literární západ

Josefu Hrubému, ikoně západočeského (a nejenom západočeského) básnictví, bude ve čtvrtek 10. května osmdesát let, ani o rok víc a ani o rok méně. Budiž mu tudíž vzdána i vzdávána velká chvála co osobitému tvůrci a nechť jsou k jeho poctě vztyčovány i náležité slavobrány: takovou slavobránou svého druhu je ostatně i květnové číslo Plže, do značné míry věnované plzeňskému jubilantovi. Těžištěm tohoto čísla je anketa, v níž dotázaní západočeští básníci a jistěže rovněž básnířky (plus renomovaný archivář Ivan Martinovský) skládají na několikero způsobů Hrubému hold. Zároveň ovšem netřeba zastírat skutečnost, že celá řada poetů a poetek z Plzně a západních Čech „plží“ anketu ignorovala, ačkoli nevznikala v žádné časové tísni, ba naopak – kupodivu například skoro celý výbor Střediska západočeských spisovatelů si v tomto případě zahrál na mrtvého brouka. Což o to, žádná anketa není povinná, ani tato dozajista nikoli, nepochybně se svět nezbořil a vše kráčí dál svou cestou, pouze je to škoda. Nicméně se zmíněná hra na mrtvého brouka může z pohledu odjinud jevit jako taškařice pořádně diletantská a ještě více amatérská. Cui bono?

V následujících řádcích se však připojíme ke gratulacím Josefu Hrubého tak trochu z odvrácené strany, prostřednictvím posouzení hlasu opačného, svým způsobem nelichotivého. Stojí to určitě za zmínku: však i Umberto Eco prohlašuje, že čte jedině negativní recenze svých knih, poněvadž pouze tyto kritické reference a reakce jsou v jeho očích důležité. Takto k věci přistupujme i my: nepůjde o žádné ukapávané kapky dehtu do bečky medu, nýbrž o připomenutí aktuálního stanoviska dílem literárněkritického, dílem literárněhistorického. O co jde? Generační vrstevník Josefa Hrubého, olomoucký vysokoškolský pedagog na odpočinku František Všetička si v důchodu ani trochu nepočíná jako na odpočinku: píše beletrii, píše odborné práce, píše cestopisné knížky, překládá – a píše také recenze. Ta Všetičkova recenze, kterou máme v úmyslu se zabývat, vyšla v posledním čísle (resp. dvojčísle) literární revue Weles a badatel v ní hodnotí sbírku Josefa Hrubého Post festum, vydanou v roce 2010 v Liberci v nakladatelství Josefa Vinkláta. Obecně vzato je to dobrý počin: vždyť mimo Plzeň se o Hrubém píše málo, ba pramálo, takže každý hlas do střípků kritické mozaiky nechť je patřičně vítán.

Nikoli náhodou František Všetička zahajuje svou recenzi literárněhistorickou informací, nad níž by ovšem právě literárním historikům měl zůstat rozum stát. Badatel má totiž za to, že nové, tj. třetí tisíciletí je Hrubému „poměrně nakloněno“, prý na rozdíl od sedmdesátých a většiny osmdesátých let století minulého. Čili na rozdíl od dvacetiletí, kdy básník byl na tzv. indexu a nesměl publikovat. Všetička ale šmahem pomine celé léta devadesátá, období Hrubého plodného a bibliograficky hojného návratu do české poezie – a konstatuje, že v nynějším tisíciletí básník vydal sbírky Básně na pohlednici (2002) a Osoby 2004), přeložil sbírku rakouského poety Manfreda Chobota Já, don Quijote, vydanou v roce 2005 (v tomto případě šlo o dvojjazyčné vydání) – a k těmto dvěma původním titulům podle Všetičkova tvrzení „nyní přistoupila sbírka Post festum“. A dost. V daném okamžiku je zapotřebí zdůraznit, že toto číslo Welesu bylo redakčně připraveno přibližně v listopadu 2011, ne-li o pár dnů ještě později – a že v té době mj. uplynulo už přes půl roku od vyhlášení Litery za poezii v rámci Magnesie Litery. A tenkrát se o Josefu Hrubém nemálo psalo.

Mýliti se je lidské, chybička se vloudí každému, dokonce i literárnímu historikovi, jenomže podobná věcná selhání by se právě literárním historikům stávat neměla. Z toho, co říká František Všetička, bychom mohli, ba měli učinit logický závěr, že Josef Hrubý v letech 2004-2009 pranic nevydal a že tuto dlouhou publikační prodlevu ukončil teprve recenzovaným titulem Post festum, navíc poněkud překvapivě vydaným v Liberci, nikoli v básníkově Plzni. Všechno je ale jinak a s tím bychom se u literárních historiků a kritiků opravdu setkávat neměli! Místo polemiky postačí strohý a suchý výčet: Hrubý v roce 2006 vydal sbírku Krážem, rok na to v pražském Protisu knihu veršů Miláček Arcimboldo a téhož roku ještě i sbírku Volyně a jiné krátké řádky. Pak skutečně nastala tříletá prodleva, ukončená polobiliofilským vydáním publikace Polyphony a zejména básnickou knihou Otylé ach, doprovázené vlastními autorovými ilustracemi. Právě tato knížka byla odměněna Literou za poezii, i když stejně jako většina titulů Josefa Hrubého vyšla v Plzni, nikoli v Praze. V roce 2011 autor vydal ještě Noční poštu, ta se však nemusela Všetičkovi dostat do ruky. Nejsme dokonalí. Ale co těch lajdácky pominutých patero titulů? Jako by je Hrubý ani nenapsal, jako kdyby byly ani nebyly…

Nabízí se však určité vysvětlení, i když u literárního historika rovněž není úplně „košer“: poezie Josefa Hrubého se Všetičkovi zvlášť nezamlouvá (na to má jako kritik a čtenář právo), a tak se valně nepídil, zda básníkova bibliografie není přece jen obšírnější. Tvrdí například, že Hrubý je nejlepší tam, kdo dovede myšlenkově a obrazně scelit báseň do jednoho jednoznačného celku – z čehož vůčihledě vyplývá, že mnohdy básník podle něho nic takového scelit nedovede. Dále Všetička míní, že Hrubý má až nadměrně barevnou představivost a že i podle vlastního přiznání „názorově vyzískal“ vždy víc od výtvarníků než od literátů. Je to ale pravda se vším všudy? Kdoví. A pak olomoucký bohemista konstatuje, že „Hrubého básnická představivost je nezkrotná až překotná, což v některých případech vede k tomu, že báseň je nesrozumitelná.“ Načež dodává, že část recenzované sbírky je zašifrovaná, odtažitá…

Tolik Všetička. Lze se přít, zda to on neporozuměl autorově imaginaci, anebo na jeho kritickém šprochu je pravdy i víc než trochu. S jeho závěry nebo postřehy nemusíme ani v nejmenším souhlasit, přesto je dobře, že některý bohemista nahlíží a reflektuje básnickou tvorbu Josefa Hrubého v trochu jiných souvislostech, než jak bývá pohříchu též v Plzni zvykem. Poněvadž o výrazném tvůrci se sluší a patří vést rozpravu, zatímco o těch nevýrazných se buď kamarádíčkovsky mlčí – anebo se otiskují toliko chvalozpěvné převyprávěnky jejich veršů. Ano: jen neurazit, jen nenarazit… A činit se takto nejen u vrbiček, ale i při zdi.