literární západ

Nedávno se mě jedna známá zeptala, jestli mě v dětství bavily strašidelné povídky. „Chci je totiž číst dětem!“ sdělila mi až ze Států. „Na strašidelném místě zahrady.“

„Aha.“ A pomyslil jsem si, že je vlastně odvážná.

Ne snad? Dnes už není čtení dětem tak obvyklé jako před čtyřiceti či padesáti lety, kdy jsem vyrůstal a byl navíc i hodně citlivý (ne-li přímo labilní), takže na mě značný dojem dělaly jak strašidelné pohádky, tak hrůzostrašné televizní a rozhlasové pořady. Moc toho ovšem (právě!) nebylo a zůstává zajímavou otázkou, jestli je to pro dítě dobře anebo špatně.

Za sebe mohu jenom sdělit, že si velice živě vybavuji, jak mi nedostatek strašidelných filmů, ale i knížek vadil. A tak je malému synovi dodnes čtu a hledám i únosné filmy. Chtěl bych ale současně připomenout jednu fádní pravdu. Všech tzv. strašidelných příběhů není zase tolik, a pokud se navíc vybírají s ohledem na děti, tak už vůbec. A určité situace se tu vlastně stále jen opakují.

Tak např. bezpočet i klasických autorů (i Conrad) zpracovalo různými způsoby známou pohádku o posteli v hospodě, kam o půlnoci přijde hospodský X a udeří do lůžka, aby zabil pocestného Y, ale ten se předtím schoval.

Jiný – stále se opakující – příběh spočívá v tom, že se manželé ubytují v hotelu a on odejde. Když se vrátí, pokoj vypadá jinak, tapety taky, o jeho ženě nikdo nic neví a nikdy ji již nenajde. Což je třeba film Romana Polanského „Frantic“, podle mě jeden z mála jeho slabších, nicméně tato historka existuje už od starověku v mnoha verzích.

Další taková pohádka je o studentovi, který se má učit, ale ruší ho stařena v okně naproti. Postupně ji nutkavě pozoruje, zamiluje se do ní a dokonce zrcadlově napodobuje její pohyby. Obvykle ho bytost nakonec navede k tomu, že se zabije. Zmíněný Polanski to zpracoval jako film Nájemník (Lodger), ale byly tu už příběhy J. J. Kolára či nacisty H. H. Ewerse i další.

Co chci říct? Podobné příběhy se tedy vlastně ani nemusejí pracně hledat v knížkách, ale lze je inovativně opentlit a vyprávět z hlavy.

Přesto vím, že čtení je čtení, a z povídek více méně pro dospělé, ale vhodných i pro děti, mi utkvěl příběh vcelku neznámého autora W. Sambrota o ostrově ve Středomoří dneška, který je přehrazen zdí. Zvídavý turista se doví, že za zdí žije rodina Gordonova, a podaří se mu proniknout mořem na zakázané území. Hle, jeden „Gordon“ již k němu kráčí. A tu si turista teprve uvědomí, že špatně rozuměl: Nikoli Gordon, ale Gorgon. To, že vzápětí patrně zkamení, už tam zmiňováno ani být nemusí.

Z upířích příběhů je zajímavá Carmilla, kterou ovšem dítě úplně nepochopí, protože je i alegorií lesbického vztahu. Velice strašidelné povídky psal anglický autor James, ale pro děti jsou občas zdlouhavé. Právě jejich nenápadnost však pomáhá obrovskému účinku.

Osobně se zachvěním vzpomínám i na jeden horor jiného mistra žánru, kde manželé ztroskotali na ostrově a posléze se museli živit zvláštními houbami, aby se nakonec v ty houby postupně začali sami měnit. Asociuje to i jiný variovaný horor: Moucha. Zrovna jsem četl, že v nové verzi má člověk měnící se v mouchu i létat. Autor reference se tomu vysmívá, ale proč? řekl jsem si hned. Copak mouchy nelétají?

Obecně rozhodně platí, že pokud netaktně strašidlácké příběhy shrnete jako tady já a vysvětlíte je třemi údernými větami, stanou se (jako skoro všechno) banalitou, protože podstata účinku leží v konstrukci zápletky, ve způsobu vyprávění, v atmosféře, v detailech a v osobnosti toho kterého autora.

Dost dobré horory – a vždycky i přístupné dětem – psal jistě právě zesnulý Bradbury, zatímco Lovecraft se mnohdy zdá až nečitelný. A Stephen King? Proti geniálnímu Bradburymu (Zástup, Malý vrah, Jezero, Vítr, Usher II) je zdlouhavější a najdete občas místa, která je v přítomnosti dětí nutno přeskočit. Taky on ovšem propracovává (zdánlivé?) banality a vzpomínám si kupř. na jeho povídku „jen“ o tom, jak jde hrdina na mobilní WC a nepřítel do záchodu strčí tak, že budka padne v pusté krajině na dvířka. Zbytek příběhu? Hrdina se dostává celý čas ven, načež se pomstí.

Česky před několika lety vyšly např. i dva opravdu tlusté výbory upířích a skoroupířích povídek, kde na mě i v mém věku – udělaly velký dojem hlavně dva příběhy: Odhalení v černé (1933) od takřka neznámého Carla Jacobiho – a Hrůza na hradě Chilton (1963) od v cizích krajích pověstného pana J. P. Brennana.

V prvním případě jde o moc záhadné knihy z antikvariátu, která hrdinu opakovaně zavádí do záhadné zahrady. Povídku, neslušně řečeno, zčásti vykradl horor Evil Dead. Druhý horor má často variovaný námět rodové kletby: V nitru hradu žije předek, který je příšerou, a každý potomek se s ním musí v určitém věku setkat, z čehož navždy posmutní. A tady to vidíme znovu. Nejde o kostry dějů, nýbrž vždycky jen o způsob, jakým je vyprávění podáno, a například pánové Brennan nebo Jacobi „to podat uměli“.

Jako „normální“ spisovatele je sice nikdo neuznává, ale strašení jim díky jejich založení šlo.