literární západ

Nejsa divadelním recenzentem, nebývám bedlivým návštěvníkem dramatických kusů, nicméně kajícně přiznávám, že na loňské říjnové premiéře hry Romana Sikory Smrt talentovaného vepře jsem chyběl stejně jako na dalších reprízách tohoto představení. Sikorovo dílko (původně rozhlasovou hru z roku 2008) v Plzni nastudoval „neprofesionální divadelní soubor Amceth“ a ten vystupuje v Divadle Dialog v poměrně značných časových intervalech, takže lze konstatovat, že „Vepře“ hráli například v lednu – a teď zase v květnu. Možná i mezitím, leč spolehlivé zdroje buď o tom nesdělují nic, anebo možná nejsou tak spolehlivé, jak se zdají být.

Hledejme proto nejprve základní informace o tomto představení – například v Listech Ason-klubu. Loni se v jejich říjnovém čísle dočteme, že půjde o „tragikomický příběh vepře, který se chtěl stát člověkem“. A dále: „Nezvyklý pohled na lidský a zvířecí osud v podání Ireny Velichové a Marka Velebného.“ (Ostatně dvou autorů Plže, chtělo by se medle podotknout.) Víme už víc. Platí však zásada tří dobře informovaných zdrojů, takže nahlédněme do lednových Listů Ason-klubu, v nichž najdeme navlas stejnou charakteristiku. A co květnové Listy Ason-klubu? V nich nás čeká menší překvapení: dovídáme se totiž, že v představení „líbezné prasátko v podání Ireny Velichové v sobě objeví pěvecký talent“ a že „groteska přechází v hořké poučení o nezaměnitelnosti osudu“. Uf, to je klišé jako hrom! A že hru napsal Roman Sikora a že hraje Amceth. Dobrá, dobrá, ale z jiných pramenů přece bezpečně víme, že je to „drama jednoho herce“, one-man-show, tj. hra s jedinou, a to mužskou rolí, tak co tady zničehonic pohledává herečka a vlastně vůbec celý „neprofesionální divadelní soubor Amceth“?

Něco zřejmě pořád nevíme a s informacemi o představení (ba i o vlastní hře) jsme evidentně na štíru. V tom, co jsme četli, nikde nepadne ani zmínka, zda plzeňskou inscenaci (neboť Amceth je ryze plzeňskou záležitostí) někdo režíroval či nikoli, a ano-li, kdo nesl veškeré riziko případných úprav. Prozatím je to obestřeno tajemnými rouškami, leč budiž. Souvislosti navíc mohou být matoucí. Vždyť předtím Amceth nastudoval „autorskou hru“ Jiřího Č. Ulricha (guru souboru) Život talentovaného motýla, což prý je (nebylo dáno mi ji shlédnout) „lyrická hudební tragikomedie o lásce mezi motýlicí a člověkem“. Život je život, smrt je smrt. A talent je talent. Pouze motýl není vepř, leč co z toho vyplývá? Ale vztah člověk-zvíře je tu zase v popředí, takže možná v Amcethu nainscenují i Dámu s psíčkem nebo dokonce i Dámu s hranostajem, kdoví! Leč jak to je či jak to bylo a bude s naším „Vepřem“?

Jeho autor, dnes dvaačtyřicetiletý Roman Sikora, rodák z Třince, nejprve absolvent hutnického odborného učiliště a poté brněnské JAMU (byl na ní žákem renomovaného divadelníka Bořivoje Srby), má pověst tvůrce pesimistických či skepticismem (vůči lidskému údělu a osudu) oplývajících dramat. Dostalo se mu již i nemalých poct, některé jeho hry však jsou známé, jiné nikoli – a zrovna o Smrti talentovaného vepře nebývá v medailonech R. Sikory ani zmínka. Ba vkrádá se nám do mysli podezření, že možná právem! Jenže to, co Sikora napsal, je do značné míry něco jiného, než co hraje Amceth v Dialogu. Především je to, jak již víme, permanentní herecký monolog, žádná jiná postava ve hře nefiguruje – a „talentovaný vepř“ je podle dramatikova záměru role určená pro muže.

Ne tak v Plzni. O režii nevíme nic, můžeme tudíž mluvit o jakémsi anonymním úpravci, který si pravděpodobně počínal s autorovým souhlasem, možná ho však postavil před hotovou věc. Žádná one-man-show, ba dokonce ani one-woman-show, žádný ničím nepřerušovaný herecký monolog. Nic takového! V Amcethu si hru přepsali, rozuměj: připsali vlastní texty, monologické promluvy tudíž rozšířili (nebo rozmělnili) o dialogické scény, díky nimž přidali ještě jednu postavu. Kdo ale hru upravil, kdo s tím přišel? Byl to Jiří Č. Ulrich nebo někdo jiný? Tajemství trvá. Další podstatnou změnu ve srovnání s původním zněním hry jsme už nastínili: mužská role se tu proměnila v ženskou, v hlavní roli v Plzni není herec, nýbrž herečka. A tumáš čerte kropáč: ačkoli se hra i nadále hraje pod názvem Smrt talentovaného vepře, během celého představení nepadne ani jednou slovo „vepř“! Správně, herečka není vepř, i když hraje vepře, mluví se tudíž o ní jako o praseti nebo ještě častěji jako o „svini“. Leč ze kterého pera vzešly ty připsané repliky? Opět nikdo nic neví a možná ani vědět nebude.

Jak vidno, tuto dramatizaci by si měli vzít na paškál teatrologičtí textologové. Ti však asi do Plzně nezavítají a vědí proč: Sikorova hra určitě nepatří k dramatikovým nejlepším. Obávám se, že naopak k těm horším. Na jazyku se nám tetelí slova o tezovitosti, o nedostatku jazykové i myšlenkové svěžesti. Je jasné, proč se o ní nepíše. Leč co čert s kropáčem nechtěl či netušil: uvedená inscenace Amcethu tuto hru možná zachránila a jejímu křečovitému rozumářství vdechla život právě tím, že monolog herce proměnila v monolog herečky! Mnohem problematičtější jsou repliky připsané (kým?) nové postavě zakomplexovaného krmiče, zdánlivého dobrotiska. Marek Velebný si v této úloze nepočíná vůbec špatně, ale je to part z jiné hlavy, jeho pojetí krmiče se zjevně střetává s temperaturou původního Sikorova dramatického monologu. Holt neplatí, že režisér má vždy pravdu. Ale kdo je ten režisér?

Tohle všechno nemusí návštěvníky zajímat, zvláště když jsou s představením oprávněně spokojeni. Není to však zásluha ani autora, ani úpravců, ani kohokoli dalšího, nýbrž pouze onoho talentovaného vepře, znamenitě zahraného mladou ženou. Ruku na srdce: během večera jsme svědky bravurního hereckého recitalu Ireny Velichové, které sice ani na okamžik nevěříme, že je tím talentovaným prasetem, zato se napořád přesvědčujeme, jaký má vitální divadelní talent a jak dokáže svůj bytostný tvůrčí naturel dynamicky proměňovat, propracovávat ho – a díky tomu vdechovat Sikorově předloze nové a především hlubší dimenze, jež by prvotní autorův text jen stěží dovedl vyzdvihovat z existenciálního lidského povědomí. Ergo závěr: nechoďte na žádného Romana Sikoru, starou belu se starejte o nějaká talentovaná prasata či nadané prasnice, nedbejte na dosti násilné až toporné úpravy hry, ale vydejte se na Irenu Velichovou. Najděte si na ni čas. Je to úchvatný zážitek. Byť recenzenta, který napsal, že jde o „zábavné představení“, bych nejraději vytahal za uši. Promíjím mu to však, poněvadž v této tragické grotesce je Velichová báječná. Přesvědčivá, invenční, a o to kráčí, o nic jiného.

Post skriptum: děj se odehrává ve velkokapacitních jatkách, kterým hrozí likvidace. Taková likvidace postihla i velkokapacitní jatka v pražských Holešovicích. Na jejich místě vyrostla velkotržnice a především velkokapacitní nevěstinec, kam si odskakují i naše sportovní celebrity. Dá se předpokládat, že tam zcela běžně docházívá k „úhynu“ rozličných talentovaných zaměstnankyň. To by bylo drámo! A ženskou roli by naopak mohl zahrát muž.