literární západ

Potáhl trochu jedovatého kouře z cigarety a umně ji podlouhlým obloukem cvrnknul do plechového koše. Pošimral se na nose a z dlouhé chvíle si začal broukat písničku starou spoustu let, k níž si už nevybavoval slova. Jen ta dotěrná melodie mu uvízla nadobro v hlavě a nyní se soukala ústy ven, do mrazivého vzduchu, který nehodlal ustoupit jarnímu vánku a dál trval na své přítomnosti v téhle nelehké době.

Muž roztřesenou pravičkou zašátral v náprsní kapse a vytáhl umolousaný balíček cigaret. S chtivým výrazem a podivně zasmušilým úšklebkem vytáhl cigaretu a vložil si ji do úst. Druhou rukou utvořil hradbu proti větru a s rozkoší si zapálil. Vyfoukl kouř. Zahleděl se přitom maně na kolejiště před svými zraky a zkroušeně si odfrkl.

Nikdy nepřemýšlel nad takovou banalitou, jakou bylo zpoždění vlaku. Taková nehoráznost a v téhle zimě… Přestože měl na sobě kabát a fešný klobouk posazený na hlavě, byla mu zima. Chlad se mu vtíral až do morku kostí. Zima mu tiše klíčila v hlavě a prostupovala celé tělo. Oba spánky ho bolely, jako by mu na ně kdosi z obou stran vší silou tlačil. Jakoby se mu snažil rozmáčknout hlavu.

Bolesti ho však netrápily, mnohem větší starost mu působila nadcházející schůzka. Toho hosta zkrátka nesměl propásnout. Naplňovalo ho to nervozitou spolu s vtíravým pocitem strachu, který mu s neochvějnou radostí oznamoval, že vlak prostě nepřijede. Muž však svou naději nechtěl jen tak zahodit. S prapodivným pocitem vzrušení, chtivosti i uspokojení si potáhl z hořící cigarety.

Foto KvistenS předstíraným bezstarostným výrazem si přejel dlaní po strništi, které mu pokrývalo většinu obličeje. Nesnášel ty drásavé chloupky a nesnášel holení. Jeho modré oči zabloudily k nebi, které bylo pokryto šedými mraky plnými temnoty a nedobrých znamení. Vypadalo jako příznak nadcházející apokalypsy. Ta myšlenka ho vlastně pobavila. Představoval si svůj poslední soud a ponořen do svých myšlenek se nevědomky usmíval. Rty stále svíraly cigaretu. V koutcích mužových očí se zaleskly slzy.

Sněžná vločka z nebe pomalu dopadla na jeho pečlivě vyleštěnou obuv. Následovala ji slza. Mužův úsměv se zkřivil. Nemohl se ubránit sebelítosti. Nemohl přestat uvažovat nad ztracenou nadějí. Nedokázal zastavit ten proud vlahé lítosti, který mu tekl po tváři. Který mu plul v myšlenkách a unášel ho na roztřesené vlně poklidu. Věděl, že už nikdy nebude nic v pořádku, že svoji rodinu už neuvidí, že ztratí to nejcennější, co má. Svůj život. Svou pýchu, své bohatství, svoji strojenou mluvu. Svůj dech. Svoje cigarety.

Myslel na dětství, na své přátele, na lásku, která mu na čas zatemnila mozek. Myslel na život. Myslel na smrt. Představoval si ty davy před svým hrobem. Bavil se tklivými představami posledních řečí, v nichž ho jeho nejdražší přátelé vynášeli do nebes a dělali z něj boha. Neurvale si setřel slzy z tváří a násilím si snažil urovnat myšlenky. Nechtělo se mu myslet na nejhorší, když tu existuje ještě naděje. Byť nepatrná. Byla tu a on se jí utěšoval. Nechtěl trávit vzácné minuty svého života v zbabělých myšlenkách. V přemítání nad vlastním neštěstím. Hodil to za hlavu a počal se soustředit na jedinou myšlenku.

Vlak. Vlak a v něm člověk, s nímž se má setkat. Člověk, který drží v rukou jeho život. Poškrábal se na zátylku a sykl bolestí, když si za krk vysypal žhnoucí uhlíky z cigarety, již nevědomky stále svíral. Šedé kameny stanice, která ho obklopovala, mu připadaly studené jako hrob. Louky v okolí byly pokryty sněhem, stejně jako kolej. Kolej, která se táhla jako had, jako hadí ocas či smyčka, jež se pomalu stahuje kolem krku.

Muž se pousmál. Znenadání mu na mysli vytanuly vzpomínky z dětství, kdy na kolejnice pokládal mince a vzrušeně je pak sbíral jako rozjeté placky kovu. Vzpomněl si i na ostražitost, s kterou přikládal každou chvíli ucho na kolejnici, aby poznal, zda se neblíží ta ocelová příšera, co by ho bez jediné otázky rozmačkala jako ty kousky kovu.

Toporně se pousmál a šouravým krokem, drže se za bolavý bok, vykročil ke kolejím. Viděl je jen stěží. Snesla se mlha, díky níž bylo vidět sotva na krok. Šedavá opona se stáhla před ním i kolem něj a zahalila celý tenhle mrzký svět do šedivé nejistoty. Muž poklekl jakoby v poslední modlitbě ke kolejím. Klekl na štěrkový násep. Cítil, jak se mu kamínky zarývají do kolen. Obezřetně sejmul klobouk z hlavy a položil jej vedle sebe. Promrzlou rukou odhrnul vrstvu sněhu z koleje. Pak vytáhl z kapsy kovovou minci a položil ji na studenou kolejnici. Jako tehdy, když byl ještě malý…

Poté ke studenému kovu přiložil ucho. Uslyšel hučení a cítil, jak se kolejnice třese. Modré oči se mu rozjasnily okamžikem náhlého poznání. Srdce se na chvíli sevřelo. Opona spadla. A nadobro zakryla jeviště mužova života. Ocelová příšera se tentokrát nespokojila jen s mincí, vzala si vše.