literární západ

Nejrozmanitější náměty se nabízejí našemu Zápisníku, všechny však tentokrát budou muset týden nebo dva ještě počkat: na pořadu dne je totiž zpráva ze všech zpráv nejzprávovitější. Rodák ze Stříbra, nyní pražský vysokoškolák Vratislav Maňák obdržel za svou prozaickou prvotinu Šaty z igelitu prestižní Cenu Jiřího Ortena. A jedním dechem dodejme, že je to vůbec poprvé, kdy byl na literárním poli takto vyznamenán západočeský literát, třebaže teď již působící v naší caput regni. Navíc nikoli náhodou svou knihu nevydal v Plzni, nýbrž v Brně: můžeme se právem domnívat, že kdyby jeho Šaty z igelitu byly vydány v západočeské metropoli, nikdo by si jich nepovšimnul nebo by k plzeňskému vydání byl mnohem zdrženlivější. Proč? Protože takhle to u nás chodí a kdo nevěří, ať tam do všech vysokopostavených literárních komisí běží.

Cen za literární tvorbu se v českých zemích uděluje poměrně hodně, a i když se nedá stanovit nějaké striktní pořadí podle jejich hodnoty a významu (některé jsou spíše kašpárkovské povahy jako ceny udělované tzv. Akademií české literatury: tam stávající předsedkyně přiřkne cenu příštímu předsedovi a rok nato intronizovaný předseda medle přisoudí cenu pro změnu odstoupivší předsedkyni atp.), můžeme konstatovat, že největší renomé má nebo by měla mít Státní cena za literaturu a hned po ní Cena Jaroslava Seiferta – a v závěsu za touto dvojicí je právě Cena Jiřího Ortena, udělovaná mladým tvůrcům. Vznikla ještě před rokem 1989 v literárním disentu a zprvu jí byli dekorováni výhradně tvůrci publikující v samizdatu čili reprezentanti naší tzv. nezávislé literatury nebo kulturní opozice. K jejím dřívějším laureátům patří namátkou Jáchym Topol a Božena Správcová, mezi novějšími nositeli figurují takoví slibní kumštýři jako Marek Šindelka, Františka Jirousová nebo Petra Soukupová. Občas nebývají komise příliš pevné v kramflecích a přiklepnou cenu někomu, kdo si ji vůčihledě nezaslouží – a naopak nenapravitelně opominou někoho, komu by přímo bytostně patřila: takto o vavříny přišla kupříkladu Kateřina Rudčenková nebo Jakuba Katalpa.

Právě Katalpa, rovněž západočeská autorka, dokonce ještě západočeštější než Vratislav Maňák, byla prozatím asi jediná kandidátka z literárního regionu západních Čech, která mohla Cenu Jiřího Ortena získat, kdyby si ovšem porotci zjevně nezastřeli zrak bederní rouškou. Přitom Katalpin román Hořké moře patří k nejpozoruhodnějším dílům soudobé české prózy vůbec, možná však je až příliš umělecky pozoruhodný, a to se autorce stalo osudným. Buď jak buď, u komise neobstála, což je škoda, neboť západočeští laureáti „Ortenovky“ tak mohli být už dva! Jenže ani jedním laureátem se nemohou pochlubit například Střední Čechy, Východní Čechy nebo například Jižní Čechy, i když si v Českých Budějovicích vymyslili píšící Vietnamku a slabozraká porota Knižního klubu jim celá rujná sedla na špek. Každopádně je Vratislav Maňák prvním (a zatím jediným) západočeským nositelem Ceny Jiřího Ortena a jeho obdivuhodný úspěch ve sféře soudobého literárního života by měl nebo mohl vrhnout příznivé světlo na veškeré literární dění v západních Čechách. A zase, nemusel to být první Západočech s Ortenovkou! Vždyť vydat Jan Sojka své knihy o nějaký čas dřív, také by si mohl právem činit zálusk na uznávaný vavřín…

Novopečený laureát Maňák sice začal publikovat v Praze (v Tvaru) a poté v Brně (v Hostu), zakrátko se však octl také mezi autory Plzeňského literárního života, plzeňského literárního měsíčníku, kde v průběhu posledních ročníků uveřejnil jak své básně, tak i několik osobitých povídkových vyprávění. V letošním roce mu bude (nebo už je?) čtyřiadvacet, takže z hlediska zmíněné ceny předstihl celou řadu literátů, kterým se blíží třicítka a kteří na Cenu Jiřího Ortena poznovu nedosáhli. Letošní třicátníci na ni už bohužel nedosáhnou; pravidla soutěže jim to neumožňují. Podruhé ji už Vratislav Maňák získat nemůže, žádné regule však nebrání tomu, aby kandidoval nebo aspoň aspiroval na nejbližší Cenu Bohumila Polana. Nakladatelství Host, které jeho Šaty z igelitu připravilo k vydání, ale musí prozaika zavčas přihlásit do soutěže o „Polanovku“. Čímž ani v nejmenším nehodláme naznačit, že by měl být Maňák nějaký sběratel cen jako namátkou Petra Hůlová: pouze upozorňujeme na tuto možnost. Kdyby však uspěl a tzv. Polanovku obdržel, byl by jejím nejmladším nositelem v historii. Proč také ne? Koho by to v Plzni trápilo jako příslovečný trn v patě?

Nikdo však není prorokem, ani doma, ani mimo domov, řečeno povšechně. Stojí za zmínku, že dosavadní recenze Maňákovy knihy byly vůči autorovi nemálo kritické, pozitivního bylo o ní řečeno mnohem méně než negativního. Nic proti tomu, i kritické výhrady mají a mohou podněcovat k myšlení o textu a o literatuře vůbec, zatímco chvalořečné bývají v prvé řadě řečné a často nemotorně řečné. Docela nedávno jsme si v plzeňském literárním světě mohli přečíst bohapusté klišé, podle něhož básník (raději ho nejmenujme) „dále podniká nekončící a úchvatný průzkum života a slova“. Napsat to vysokoškolák, hnali by s ostudou pryč, když to napíše vysokoškolský pedagog, přeslazené kadidelnické aróma je nesnesitelně cítit odevšad a ti, kdo to mají na svědomí, vesměs servilně setrvávají v tichém předklonu. Tak tohohle naštěstí zůstal Vratislav Maňák ušetřen! Na druhé straně byl však v Plži vzat v určitou ochranu a i jako západočeský autor byl hájen a snad nakonec též argumentovaně uhájen. I kdyby však nikoli, Cenu Jiřího Ortena mu už nikdo neodebéře. Pod jeho jménem se totiž neskrývá žádná píšící Vietnamka.

Stejně mi ale vrtá hlavou: kdyby Maňák svou prvotinu vydal v Plzni, přihlásil by někdo jeho prvotinu do soutěžního klání, v němž vítěz obdrží Cenu Jiřího Ortena? Předpokládejme, že určitě ano, doufejme, že snad ano. Přiznejme si však, že zrovna v Hostu, kde Šaty z igelitu vyšly, na rozdíl od jiných končin posuzují jednotlivé tituly ti, kdo rozumějí literatuře. Nikoli tedy ti, kdo nejraději jen pochrupují ve funkcích.