literární západ

„Ehm, KDYŽ dovolíte, pane, něco jsem zaslechl z toho tunelu za námi,“ upozornil Mataharise jeden z jeho podřízených, když už nějakou dobu postupovali spletí podzemních tunelů.

„Je možné, že se vám to jenom zdálo.“

„Ale pane,“ namítl další z mužů se samostřílem, „já to zaslechl také!“

Mataharis se zastavil a pozorně se zaposlouchal. Někde na pokraji vědomí si skutečně uvědomil přítomnost jakéhosi nezvyklého zvuku, který zněl asi jako šikatakašikataka. To už se ale jeho muži zděšeně klidili ke stěnám tunelu. Zvláštní, pomyslel si Mataharis, mám něco s ušima. Vzápětí ale i on uskočil stranou před kovovou příšerností, která s mocným skřípěním zastavila na místě, kde před chvílí stál. Kovová věc vypouštěla oblaka páry a dýmu.

„Naskočte si, veliteli,“ ozval se odněkud seshora Blondův hlas. Mataharis jenom zakroutil hlavou. Kdyby byl Blond šéfem zločineckého podsvětí, chtěl bych být raději jeho účetní, než nepřítel, pomyslel si, když šplhal po schůdkách.

Hlavní padouch, úlisný únosce a autor geniálního plánu na ovládnutí Mořičvílského obchodu, Milyvoj Štrůdlík procházel mezi káděmi s pivem. Za ním se kolébal Fanouš s mohutným kyjem. Rod Fanoušů byl roztroušený po celém městě a většina z nich ani nevěděla, že má nějaké příbuzné. Byli si velice podobní a nechávali se najímat jako osobní ostraha nebo vyhazovači do nočních podniků a ke štěstí jim stačilo, že mohli do něčeho občas praštit a moc nepřemýšlet. Štrůdlíkův Fanouš nebyl v tomto ohledu výjimkou. Chodil za svým zaměstnavatelem a vykonával občasné rozkazy typu „udělej mi místo, bouchni ho, prokopej se tady“ a podobně. Jediná věc, která mu za celou tu dobu, co u Štrůdlíka pracoval, byla divná – většina pracovní doby se odehrávala v podzemí. Na povrch se dostal pouze několikrát, a to když pro Štrůdlíka získával ty uječené děti, které musel trochu klepnout, aby se zbavil toho strašlivého vřískání.

Zato Štrůdlíkovi to bylo naprosto jasné. Podnik, který v podzemí vybudoval, vyžadoval alespoň prozatím přísné utajení. Utajení by bývalo Štrůdlíkovi ještě nějakou dobu vydrželo, nebýt návštěvy těch dvou příšer v jeho krámku. Mohl by vesele dál předstírat obyčejného hokynáře, se kterým je příjemné rozmlouvat nad regály plnými nástrojů, zatímco venku prší. Mohl večer v sedm zavřít krám, sestoupit do podzemí a počítat peníze, které mu přes den vydělal obchod s plechovkovým pivem. Mohl přes noc dolaďovat svoje geniální plány. Nebo mohl přes den zajít za Kefírem a mít potměšilou radost, že ten tlusťoch nemá ani ponětí, že nemluví s obyčejným zákazníkem, ale se svým velkým šéfem, který mu i přes jisté nepříjemnosti dával vydělat ohromné množství peněz.

To všechno by mohl i nadále dělat, být spokojený a čekat na krach Spojených železnic. Místo toho mu prostě a jednoduše ujely nervy, zazmatkoval a na chvilku se přiklonil k názoru, že tohle všechno nemá zapotřebí. Zapálil krámek a inscenoval svoji smrt. Teď toho litoval. Měl ten půlden, co mu ještě zbýval, vydržet a zůstat u svého původního plánu. Ale to ne. Zrovna k němu do krámku se musí přikolébat hejkal a duch a dělat z něj pitomce. Měl sto chutí je zastřelit rovnou, nebo na ně zavolat svoje muže z továrny na plechovky. Ale to by se všechno prozradilo a to neměl Štrůdlík ani v nejmenším v úmyslu.

Zatímco takhle uvažoval, kontroloval jednotlivé úseky výroby. V tavírně nakradeného hliníku právě tavili kašnu a množství normálně vrácených plechovek. Ale to nestačilo. Nestačilo, že Kefír přišel s tím geniálním nápadem platit za prázdnou plechovku dva měďáky, spousta lidí byla líná obtěžovat se plechovku vrátit, radši ji hodili do kamen a nechali spéct s obyčejným popelem. Takové znehodnocování drahé suroviny Štrůdlíka v jistém smyslu až skoro bolelo. V jeskyni, kde se vařilo pivo, bylo také všechno v pořádku, kádě se utěšeně plnily, najatí trpaslíci se v práci vyznali. Plnírna šlapala na sto procent, tiskárna tiskla na plechovky Kefírův obchodní znak ostošest. Štrůdlík se pro jistotu zašel ještě podívat na zajatce. Byli tam všichni. Bylo mu jich skoro až líto, ale nedalo se nic dělat, účel světí prostředky, jak se říká. U mladé Kateřiny dokonce uvažoval o tom, že by ji pustil, ale to byla jenom chvilková indispozice, způsobená Kateřininým zjevem a nespornou inteligencí. U syna barona Laszla se zase celkem dlouho vážně rozmýšlel, že ho nechá zastřelit, aby mu nedemoralizoval mužstvo, protože kdyby byl dotyčný ještě o něco málo víc nepříjemný, dalo už by se mluvit o zaměstnanci daňového úřadu. A Štrůdlík žádné daně neplatil a nehodlal na tom nic měnit. Mladý Lazslo stihl za svůj krátký pobyt v podzemní kobce rozhádat tři stráže, znechutit své spoluvězně tak, že raději začali spolupracovat, aby už to měli co nejrychleji za sebou. Proto mu bylo také líto Kateřiny, protože té dělal Laszlo neustále nemravné návrhy takového druhu, že by se za ně nemusela stydět ani Kefírova milenka Barborka, a to už bylo co říct.

Nakonec se zašel podívat na expedici, jeho největší vynález a chloubu. Když začal vydírat Kefíra a nechal si v podzemí ukázat celou výrobu, nemohl si nevšimnout, kolika tunely jsou vedeny koleje. Doteď nepřišel na to, kdo je tam dal a kdy, ale to nebylo důležité, důležité bylo jak toho využít. Kefír sice už jakýsi systém v té době používal, ale Štrůdlíkovi přišlo koňské spřežení moc pomalé a navíc bylo nutné zvířata něčím krmit a starat se o ně, a to zaměstnávalo zbytečně moc lidí. Tehdy mu pomohla šťastná náhoda. V jednom tunelu nalezli jeho lidé hromadu železného šrotu, ze které se po bližším ohledání vyklubal revoluční stroj poháněný – světe div se – obyčejnou párou. Na kotli měl nakreslenou velkou dvanáctku, z čehož si Štrůdlík domyslel, že autor vynálezu před tím musel sestrojit ještě jedenáct podobných modelů, než se dopracoval k finálnímu výrobku. Po několikatýdenním hledání se podařilo jeho lidem další tři nalézt. Co ale nenašli nikdy, bylo doupě onoho záhadného vynálezce. Štrůdlík se smířil s tím, že nemůže mít všechno, a začal prototypy lokomotivy používat k rozvozu piva. Jenom jedna věc ho stále trápila – jestli neexistuje ještě nějaká třináctka. Dvanáctka sice jezdila jako drak, ale co když to stále ještě nebyla finální verze, co když neznámý vynálezce sestrojil ještě daleko lepší stroj.

Tunelem se rozlehl hvizd parní píšťaly. Štrůdlík se zamračil – teď měly být tři stroje v terénu a dvanáctka zaparkovaná poblíž jeskyně s rukojmími, kde ji měly dělníci vyleštit na zítřejší triumfální jízdu po Mořičvílském nádraží.

„Mylivoji Štrůdlíku!“ rozlehl se po jeskyni hlas a Štrůdlíkovi došlo, že třináctka se přihlásila sama.

„Ano?“ zkusil získat čas a opatrně začal ustupovat do tmy.

„Tady je Speciální městská stráž. Jste zatčen, zvedněte ruce nad hlavu a vyčkejte příchodů našich agentů!“ děl Mataharis, ale Štrůdlík udělal přesný opak, otočil se a následován Fanoušem prchal směrem k zaparkované dvanáctce

„To je jedna z jistot naší práce,“ podotkl Mataharis k přítomným, „padouch se nikdy nevzdá dobrovolně. Teď bude pravděpodobně následovat zběsilá honička.“

„Mám rukojmí!“ vykřikl ze tmy Štrůdlík a vláčel za sebou svázanou Kateřinu.

„Vidíte? Co jsem říkal?“ otočil se vítězoslavně Mataharis na Jeronýma, „teď bude chtít výkupné a volnou cestu z města.“

Neozvalo se však nic.

„Nechcete nám něco říct, Štrůdlíku?“ zahřměl Mataharis do tlampače.

„To si piště že chci!“ zakřičel Štrůdlík, „Jak jste mě sakra našli??!!!“

„To je na dlouhé povídání, nesedneme si k tomu?“ navrhl Mataharis.

„Tak dobře,“ souhlasil Štrůdlík a pustil Kateřinu a vydal se směrem k mužům SMS. Pak se ale vzpamatoval, Kateřinu znovu popadl a zakřičel „Na to mě nedostanete. Chci volnou cestu z města!“

„A výkupné, samozřejmě, ale to se ještě domluvíme. A žádný podrazy, rozumíte? Nebo tu holku zabiju!“

Mataharis se podíval na Blonda. Ten mu pohled oplatil a pousmál se.

„A co bude následovat teď?“ zajímala se šeptem Zuzana.

„Pravděpodobně se pokusí o útěk. My ho budeme pronásledovat, užijeme si to a nakonec ho nějakým neuvěřitelným způsobem tady Blond dopadne a pronese nějakou vtipnou větu,“ pokýval hlavou Mataharis a bylo na něm vidět, že se na to vyloženě těší.

„Jak to můžete vědět takhle přesně?“ divil se Myrtil.

„Já to přece nevím, ale většinou to tak končí. Navíc, nic jiného stejně dělat nemůžeme. Nemám tušení, jestli jenom blafuje, nebo lady Kateřině skutečně něco udělá, když mu nevyhovíme. Takže počkáme až rozjede ten jeho pekelný stroj a vyrazíme za ním. Doufám, že nevybuchneme.“

„No dovolte, veliteli!“ ohradil se Myrtil, „Můj pradědeček nebyl žádný amatér. Navíc, my už jsem to celkem vyzkoušeli a nezdá se, že by hrozilo nějaké nebezpečí.“

„Dobrá, dobrá,“ poplácal ho Mataharis po rameni.

„Tak co bude?“ byl netrpělivý Štrůdlík, který se mezitím dostal na dvanáctku a pokoušel se jí rozjet.

„Dobrá,“ řekl Mataharis do hlásné trouby, „přistupujeme na vaše podmínky!“

Štrůdlík se ďábelsky uchechtl, ale udělal to spíš jen proto, že si myslel, že to k tomu tak nějak patří. Vyndal Kateřině z úst roubík a rozjel stroj. Fanouše postavil k tendru a nechal ho přikládat.

„Vidíte?“ řekl Mataharis.

„Jedeme za ním?“ navrhla nedočkavě Zuzanka.

„Tohle je policejní akce,“ řekl rezolutně Mataharis, „civilisté dolů, už tak jste viděli dost.“

„Tak moment,“ ozval se Myrtil,“ tohle je moje lokomotiva. Buď pojedeme s vámi, nebo si vystupte a kupte si jízdenku, jako každý normální cestující.“

Překvapený ale nebyl jenom Mataharis.

„Myrtile, na vaši lokomotivu se neprodávají žádné jízdenky,“ upozornil ho opatrně Jeroným.

„Ne?“ řekl překvapeně Myrtil, „tak potom je to bez diskuse: dolů a basta. Bez jízdenky nikoho vozit nebudu. Měli jste mít taky tak šikovného pradědečka jako já a mohli jste se teď vozit.“

„Uvědomujete si, že vás můžu dát zatknout pro maření úředního výkonu?“ zeptal se Mataharis.

„To tedy ani omylem, jsem členem akademické rady Mořičvílského muzea a jako takový mám akademickou imunitu,“ protestoval Myrtil.

„Pane Blonde, připomněl byste mi prosím, kdo vymyslel Akademickou imunitu?“ požádal Mataharis Blonda.

„Jistě, pane. Byl to sir Geofrey Plachťák, před sedmi sty devadesáti pěti léty při takzvané Abu-Babské dohodě.“

„Dobrá, až se vrátíme, naleznete jeho potomky a napaříte jim takovou pokutu, až se z toho osypou!“

„Jistě.“

„A teď vy, pane Kuštile! I přes vaši akademickou imunitu, uvědomujete si, že se váš stroj pohybuje ve staré kanalizační síti a ta je majetkem města, jehož já jsem tady čistě náhodou zástupcem?“

„Tak to se hodí, potřeboval bych si kanalizaci pronajmout. Kolik byste asi tak zhruba chtěl?“ zeptal se s nevinnou tváří Myrtil.

Mataharis si ho nevěřícně prohlédl. Pak mávl rukou.

„Dobrá! Tak ať je po vašem! Vy čtyři, osvobodit zajatce a odvést ke mně do kanceláře, Fanouš ke kotli a ať to lítá!!!“

„Až vás chytí, nepřejte si vědět, co s vámi udělají!“ poznamenala Kateřina. Lokomotiva číslo dvanáct se dostala jedním z tunelů na koleje Spojených železnic a teď uháněla pryč z města.

„To si teda skutečně nepřeju, souhlasil Štrůdlík.

„Naši vás nechají zavřít na doživotí!“

„Skutečně? Žádné polehčující okolnosti?“

„Ne.“

„Dobrá, takže když jsme zhodnotili situaci a pro mě z ní nevyplývá žádná naděje na záchranu, pokud vás pustím, vypadá to, že zůstanu i nadále padouchem a nikam vás pouštět nebudu.“

„Ha!“

„Žádné HA, zasmál se Štrůdlík, „jste v pasti a nemůžete s tím nic dělat. Tak se alespoň nevyklánějte, ať se vám něco nestane!“

„To je najednou strachu! Ještě před malou chvílí jste mě nechal ležet svázanou vedle toho žvanila!“

„To byla nutnost. Jste známá svými útěky, nemohl jsem nic riskovat!“ ohradil se Štrůdlík.

„Jak to, že mě nenašel Igor?“ chtěla vědět Kateřina.

„Nebudete tomu věřit, slečno, ale s tím, co vám teď řeknu, nemám vůbec nic společného. Igora našli mrtvého chvilku po vašem únosu. Usmál se k smrti.“

Kateřina zbledla.

„Věřte mi, já to nebyl. Fanouš na něj sice číhal za rohem, aby ho trošku bacil po hlavě, ale Igor vás nesledoval.“

„Nevěřím vám ani sovo!“ vykřikla Kateřina.

„To je mi sice líto, ale je to už jenom váš problém,“ pokrčil rameny Štrůdlík.

„Stejně vás dopadnou, ve Vrcholech koleje končí!“

„Já vím, proto mám vás. Zmizím pěkně v klidu v horách a nikdo se mě neodváží sledovat, protože se o vás budou bát. Ha!“

„Velmi vtipné!“

„Viďte? A to jste ještě neslyšela to nejlepší! Až budeme v horách, budete mi vařit, žvýkat kožešiny a když se budu muset skrývat moc dlouho, možná si z vás udělám i manželku.“

Kateřina vzala jedno z polínek a praštila Štrůdlíka do hlavy. Pak zděšeně couvla. Štrůdlík se chytil za hlavu a podíval se na ni.

„To se vám povedlo! Uvědomujete si, že vy tenhle stroj řídit neumíte a chtít to po Fanoušovi je nesmysl? Aha, slečno chytrá? Jestli mě zneškodníte, řídit bude kdo?“

„Vy mě ale vysloveně podceňujete, drahý padouchu,“ uchechtla se Kateřina, „tahle věc se zastaví sama od sebe, až jí dojde palivo!“

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Štrůdlík, „ale Fanouše nezastaví nikdo. Když mě omráčíte, bude přikládat a přikládat a nakonec to napálíme někam do skály, až budou v horách končit koleje!“

„Nikdy by mě nenapadlo, jak může být taková projížďka romantická,“ rozplývala se Zuzana, zatímco ďábelskou rychlostí projížděli podél levého břehu Stromové řeky ^[1] a naskytl se jim pohled na Ostrov umění. ^[2]

„Za jiných okolností by mi to přišlo nesmírně poutavé,“ souhlasil Mataharis, „nicméně v současné době se věnuji spíš sledování pana Štrůdlíka před námi.“

„Myslíte, že ho doženeme?“

„Jistě, už ho doháníme, otázkou je, jak ho zastavíme, má přece rukojmí.“

„No, víte, něco mi říká, že by bylo vhodné ho dojet, pak by měl někdo skočit na jeho lokomotivu a zastavit ji,“ navrhl Myrtil.

„Nepovídejte, a na to jste přišel úplně sám?“ chtěl vědět Mataharis.

„No, vlastně ano,“ přiznal Myrtil.

Vyjížděli z města. Vznosné a velké domy nahradily stále menší stavby, pak tovární bloky, nakonec minuli hůlkejové hřiště a vjeli do temného hvozdu. Vypadalo to, jakoby se setmělo.

„Co když bude něco na trati, třeba zapomenutý vagón?“ napadlo Zuzanu.

„Tak v tom případě máme vyřešený nejenom problém, jak Štrůdlíka zastavit, ale i co s rukojmím. Prostě si ho posbíráme po okolí,“ ušklíbl se Mataharis, „ale toho bych nijak zvlášť neobával, protože Štrůdlík nechal trať určitě vyčistit. Je to zločinec, nikoliv sebevrah.“

„No, nikdy nevíte, co můžete od člověka čekat. Vás by to napadlo, že za tím vším stojí on?“

„Mě to napadlo,“ ozval se od řídicího pultu Blond.

„Co vás to sakra vůbec napadlo?“ zaklela Kateřina.

„Co jako? Vzít roha? To tak nějak samo vyplynulo ze situace.“

„Myslím tu šílenost s únosem, ovládnutím železnice a výrobou piva do plechovek!“ zavrčela Kateřina.

Štrůdlíkovi přeběhl po tváří příšerný výraz. Pak se ale opět uvolnil a otočil se ke Kateřině.

„Jelikož k nejbližší výhybce je to ještě asi deset minut, pokud udržíme tohle tempo, nic mně nebrání v tom, abych vám to celé osvětlil. Berte to jako takovou malou satisfakci za nepohodlí u mě ve sklepě.“

Kateřina se jen ušklíbla, ale zvědavost přemohla hrdost.

„Když jsem byl ještě malý chlapec, brával mě tatínek do krámu a učil mě řemeslo,“ začal vyprávět Štrůdlík, „a mně se to líbilo. Líbilo se mi přehrabovat se v policích s nářadím a brousit sekyrky, balit zboží do papíru nebo vypisovat účetní knihy. Když mi potom otec obchod v mých dvaceti letech přenechal, dalo by se říct, že mně nic nechybělo k absolutnímu štěstí. Přes týden jsem prodával dláta a o víkendech chodil na ryby. Ale pak přišla ona. Dcera prodavače ryb z Jitrocelové ulice, moje budoucí manželka Vilma. Poslechl jsem rodiče a oženil se s ní, protože mně zatím vždycky radili dobře. Zpočátku nám všechno klapalo, dokonce i obchody se začaly dařit, ale časem si Vilma na peníze začala stále víc a víc zvykat. Kupovala si stále víc šatů a nových bot, ale mně to nijak zvlášť nevadilo, peněz jsem vydělával celkem dost, ale ona začala strašlivě jíst. Někdy se její oběd blížil přímo orgiím. Ládovala do sebe čokoládu a jeden dort za druhým. Tím pádem začala samozřejmě rychle tloustnout. I to jsem nějak překonal, koneckonců, byla to moje manželka. Ale ona začal být přímo nesnesitelná. Neustále mě komandovala a vytýkala mně, že jsem jenom obyčejný prodavač. A když už jsem byl úplně na dně, podařilo se jejímu otci nějakým způsobem získat jeden podíl v Mořičvílských spojených železnicích a začal strašně bohatnout. Vilma mě okamžitě opustila a při rozvodu jsem přišel skoro o všechno, protože si mohla z otcových peněz zaplatit dobrého právníka. Já v té době už moc peněz neměl, protože skoro všechno projedla. A drtivou většinu z toho, co mně ještě zbylo stejně shrábla ona. Přísahal jsem jí strašnou pomstu. Rozhodl jsem se, že ji přinutím jíst jenom suchý chléb a pít vodu z Nepraktického kanálu. Vymyslel jsem geniální plán, ale chyběly mi finance na to ho uskutečnit.“

Kateřina ani nedýchala, Fanouš monotónně přikládal pod oheň.

„Pomohla mně náhoda. Když jsem rozšiřoval sklep pod krámkem, propadl jsem se do staré kanalizace. A hádejte kam? Přímo Kefírovi do podzemní plnírny. Nejdřív jsem nevěděl, co se to okolo mě děje, ale za nějaký čas jsem pochopil, že pan Kefír přímo pod mým domem vydělává tolik peněz, kolik by nenašetřilo za celý život ani sto Štrůdlíků. Našel jsem svůj zdroj financí.“

„To chcete říct, že jste jen tak zašel za Kefírem a řekl mu, Hele Huberte, dej mě milión a ovládneme město?“

„Vůbec ne. Kefír je sice obchodník každým coulem a pro peníze je schopný téměř všeho, ale na druhou stranu obchoduje férově. Vždyť i já od něj kupuji nějaké zboží. Uvědomil jsem si, že by na to nikdy nepřistoupil dobrovolně, že ho budu muset donutit.“

„Ale to jste přeci mohl donutit prakticky kohokoliv, nemyslíte?“

Štrůdlík se na Kateřinu skoro sympaticky pousmál.

„Víte, Kateřino, když plánujete dokonalý zločin, musíte počítat se vším. Kdyby nějaký zámožný člověk převedl zčista jasna tak velkou sumu peněz, jakou jsem potřeboval na můj účet, vzbudilo by to okamžitě podezření. Teď nemluvím o bankách, ty jsou ve městě vesměs velmi solidní, ale minimálně na daních by se to poznalo. To jsem přece nemohl potřebovat. Kefírova podzemní továrna byla přímo ideální z toho důvodu, že o ní nikdo nevěděl, ale hlavně, Kefír z ní neplatil daně. Ty peníze byly nevystopovatelné a neustále se množily.“

„Ale jak jste ho donutil, aby vám je dal?“

„Jednoduše, já jsem je po něm nechtěl. Ale popořadě – nejprve jsem prodal všechno, co jsem mohl, vybral zbytky úspor a zašel k madam Čurbesové…“

„Ale pane Štrůdlíku!“ pohoršila se naoko Kateřina, „To snad ne! Vy jste si šel užít do bord…“

„Ne!“ Zarazil ji Štrůdlík, „Zašel jsem za Madam Čurbesovou a najal jsem si jednu z jejích pracovnic, slečnu Barborku. Zaplatil jsem jí, aby se stala Kefírovou milenkou. Když se jí to podařilo, najal jsem malíře a pak už stačilo vědět, kam s Barborkou Kefír chodí, schovat se za zástěnu a nechat celou situaci namalovat. Trvalo to sice několik dní, ale výsledek stál za to. Zamaskoval jsem se, ukázal Kefírovi obraz a navrhl mu obchodní spolupráci. Souhlasil prakticky ihned, ono také, kdybyste znala paní Kefírovou…“

„Já jí znám velice dobře, je to jedna z přítelkyň mé matky,“ povzdechla si Kateřina.

„Vidíte. Dohoda zněla jednoduše – veškerý zisk z plechovek s pivem jsme ukládali na speciální konto v Abu-Babě. Je naprosto nevystopovatelné. A peníze se utěšeně množily. Jenže nám začal docházet hliník. Když jsem přemýšlel, kde ho vzít, napadl mě okamžitě hliníkový most, takže můj plán se stal geniálním na druhou. Pak jsme vás unesli. Vás a ještě několik ostatních dětí akcionářů železnice. A dál už si to domyslíte.“

„Domýšlím si to všechno velice přesně. Je to skutečně geniální plán.“

„Děkuji,“ uklonil se Štrůdlík.

„Ale ten konec vám nějak nevyšel, jak to vypadá.“

„Jak se to vezme. Nestanu se sice majitelem Spojených železnic, ale i tak není výsledek špatný. V Abu-Babě mám uložené množství peněz, takže když se mi tam podaří dostat, najmu si nějaké únosce a zavřu Vilmu jednoduše do sklepa a nedám jí týden najíst. A budu ji tam držet tak dlouho, dokud zase nezhubne.“

„Vy jste na ty sklepy tak trochu ujetej, že jo?“

„Nechte toho, Kateřino. Co vám chybí – zažíváte přeci dobrodružství, jste na čerstvém vzduchu, až se dostaneme do Abu-baby, čeká vás život celkem v blahobytu, když nebudete mít přemrštěné požadavky, tak o co vám jde?“

„Jde mně o to, že s vámi vůbec nechci do Abu-baby. Mně se v Mořičvílu líbí. Je mně líto, co se vám přihodilo s manželkou, a jestli jí zavřete do sklepa, pak si to jistě zaslouží, ale já s tím nechci mít nic společného.“

„Hmm. Tak trochu mě to napadlo,“ přiznal Štrůdlík, „ale když vás pustím, skočí mně na lokomotivu Blond a bude po žížalkách, po Abu-Babě i Vilmě ve sklepě. Takže se nedá nic dělat, do Abu-Baby budete muset se mnou. Pak se uvidí. Souhlasíte?“

„Hmm. Dojedeme na konečnou a pak se uvidí.“