literární západ

Nechť je česká literatura více světová a více ve světě známá, řekli si v pražském Institutu umění – Divadelním ústavu (Arts and Theatre Institute) a vydali v anglickém znění sympatickou brožurku s názvem Czech Literature Guide, což můžeme přeložit přibližně jako Průvodce po současné české literatuře. Je to nesporně dobrý počin, všechna čest. Nicméně i dobrým počinům je zapotřebí se podívat na zoubek, takže se do toho pusťme!

Koneckonců to jde docela snadno. Po úvodních oddílech dokročíme ke stručnému přehledu dějin české literatury (vše v anglickém překladu, připomeňme) – a už to začíná… Nejprve je tu text o české literatuře v letech 1900-1945, ten však není nikým podepsán a navíc vůbec na něho není žádný odkaz v tiráži! A také činí pouhých pár řádků: to je opravdu umění a od toho zřejmě máme ustaven ctěný Institut umění, který „umí“ sesypat skoro půlstoletí české literatury do jediného odstavce! To jsou nám věci! Pro informaci: zmíněni jsou tu Vítězslav Nezval, Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Jaroslav Deml, Julius Fučík, Jiří Kolář a Vladimír Holan. Nikdo jiný. Kdopak však je ten Jaroslav Deml, jak v českých zemích, tak jako v cizozemsku stoprocentně zcela neznámý? Lze se obávat, že si v Institutu umění pobaveně hrají hrátky i s klasiky české literatury a že pravděpodobně mají na mysli Jakuba Demla. Jenže kdo asi ten textík s Jaroslavem Demlem na s. 13 sesmolil? Nebo ten lapsus přehlédl? Mohlo to dopadnout ještě hůře, mohlo být přejmenováno i vícero našich klasiků. Doufejme, že to nebyl autor následujícího pojednání o české literatuře po roce 1945, tj. teoretik a publicista Petr A. Bílek, to by pak měl medle vrátit profesuru! Ale třeba to byl jen nevinný vědcův šprým a šproch, připomínající neomylné hýkání strejčka Jedličky!

Zdá se, že v Institutu umění – Divadelním ústavu mají tuze rádi hru na schovávanou, nejspíše jde o dětské nemoci poměrně nedávno založeného ústavu. Kdo to může mít na svědomí? Terminologicky je to nejasné, poněvadž jako „editors“ jsou uvedeni Jaroslav Balvín a Viktor Debnár, což odpovídá českému „redaktoři“, nejsou však zároveň i editory svazku? Pomiňme skutečnost, že se komusi podařilo utajit před milovníky literatury z celé zeměkoule kupříkladu Ladislava Klímu nebo Otokara Březinu (ten patřil i ke kandidátům Nobelovy ceny za literaturu), o dalších raději nemluvě. Proto jděmež dál. Následuje kapitola o současné české literatuře (1995-2010), má několik podkapitol a z tiráže (v obsahu totiž o tom není řečeno vůbec nic, v něm se opravdu hraje na „schovku“) se dovídáme, že pasáže o poezii připravil Radim Kopáč a Milena Šubrtová o literatuře pro děti a mládež. Leč kdo informuje o próze nebo esejistice? Redaktoři? Editoři? Je to totálně utajeno. Pospěšme k něčemu veselejšímu: Milena Šubrtová neopomněla mezi soudobými autory zmíněné literatury pro děti a mládež uvést také plzeňského (nyní již strašického) pseudonymního prozaika a výtvarníka Vhrsti! To je jediné západočeské jméno v celé publikaci: žádný Josef Hrubý, žádná Karla Erbová, žádný Roman Kníže… Pražský pohled na region je zkrátka a dobře o poznání přísnější a jiné to nebude: být však takto kritický v Plzni, to by se našinec mohl se zlou potázat!

Přeskočme všechny záslužné informativní pasáže o českém literárním životě, institucích, festivalech atp. a začtěme se do oddílu Literární periodika. Na první pohled se zdá, že do tohoto „pytle“ napěchovali editoři nebo redaktoři tolik zajíců, že až nám oči přecházejí, najdeme tu i časopisy docela neliterární nebo ty, co jsou literární jen zčásti jako namátkou „kulturní čtrnáctideník“ A2, dvouměsíčník Listy, ale také přílohu Práva Salon (ačkoli příloha není literární časopis), resp. povýtce neliterární Živel aj. Co je však do západočeských očí bijící, toť skutečnost, že sestavovatelé publikace bezstarostně pominuli náš de facto jediný literární měsíčník (tj. vycházející i v letních měsících), byť „pouze“ regionální, tj. zaměřený výlučně na tvorbu v regionu, totiž PLŽ – Plzeňský literární život. Co je k tomu vedlo? Vždyť PLŽ je „úředně“ uznáván jako literární časopis, řadu let je vydávání Plže podporováno ministerstvem kultury, v jehož expertních komisích se už vystřídalo velké množství odborníků a nikdo z nich nezpochybnil, že PLŽ je literární časopis a ne že není – až teď přišel Institut umění a vyobcoval ho z české literatury. Podobně bědně dopadly i pardubické Tahy, zatímco jednou ročně vydávaný Labyrint revue (kulturní magazín) tu najdeme. Uroňme však ještě jednu slzičku nad Plžem: vychází už jeho jedenáctý ročník, jako kdyby však nebyl. Schválně zda jedenáct let vydrží Institut umění!

Nyní však uroňme opravdu převelikou slzu, poněvadž půjde o přítele. Možná by stačilo jen to, co kdysi napsal Jiří Karásek ze Lvovic místo celé polemiky, totiž zvolání: Příteli! Oddíl o antikvariátech totiž zpracoval básník a prozaik Michal Šanda, který je na slovo vzatým znalcem českých „bukinistů“. Však o nich zasvěceně referuje na stránkách internetové Dobré adresy, jenomže tentokrát uhodila kosa na kámen a zdá se, že i takový věci mistr jako Šanda se v daném případě nešťastně utnul. Zase půjde o Plzeň, o co jiného! O jiných městech pomlčme, ač opavské antikvariáty jako kdyby nebyly, znamenitý královéhradecký jako kdyby expert neznal, v Liberci jsou dva kousek od sebe, nikoli pouze jeden, leč k Plzni: Michal Šanda uvádí pouze tři plzeňské antikvariáty. Nepovíme, jaké, nebudeme tvrdit, který z nich je kvalitnější a který žel není tolik kvalitní, pohříchu se však pisatel nezmiňuje zrovna o těch, do nichž chodívám už málem třináct let, o těch, co si zaslouží být znovu a znovu knihomilně prozkoumávány. Michale, přijeď do Plzně, projdi si místní antikvariáty, prosím, učiň tak!

Takže si to shrňme: plzeňští literáti se až na Vhrsti do publikace přes přísný filtr nedostali, literárnímu měsíčníku PLŽ byla vůbec upřena existence, plzeňských antikvariátů jako by šeredně ubylo, co v té Plzni vůbec je? Zkusme troufale odpovědět, že Zápisník dr. No. Kdeže, tak snadné nebude. Copak se totiž v oddílu Czech Literature on the Web dočtete o západočeském internetovém serveru Literární Západ? Správně: ani ň. Takže asi ani žádný takový server není, to, co právě čtete, také není – a že chudinka svět celý se o tomto regionu díky neumětelství Institutu umění nic nedoví, to pranic nevadí. Proč by o tom také něco měl vědět, když v Praze o tom vědí houby houbičky?