míře) ukázky textů sudetoněmeckých autorů z doby před druhou světovou válkou a dále ukázky tvorby polských autorů z přilehlé oblasti (Głuchołazy, Prudnik). A pak tu jsou ještě fotografie: plnou třetinu publikace tvoří její fotografická příloha, v níž jsou zastoupeni čtyři kumštýři včetně klasika dokumentární fotografie Jindřicha Štreita. Tomuto tvůrci se tak zde skládá velká poklona!

To už je značný rozdíl v porovnání s antologií západočeskou! Především ale mají tyto druhé “Žulové kříže“ retrospektivní charakter, vracejí se do časů tzv. první republiky, dále zde do kontextu česky píšících jesenických autorů vstupují, jak již bylo řečeno, autoři němečtí a polští, jejichž texty jsou pro účely této antologie přeloženy. Pečlivým editorem svazku je opavský vysokoškolský pedagog Libor Martinek, který přispěl (kromě úvodního eseje Znovuobjevená kulturní paměť Jeseníků) do antologie taktéž svou vlastní poezií. Pravda, Martinek básní jako pravý filolog bohemista: píše o zulíbaných ňadrech, o laním milování, o vlhkém klínu a především o metafyzice rozkoše. Jeho editorská práce si ale nepochybně zaslouží uznání a celému Jesenicku můžeme k vydané antologii poblahopřát: málokdo ví, kolik navenek neviditelné práce znamená dát takovou knížku dohromady, sepsat medailonky o autorech atp.! Nepíšeme však recenzi této publikace ani nehodnotíme jednotlivé příspěvky, přece jenom se však pozastavíme u jednoho poněkud překvapivého momentu.

Mezi „reprezentanty“ Jesenicka se totiž v této antologii objevil i zapomenutý, nyní znovuoživovaný klasik české meziválečné literatury, předčasně zesnulý jitřivý prozaik Josef Kocourek (1909-1933). Původem Východočech, absolvent učitelského ústavu v Jičíně, jehož nedlouhé pedagogické působení se však celé odehrálo v severomoravském pohraničí, kde byl zaměstnán jako menšinový učitel. Do tohoto regionu Kocourek umístil i své nejznámější dílo Zapadlí vlastenci 1932; na rodné Novopacko se vrátil, už jen aby podlehl souchotinám. Jeho pozůstalost je nyní uložena v Okresním archivu v Šumperku a ten svolil k otištění několika dosud neuveřejněných Kocourkových básnických textů, napsaných zřejmě během autorova učitelování v Mírově. Zajímavé je, že tváří v tvář Jeseníkům vzpomíná básník víc na Krkonoše, ležící „daleko na západě“ – a prorokuje, že až bude pochován, „budou mu po srdci šlapati milenky“. Hle, motiv přímo surreálný a přitom blasfemický: šlapky na hrobě! A můžeme mudrovat: zdalipak žil v západních Čechách podobně výrazný tvůrce, který ale pochází odjinud a jeho hrob leží v jiném regionu? Pravděpodobně nikoli. Žádného Josefa Kocourka zřejmě západní Čechy nemají a neměly. Stejně by se ale nikdo takový nevynořil v antologii Na dva západy: ta záměrně soustřeďovala toliko tvůrce žijící. Rozuměj především ty, co žijí v západočeském regionu nebo se podílejí na jeho literárním dění.


One Response to “Zápisník dr. No 3.15”

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody