literární západ

James Blond uvázal koně ke kované mříži u vstupní branky do rozlehlé zahrady hraběte Euliána a vydal se tichým krokem k hradu. Zahrada obsahovala množství roztodivných květin a rostlin vůbec a Blond si musel dávat veliký pozor, aby se mu některá z nich nestala osudnou. Obratně se vyhnul kořenům Dubohlavníku podlého, který byl známý tím, že dokáže lapit i menšího jelena, a když po několika týdnech své kořeny opět rozplete, zůstanou na zemi jenom parohy. ^[1] Prošel bez jediného hluku kolem Švihatky polonahé ^[2] a prosmýkl se i okolo Zlomyslných leknínů. ^[3] Osudným se mu stal Nenápadný dub. ^[4] Blond ale za okamžik vstal, ohmatal si hlavu a pokračoval k hradu. Když došel ke zdi, sejmul z ramene lano s kotvou a vrhl jej nahoru k jednomu z chrličů. Lano se úspěšně omotalo kolem čumáku s vyceněnými zuby a Blond začal šplhat. Jakmile dosáhl třetího patra, vyhoupl se na širokou římsu a přešel k jednomu z oken a nahlédl dovnitř. Spatřil dlouhý jídelní stůl, za kterým seděli kromě hraběte Euliána a Bohouška i dva zaměstnanci muzea, z nichž v jednom Blond poznal jeho ředitele, a slečna Zuzana, majitelka hostince U Příšerného šklebu.

Blond někdy absolvoval akce, po jejichž skončení bylo více než záhodno se do péče jejích nápojů svěřit. Navíc v Příšerném šklebu bylo silně neutrální území. Kolikrát tam potkal největší kriminální živly, nepřátelské agenty a podobné existence, ale v hostinci se jaksi neslušelo o tom mluvit. Blond si živě vybavoval, jak mu jednou agent dvojitá delta z Abu-Baby přidržoval kbelík po jednom náročném diplomatickém večírku, když se oba ve Šklebu ráno sešli a léčili si následky. V tu chvíli bylo zapomenuto, že před třemi dny se utkali na půdě Lodžského velvyslanectví o pergamen s údaji o královské rodině. U příšerného šklebu nebylo místo na pracovní ani jinou rivalitu.

Blond chvilku pozoroval společnost u stolu, jak snídá, a nemohl se zbavit dojmu, že mají všichni trochu nezdravou barvu, vyjma slečny Zuzany, která zářila svěžestí a spokojeností. Ostatní vypadali, jakoby absolvovali náročnou noc. Blond zaklepal na okno a vstoupil.

„Dobrý den,“ pozdravil, když seskočil na zem, „našlo by se u vašeho stolu ještě jedno místo, prosím?“

Reakce byly různé. Myrtil ani nezaregistroval, že někdo přišel, a dál do sebe se soustředěným výrazem lil pelyňkový čaj, Zuzana nasadila užaslý výraz a řekla „No, Jamesi…“, Jeroným se okamžitě po Zuzanině reakci na Blonda zamračil, Bohoušek kývnul chlupatou hlavou na pozdrav a hrabě Eulián pokynul rukou na znamení, že u stolu je místa dost. Hraběnka Samuel se začal červenat.

„Co vás ke mně přivádí, Jamesi?“ otázal se hrabě, když se všichni přítomní představili, „zase potřebujete udělat chemický rozbor?“

„Nikoliv, hrabě. Tentokrát vás chci poprosit o zapůjčení vašeho chytrouše, potřebuji opravdu rychlý stroj.“

„Ty ho znáš, Zuzanko????“

„Jistě, Jamesi, je vám k dispozici, jedná se o něco vážného?“

„Jistě, je na tom něco divného???“

„Bohužel ano, každá minuta je v tomto případě drahá. Konkrétně se jedná řádově o několik tisíc tolarů.“

„Že se na tebe tak divně podíval!“

„Tak to nemůžeme meškat, omluvíte nás, pánové? Zuzanko?“

„Snad bys nežárlil!“

„Žárlil? Já? Jak jsi na tohle přišla?“

„Skoro to tak vypadá!“

„Já mám jen strach, abys nenalítla nějakýmu floutkovi.“

„James a floutek? Ha ha ha!“

Jeronýma najednou zarazilo, že je u stolu ticho a všechny zraky se upírají na něj a na Zuzanu. Nenuceně si upravil límec u košile a odkašlal si.

„Prosím?“ řekl, „Přišel jsem o něco?“

„Pan Blond by rád využil mého chytrouše, jedná se prý o něco velmi vážného,“ vysvětlil hrabě.

„Aha. A můžeme se podívat?“

„Jistě, proč ne,“ souhlasil Blond.

Celá společnost, vyjma Bohouška, který se rozhodl nenechat ani kousek jídla nazmar, se pak přesunula do sálu s chytroušem.

„A co byste přesně potřeboval, Jamesi?“ chtěl vědět hrabě Eulián, když se s Blondem posadil před klávesnici chytrouše. Ostatní postávali za nimi a se zájmem je sledovali. Včelí plástev byla celá černá – včely tak signalizovaly, že jsou připravené k práci.

„Můžete zobrazit mapu Mořičvílu, přibližně v oblasti Řemeslnické ulice?“

„Ale jistě, to je maličkost,“ řekl nadšeně hrabě a jeho prsty se rozeběhly po klávesnici. Na plástvi se objevilo:

Mapa/Moricvil/Rem.ul/2xzoom

„Co to je, hrabě?“ pookřál Myrtil.

„To jsme si domluvili s královnou matkou. Teď sledujte.“

Ve všech šedesáti čtyřech úlech po okny to začalo hučet a včely začaly houfně vylétat. Za chvilku také vylétl z Eluiánova chytrouše email s žádostí o příslušnou mapu do Mořičvílu.

„Jak dlouho to bude asi tak trvat?“ zajímalo Jeronýma.

„Podle toho, jak je ucpané potrubí, ale obvykle nečekám déle než dvacet minut.“

„Víte,“ pokračoval Jeroným, „už několikrát jsem o tom přemýšlel – nešlo by to urychlit pomocí nějaké výbušniny?“

„Vy si prostě nedáte pokoj, že ano?“ zeptal se Jeronýma nakvašeně Myrtil.

„Už jsem vám to několikrát vysvětloval,“ ohradil se Jeroným, „nikdo nemohl tušit, že mají hnízdo přímo pod námi.“

„O co jde?“ chtěl vědět hrabě.

„Ále, taková lapálie,“ mávl rukou Myrtil, „tady Jeroným se pokoušel zlikvidovat krysí doupě a zlikvidoval si celou laboratoř.“

„Ale pokud by se použily masivní kovové trubky, nic takového by nehrozilo…“

„To známe! Nejdřív je důležité všechny ubezpečit, že žádné nebezpečí nehrozí, pak začnou padat gumové kachničky a najednou člověk letí nad městem a diví se, co se vlastně stalo!“ řekl naštvaně Myrtil.

„A co světlo?“ přerušila jeho lamentování Zuzana.

„Prosím?“ řekli najednou Myrtil, Jeroným i hrabě.

„Obyčejné světlo,“ opakovala Zuzana, „když už budete mít natažené rovné trubky, stačilo by vymyslet systém záblesků a způsob, jak je převést…no, do včel, abych tak řekla.“

Nastalo ticho. Všichni tři muži usilovně přemýšleli. Bohoušek byl zrovna jezevec, hraběnka Samuel vyšívala kapesník a James Blond zachovával mlčení.

„No, kdyby byl zdroj světla dostatečně silný….“ Uvažoval nahlas Jeroným.

„Zatáčky by se daly vyřešit pomocí zrcadel…“ pokračoval Myrtil.

„A co se týká toho systému, stačilo by záblesk-tma…“ připojil se hrabě.

„Kdyby záblesky přicházely dejme tomu ve skupině po osmi, z toho první čtyři by udávali pozici, další třeba barvu ….“

„Promiňte, že vás přerušuji,“ vložil se do úvah tří vědců Blond.

„Ano?“

„Cestou sem jsem se zastavil ve společnosti pro očistu Mořičvílských kanálů…“

„Myslíte První Žumponorskou a synové?“ zajímalo Myrtila.

„Ano, tu. A vypůjčil jsem si plánky městské kanalizace…“

„Oni vám je půjčili? Tuhle jsem po nich něco chtěl, ale nedalo se s nimi mluvit!“ podivil se Myrtil.

„Nepůjčili. Já jsem si je půjčil. Ale chtěl jsem hrabě vědět, jestli by bylo možné zobrazit současně plánek kanalizace i plánek města.“

„Aha, chcete vědět, kudy kanály vedou?“ pookřál hrabě Eulián.

„Ano, tak nějak,“ souhlasil Blond.

„Tak to je samozřejmě možné, půjčte mi ten plánek, nechám to načíst. Mám na to takové zařízení…“ vzal si hrabě od Blonda požadovaný dokument a otevřel jednu ze skříní v sále. Zařízení, které z ní vyjmul, připomínalo ze všeho nejvíc bednu s odklápěcím víkem. Hrabě připojil do bedny jednu z hadic, které vyčuhovaly z chytrouše a otevřel její bok. Ukázalo se, že v bedně není prakticky nic kromě olejové lampy a krabičky sirek značky Sušic & sestřenice. Eulián zapálil lampu a bednu opět zavřel, potom poodklopil horní desku a na sklo, které se pod ní skrývalo položil Blondův vypůjčený plánek a víko opět zaklapl.

„Že jsem tak smělý hrabě, jak to funguje? Tady selhává i moje představivost,“ zajímal se Myrtil.

„Za chvilku pustím dovnitř tady tou hadicí jeden z rojů. Včely se usadí na dno krabice tak, aby vytvořily prosvícený obrázek ze skla. Pozici si zapamatují a pak se přesunou do plástve na stěně a sednou si přesně stejně. Takže ten plánek dostaneme na plástev. Až přijde z města plán míst okolo Řemeslnické ulice, včely ho jednoduše překryjí a výsledek je na světě. Ještě jsem uvažoval o tom, že bych je přesvědčil, aby se nechaly zavřít do emajlu a někam poslat, ale ony strašně nerady takhle cestují.“

„To je opravdu škoda, hrabě,“ přidal se Jeroným, „mohl byste tímhle způsobem poslat jakýkoliv obrázek každému, kdo by měl podobnou plástev jako vy.“

„Já vím Jeronýme, já vím. Ale pracuji na tom. Jakmile to všechno doladím, hodlám konkurovat Lehkému Mikroušovi a vybudovat vlastní potrubí, ale to je zatím hudba budoucnosti.“

„To je skutečně smělý plán. Já bych měla strach, že se mi to někdo pokusí ukrást,“ řekla Zuzana.

Všichni se podívali na Blonda.

„Ale… to ne…“ začal se smát hrabě,“ od pana Blonda se není čeho obávat. On mně slíbil, že všechno, co je u mě k vidění, uchová v tajnosti a já mu za to poskytuji chytrouše pro jeho náročné povolání. Dokonce jsme některé věci vymysleli společně.“

„No dobrá, ale co ostatní živly?“

„Většinu odradí už ten fakt, že jsem upír, většina z toho zbytku se ke mně prostě nedostane, protože klepat na bránu nenapadne nikoho a přes zahradu se sem umí dostat jedině Blond. Byly tady pravda některé výjimky, ale ti to také nikomu nepoví. Někdy mně krev přece jen přijde k duhu.“

„Vy je vysáváte?“

„No, tak úplně ne, ale cucnu si.“

„A co je s nimi potom?“

„Úplně normálně je vyhodím. Nevím, jestli už vám někdo sál krev, ale pokud já vím, nikdo nestojí o to zkusit to dvakrát.“

„Mně sál krev váš povedený synovec a skutečně bych to podruhé nemusela zažít,“ souhlasila Zuzana.

„Vidíte, na toho bych málem zapomněl. Díval jsem se před snídaní do našeho rodokmenu a podobný případ se už jednou vyskytnul. Před zhruba třemi tisíci lety chtěl náš praprapředek Hugo vysát selku ze statku pod hradem a narazil na genotyp silnější, něž byl ten jeho, podobně, jako se to stalo Samuelovi.“

„A jak se z toho dostal?“

„Nijak, přešlo to samo. Stačilo hodně celeru a pobyt na zdravém vzduchu. Takže si ho tady nějaký čas nechám a počítám, že na podzim by mohl být v pořádku.“

„Ono mu to možná jen prospěje, kdybyste slyšel, co nám vyprávěl o svém nočním životě…“ Začala Zuzana, ale pak si uvědomila, co se dělo minulou noc, a ztichla.

„Tak se do toho dáme, usadil se před klávesnici chytrouše hrabě Eulián. Vyťukal několik příkazů a na plástvi se objevil plánek Mořičvílu současně s plánem městské kanalizační sítě.

„Ano, tušil jsem to,“ řekl Blond.

„Vy v tom něco vidíte?“ zajímalo Jeronýma, „tady odsud to vypadá jako náhodná změť čar.“

„To skutečně jen tak vypadá. Potřeboval jsem vědět, kde se sbíhá nejvíce kanálů.“

„A kde to je?“

„Tady,“ Řekl Blond a ukázal kamsi na plástev, „pod budovou muzea.“

„Ale to jste se mohl zeptat, pane Blonde,“ řekl překvapeně Myrtil, „rádi bychom vám to řekli. Proč jste to vůbec potřeboval vědět?“

Teď vypadal překvapeně pro změnu Blond.

„Jak tohle víte?“

Blond zpozorněl a pohlédl postupně na všechny v místnosti. Potom usoudil, že jediný hrabě Eulián zřejmě neví, co se před ním snaží zatajit.

„Dobrá, navrhuji tohle – já vám řeknu, proč to potřebuji vědět, a vy mně na oplátku řeknete, jak to víte, ano?“

Myrtil se podíval na Jeronýma a Zuzanu. Jeroným pokrčil rameny a Zuzana se dívala z okna. Hrabě Eulián se tvářil zvědavě.

„Ale tak dobrá,“ řekl nakonec Myrtil, „hledali jsme v podzemí poklad, respektive dědictví po mém dědečkovi a našli jsme jeho tajnou dílnu.“

„Zajímavé, a co bylo v té dílně?“

„Jeroným tomu říká lokomotiva, ale ve skutečnosti je to stroj na kolejích, který se pohybuje na principu páry.“

„Na páru? To je možné?“

„Když dovolíte, pane Blonde,“ ozval se Jeroným, „zkuste si představit konvici na čaj, která je vyrobená tak, že nemá víčko, ale je celá uzavřená. Vodu do ní nalijete jenom malým otvorem a ten pak pečlivě uzavřete špuntem. Co se asi stane, když budete vodu v konvici dostatečně dlouho vařit a pára nebude moci ven?“

Blond se dlouze zamyslel a pak se neznatelně pousmál jako člověk, který má mnoho let přímo před domem velkou hroudu zlata a najednou si ji všimne.

„Vy máte skutečně stroj, který se pohybuje po kolejích a pohání ho pára? To je ale skvělé!“

„Můžu vědět proč?“ řekl podezřívavě Myrtil.

„Ale jistě, teď už vám to mohu klidně říct, protože vás hodlám požádat o zapůjčení té vaší lokomotivy. Někdo unesl děti významných Mořičvílských občanů, osnuje podvod století a usiluje o krach městského systému. Ale hlavní je, že všechnu tuto činnost páchá pravděpodobně v podzemních tunelech. Pokud vy vlastníte lokomotivu, jsou šance celkem vyrovnané.“

V místnosti na chvilku zavládlo ticho. Potom promluvila Zuzana:

„Já jsem celkem pro, ale pod podmínkou, že nás vezmete s sebou. Mně osobně se nestává, že bych mohla každý den zachraňovat město od šílených megalomanů.“

„Jupíííí“ křičela Zuzana a vykláněla se z kabiny bleskem letící lokomotivy.

„Zase to nepřehánějte, Zuzanko,“ varoval ji Myrtil, „stačí, aby něco trčelo ze zdi tunelu, a neštěstí je hotové.“

„Ale dejte pokoj, Myrtile, užívejte si to jako já, kdy jindy se vám to povede?“

„No, abych pravdu řekl, začal jsem uvažovat o tom, že bych založil společnost na podzemní dopravu,“ odpověděl Myrtil.

„To ale není vůbec špatný nápad,“ podotkl Jeroným a hodil do kotle další poleno, „ale chtělo by to důkladně rozmyslet, například ty tunely patří vlastně městu, a to bude chtít platit pronájem.“

Lokomotiva vypustila mohutný oblak kouře, který byl ale okamžitě vysán jedním ze stropních otvorů.

„To by mě celkem zajímalo, kam ten kouř jde,“ zamyslel se Jeroným.

„Kam by asi tak mohl jít?“ podivila se Zuzana, „Přece na povrch starými kanály, alespoň některé z nich se přeci musely zachovat.“

„Pronájem kanalizace nemůže stát tolik peněz vzhledem k tomu, kolik bude celý podnik vydělávat. Představte si to, chcete například vzít manželku do opery a namísto toho, abyste se mačkal v nějakém fiakru za hříšné peníze, dojdete si prostě k nejbližší stanici podzemní železnice a pěkně v klidu se tam necháte svézt…“ rozvíjel svoje plány Myrtil.

„Nerad vám kazím radost,“ ozval se Blond, „ale tenhle nápad už měl pravděpodobně muž, kterého hledáme a zásobuje tímto způsobem po celém městě hostince plechovkovým pivem.“

„Skutečně? To je ale darebák!“

„To jistě je, proto o něj má Speciální městská stráž takový zájem,“ souhlasil Blond.

„Ještě jste nám neřekl, co vlastně provedl?“ chtěla vědět Zuzana.

„Snaží se přinutit Spojené železnice ke krachu, když to shrnu,“ vysvětlil Blond.

„Ano?“ pozvedl obočí Myrtil, „No, v tom případě jsem nucen přehodnotit svoje stanovisko, Spojené železnice jsou mojí potenciální konkurencí, tudíž mně přijde jejich krach jako celkem dobrý nápad. Co myslíte, pane Blonde, za kolik by asi tak mohli prodat trať k Vrcholům?“

„Tedy Myrtile!“ řekla pohoršeně Zuzana, „Já nevěřím svým uším! Z vás se stává pěkný hamoun!“

„Viďte, Zuzanko, taky jsem si všimnul. Od té chvíle, co jsem si uvědomil, že jsem zdědil největší vynález hned po potrubí, dívám se na všechno trochu jinak,“ souhlasil Myrtil.

„Tak toho koukejte honem zase nechat!“

„Mě by celkem zajímalo, jak chce donutit náš neznámý muž Spojené železnice ke krachu? Vždyť je to jedna z největších společností vůbec. Ti by přece nezkrachovali ani při měsíční nečinnosti,“ zeptal se Blonda Jeroným.

„To je jistě pravda, ale pokud společnost zdraží takovým způsobem, že se stane nevýhodné její služby používat, ztratí rázem všechny klienty a nebude moci vyplácet týdenní podíly svým vlastníkům. Sami se postarají o okamžitý krach a o rozprodání majetku, aby utržili alespoň něco.“

„To je ovšem celkem smělý plán. Hádám, že ty unesené děti mají donutit představenstvo společnosti k tomuto poněkud sebevražednému kroku.“

„Jistě. Podíly se vyplácí zítra v poledne a pokud se do té doby nepodaří únosce odhalit, zkrachuje nejen železnice, ale zhroutí se i sociální systém ve městě.“

„Prosím?“

„Je to jednoduché,“ vysvětloval Blond, zatímco nepřestával zrakem kontrolovat trasu jízdy, „město by přišlo o poměrně velkou část daní a tudíž by muselo omezit financování různých veřejně prospěšných věcí, například obnovu ulic, výsadbu zeleně a tak podobně. Spousta lidí by přišla o práci, tudíž by se předpokládám zvedla i zločinnost. Svoji šanci by rychle pochopili výrobci povozů a chovatelé tažných zvířat, tudíž by neuvěřitelně vzrostla spotřeba krmiva. Nezapomeňte, že Mořičvíl je postavený na nejrůznějších do sebe zapadajících systémech a pokud se rozbije jedno kolečko, zastaví se celý stroj. Ještě jsem zapomněl na to nejdůležitější – pokud přestane fungovat železnice, ztratíme dodavatele z vrcholů, protože ani seberychlejší a sebevětší povoz nepřepraví za týden tolik železné rudy, jako jeden vagón v jednom vlaku. To by znamenalo zastavení, nebo alespoň drastické omezení výroby téměř ve všech odvětvích, tudíž nezaměstnanost, demonstrace a tak dál.“

„Páni!“ hvízdl Myrtil, který celý výklad spolu se Zuzanu také poslouchal, „když to teď vidím v takových souvislostech… nemůžeme jet rychleji?“

„Ovšem tohle všechno je jenom zástěrka,“ řekl Blond.

„Zástěrka?“ podivila se Zuzana.

„Náš neznámý muž s tím počítá. Nechá situaci vyhrotit, ale nikoliv dospět ke zkáze města.“

„Koupí železnice?“ zeptala se Zuzana.

„Ano,“ přitakal Blond, „počká několik dní, až bude situace v ulicích zoufalá a koupí společnost za směšně nízkou cenu. A začne vydělávat neuvěřitelné peníze. Navíc náš neznámý vlastní továrnu na plnění plechovek, takže vrhne na trh v masovém měřítku věc, která je už sice známá, tudíž značně proslavená, ale zatím stále nedostatková.“

„Jenže nedostatková je proto, že hliníku je pouze omezené množství a použité plechovky se musí přetavovat, a to stačí tak tak na to, aby se uspokojili zákazníci ve městě. O tom náhodou vím, kupuji je od pana Kefíra,“ ozvala se Zuzana.

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Blond, „jenže v tom je právě ta genialita celého plánu našeho protivníka. Jakmile koupí Spojené železnice, koupí zároveň i Hliníkový most nad Vymletou dírou. A najednou má materiálu tolik, že může vyrobit dostatečné množství plechovek pro celé Vrcholy, kde mu mimochodem půjdou přímo skvěle na odbyt, protože lidé z Vrcholů znají plechovkové pivo ze svých návštěv města, ale je u nich tak nedostatkové, že si ho nemůže skoro nikdo dovolit. U nás stojí plechovka 10 tolarů, ale ve Vrcholech pořídíte tu samou plechovku za 150 tolarů. Už chápete? Je chytřejší než všichni obchodníci na světě. Dovezl do vrcholů pár krabic a vytvořil tak poptávku. Jakmile začne dovážet plechovky s pivem v dostatečném množství a za rozumnou cenu, nebude mít s odbytem sebemenší problém.“

„To je přímo neuvěřitelné!“ zvolal Myrtil

„To ano,“ zvedla varovně prst Zuzana, „ale když rozebere Hliníkový most, jak potom bude dovážet do hor pivo, když si zničí trať?“

„Nejprve jsem myslel, že začne okamžitě budovat nový most, třeba kamenný, nebo ze dřeva, ale pak jsem si vzpomněl na svoje studia ve Vymleté díře a na to, že pět mil proti proudu Trhavice je starý most ještě z dob osidlování Vrcholů. Kaňon je v těch místech široký sotva dvacet metrů a most je postavený z žulových kvádrů, tudíž vlak po něm může bezpečně přejet, aniž by hrozilo zřícení.“

„Samozřejmě,“ přitakal Myrtil, „křtili se na něm noví studenti, nevěděl jsem že jsme studovali stejnou školu!“

Blond spojil ruce do jakéhosi znamení a provedl půlobrat vlevo, poskočil na jedné noze a zakokrhal. K údivu Zuzany a Jeronýma Myrtil celý rituál naprosto stejně opakoval.

„Alfa alfa gama 13!“ zvolali Myrtil i Blond současně.

„Asi se zbláznili, to je z toho kouře!“ pošeptala Zuzana Jeronýmovi.

„Abyste tomu rozuměli,“ snažil se vysvětlit Myrtil, „Alfa alfa gama 13 je studentský klub ve Vymleté díře, pro úzký okruh studentů s nejlepším prospěchem.“

„Aha. A ten tanec patří k tomu všemu?“ zajímalo Jeronýma.

„Jistě,“ potvrdil Myrtil.

„Nejlepších studentů jste povídal?“

„No jistě! Něco se vám nezdá?“

„Ale ne, v pořádku,“ culil se Jeroným a šťouchl do Zuzany, která nepokrytě prskala smíchy do kapesníku.

„Závidíte, tak je to!“ urazil se Myrtil.

„Ale no tak, pane…“ chlácholil ho Jeroným

„Já vůbec nechápu, na co narážíte tím vaším smíchem, Zuzanko!“

„Víte, Myrtile, Jeroným mně jednou vyprávěl, jak jste zkonstruoval patentní zámek na muzejní vrata.“

Myrtil se podíval s despektem na Jeronýma: „Tedy kolego, to jste skutečně ale přehnal!!!“

„Promiňte, pane,“ smál se Jeroným už na celé kolo, „když to je jedna z nejlepších historek, jaké umím vyprávět.“

„Dobrá, pochopil jsem. Kde jsme to skončili, pane Blonde?“

„Tak a teď se mnou nebude alespoň dvacet minut mluvit!“

„Strašné, co?“

„Říkal jsem,“ pokračoval Blond, „že náš neznámý pachatel chce použít starý kamenný most nad Vymletou dírou.“

„To je od něj jistě důmyslné. Ale řekněte mně, příteli, když toho tolik víte, jak to, že ještě neznáte onoho neznámého?“

„Možná mě bude dokonce ignorovat!“

„To je přímo hanebné!“

„Nemohu to říci s určitostí na sto procent, ale domnívám se, že vím, kdo to je.“

„Ano? A kdo?“ zpozorněl Myrtil.

„Když chvilku vydržíte a budeme mít štěstí, za chvíli se s ním setkáme. Velitel Mataharis po něm pátrá ve městě a já už mám díky pomoci hraběte Euliána taky celkem přesnou představu, kde ho hledat,“ usmál se Blond a začal brzdit.