literární západ

Staroplzenecký spisovatel Ivo Fencl je teď v doteku s hvězdnými vteřinami slávy. Nemluvíme o jeho vydaných či připravovaných titulech, ani o tom, že se v nějaké plzeňské galerii chystá málem sborové čtení z jeho nové knihy, ale o autorově mediální aktivitě: vždyť Fencl publikuje v Tvaru, publikuje v Literárních novinách, publikuje na Literárním Západu, publikuje v Plži, publikuje zřejmě a především na neuvěřitelném a nepostižitelném množství nejrůznějších internetových serverů a periodik, publikuje jednoduše všude – a publikuje také v Plzeňském deníku. Pouze o způsobu jeho publikování se malinko zmiňme, toliko z toho důvodu, abychom vzali v ochranu to, co z jeho pera písmenek do tisku dáváním bylo znectěno a pokřiveno. Přičemž jsme ze všech stran varováni, že přít se s Ivem Fenclem nemá smysl. Dokonce sebemenší smysl. Nejde však vůbec o člověčí bytost Fenclovu, leč o některé regule, jak psáti recenze a co v nich psáti.

Meritum věci spatřujme v tom, že Fencl sepsal pro dubnový Plzeňský deník recenzi (vskutku jde o typickou recenzi takřečenou novinovou) nové prózy „člena Obce spisovatelů Václava Grubera ze Stoda“ s názvem Zastřelte toho chromého koně. Každý píše recenze, jak umí i jak neumí, také proto nebudeme danou recenzi hodnotit podle toho, nakolik se jí podařilo postihnout a ocenit (resp. neocenit) autorův záměr, styl, žánrovou variantu či nikoli. To ponechme zcela stranou. Hnidopiši by pochopitelně Fenclovi neodpustili věty typu: „Erotice se autor také nevyhýbá, ale vše nevyvratitelně směřuje k jedinému už od chvíle, co spí Jindřichova žena s lékařem, který…“ Nebo že „svou hloupostí, ale i cíleně tak Věra připravuje a řídí hrdinům konec…“ Věru každý píše, jak dovede a svede. Nebo o tom, že se u Grubera dle Fencla prý dočkáme tolika milostných eskapád! Co vůbec znamená to cizí slovo – eskapáda? Nuže, buď únik či útěk, anebo nerozvážný čin, nerozvážný kousek. Problém může být i v tom, že Fencl možná četl úplně jinou knihu, kde je „milostných eskapád“ plno, zatímco u Grubera je jich spíše přiměřeně. Leč pojďme dále.

Základní pochybení je totiž v názvu recenze. Fencl ji nazval: „Václav Gruber napsal o chromém koni“. Snad úderné, určitě zmateční. Ano, Gruber zvolil přirovnání tragicky onemocnělého člověku ke „chromému koni“, leč při Fenclově pojmenování recenze došlo k výraznému posunu. Na první pohled se může zdát, že prozaik ve své knížce skutečně vypráví o „chromém koni“, čili může jít o případ buď zvěrolékařský, anebo o nějaké tklivé, nikoli rozuměj důtklivé vyprávění pro děti. Možná o vyprávění srdceryvné a měkkosrdcé, třeba o tom, jak se nebohý chromý koníček uzdravil a přestal kulhat, kdoví! Nic proti podobným happyendům, jsou či mohou být dozajista povznášející (čtenářsky však pouze někdy), zvláště tváří v tvář světu, v němž „koně se také střílejí“. Jinými slovy z autorova názvu Zastřelte toho chromého koně nikterak, ba ani v nejmenším, nevyplývá, že spisovatel vydal knihu o chromém komoni či oři. Název recenze však k tomu míří.

Nicméně toho raději nechme: vždyť recenzent Fencl praví, že děj knihy sledujeme „s nezadržitelností taktu udávaného v podstatě krutou přírodou… načež si můžeme vybrat“. To asi ta příroda není tak krutá, když si můžeme vybrat! Pospěšme však nikoli ke kardinálnímu bodu obžaloby, jak nepsat recenze, nýbrž k jednomu zdánlivě zcela nepodstatnému detailu. Gruberova kniha čítá přibližně dvě stě padesát stran a na nich několik vět, ano, celých několik vět je tu věnováno Paříži. Stojí za to si je všechny (s nepatrným zkrácením) zopakovat, přičemž na osobách podílejících se na dialogu nebo vzpomínajících tolik nezáleží. Jde pouze o Paříž, o nic jiného. Nuže čtěme!

„Máte ráda Paříž?“ – „Mám ráda menší města, ale Paříž má opravdu atmosféru. Byl jste tam?“ – „Na zájezdu s cestovkou. Odpoledne se vyjelo, ráno jsme byli v Paříži, večer se jelo zpátky. Já jsem se tenkrát na ten výlet připravil. Jeden kamarád z práce tam už byl, tak mi na mapě ukázal, co všechno je dobré v Paříži vidět. Naplánoval jsem trasu a když nás ráno vysadili na náměstí Svornosti, vytáhl jsem ten plán a vyrazili jsme. Bylo to krásný. Obědvali jsme v trávě pod Eifelovkou, v podvečer jsme koukali na Paříž z Montmartru, pak slezli znovu na náměstí Svornosti. Ta trasa byla devětadvacet kilometrů.“ – “No Paříž na takové procházky moc není. Za Napoleona to přestavěli opravdu velkoryse. Všechno je obrovský. Přejdete přes ulici a jste z toho unavený.“ /Nyní přeskočme zmínku o koupání v kašně na náměstí Svornosti, kde o Plzni nepadne ani slovo./

„Pak Kamila vyprávěla, jak při půlroční stáži v Paříži procházela jednotlivá muzea a galerie, jak bydlela v mrňavém pokojíku pod střechou činžáku, kde bylo na ploše tři krát dva metry všechno včetně sprchového koutu a toalety, jak se seznámila s Elise a dalšími literáty…“ Po pěti stránkách přijde další a poslední zmínka o Paříži: „V Paříži jsem měla nejradši Rodinovo muzeum. Bylo jedno z prvních, co jsem viděla, protože bylo zadarmo. Rodinovy sochy mi ze začátku připadaly takové šedé a syrové, ale když jsem se na ně dívala opakovaně, zdálo se mi, že ožívají.“ – A to je v knize všecko všecičko, co tady stojí psáno o Paříži.

Ta Eifelovka se samozřejmě jmenuje a píše Eiffelovka (Tour Eiffel), což ví každý trošininku světaznalý našinec žel s výjimkou redaktorky Gruberovy knížky, která se nenamáhala podívat do kterékoli příručky nebo na nějaký plán Paříže. O něco víc může čtenáře zarazit hrdinčina zmínka, že vstup do pařížského muzea Augusta Rodina je zadarmo: to musela být ve francouzské metropoli někdy v dávnověku, poněvadž Rodinovo muzeum je soukromé, neplatí tam žádné muzejní nebo žurnalistické průkazky, kdepak, musí se klopit eura či kdysi franky! A nějaký náfuka by se asi přeptával, o kterého Napoleona tu jde – za císaře Napoleona Bonaparta se totiž v Paříži nepřestavělo skoro nic. To až mnohem později, za císaře Napoleona III., ovšem nechtějme po redaktorce, aby se vyznala v dějinách! Ačkoli to vypadá jako věta o Praze, že v ní král Václav postavil Karlův most.

Jenže tohleto nakonec není tolik důležité. To jsou jen legrační chyby. Přečtěme si ale, prosím, všechny Gruberovy věty o Paříži ještě jednou. Tak. A teď si poslechněme, co o autorově próze zasvěceně a především objevně v Plzeňském deníku napsal Ivo Fencl: „Tato kniha navíc ukrývá i kouzelné vylíčení Paříže ve srovnání s Plzní – a západočeské město vůbec neprohrává, nýbrž vítězí.“

Uf. Třikrát uf! Tj. uf, uf a uf. Našla by se celá řada přesvědčivých vysvětlení, co tímto tvrzením spisovatel a recenzent v jedné osobě chtěl říci. Asi že Paříž muška je zlatá. Jenže tenhle úlet o Plzni, to je evidentně záměrné ohlupování neboli oklamávání veřejnosti. Možná takhle recenzent nestydatě šidí i sám sebe, možná si přeje něco recesisticky nabulíkovat nebohému Václavu Gruberovi. Možná si je totálně jist, že jeho recenzentským pubertálním kejklům nikdo nepřijde na kloub. Co počít, přistupme raději k tomuto podvůdku pozitivně! Na téže stránce Plzeňského deníku píše Vladimír Gardavský o jiné nové knize, že v ní jde o třináct variací na téma lidského osamění. Zapomněl však, nejsa Fenclem, na závěr připsat až choromyslnou, leč povinnou a působivou větu: „Západočeské město vůbec neprohrává, nýbrž vítězí.“

Holt Gardavský není Fencl. Náš Fencl, ten umí. Lhát. Pardon: vymýšlet si, až se od pusy práší a prachovka nikde. A to se v recenzi nemá. I když ani západočeský Ivo Fencl vůbec neprohrává, nýbrž vítězí. Vždy přece ví, co píše, byť neví, o čem píše.