literární západ

V pracovně velitele Mataharise byla spousta lidí. Na bohatě zdobených křeslech seděl James Blond s ovázanou hlavou, Myrtil Kuštil, Jeroným Mišpulka se Zuzanou, doktor Quido a v pozadí stál Stuart.

„Takže, když to shrnu, pane Blonde,“ začal Mataharis, „vy tvrdíte, že jste vlivem protivětru nedopadl podle očekávání nohama na plošinu, ale hlavou na Štrůdlíkova Fanouše, ano?“

„Přesně tak,“ potvrdil Blond a zdravou rukou si mnul monokl.

„Vy, který dokážete pětinásobné salto v protisměru z jedoucího koně, zakončené trojitým Ridbergrem na kladině?“

„Bohužel, pane, měl jsem špatný den.“

„A to, že Štrůdlíkova lokomotiva na chvíli zpomalila, to si vysvětlujete jak?“

„Tak pozor, veliteli,“ ozval se Myrtil, „to není žádná Štrůdlíkova lokomotiva, ale majetek Mořičvílských podzemních drah.“

„Nebojte se pane Kuštile, že na vás nepřijde řada,“ spražil ho Mataharis a otočil se zpátky na Blonda: „Nuže? Jaké vysvětlení mi podáte teď?“

„Musel jsem při pádu zřejmě zavadit o páku, která ovládá vypouštění páry přímo do komínu a obchází tak parní stroj,“ zahuhlal Blond.

„No, výborně se nám to začíná vyvíjet,“ řekl pochmurně Mataharis, „a když se pak stroj zase zrychlil, to jste o ni zřejmě zavadil, když jste se zvedal, ne?“

„Máte skvělý úsudek, pane,“ potvrdil Blond. Mataharis se zamračil ještě o něco víc a otočil se ke Stuartovi: „Jak byste zhodnotil Blondova zranění, doktore Quivido?“

„Jako jednoznačne autentická.

„A je možné, že by si je pan Blond mohl způsobit jinak, než pádem přes dvojité salto na Fanouše?“

„To je téměř vyloučené pane, leda že by se mlátil dostatečně dlouho něčím tvrdým do hlavy, levé ruky a obličeje.“

„Dobrá tedy, zdá se, že celá akce ztroskotala na takové banalitě, jako je protivítr pana Blonda!“ zvýšil hlas Mataharis, „Jakmile se uzdravíte, podstoupíte několikatýdenní výcvik v akrobacii v našem středisku na západní straně Vrcholů. Osobně si vás přezkouším! Odchod!,“ už téměř křičel Mataharis. Blond se pomalu zvedl a odbelhal se z místnosti.

„A teď vy!“ Ukázal Mataharis na Myrtila.

„Já? Já jsem tu jenom jako pozorovatel,“ řekl Myrtil.

„Ano? Víte, mě by zajímalo, jak je možné, že jste chtěl za zpáteční cestu do města zaplatit jízdné a ještě jste měl tu drzost chtít stvrzenku!!!“

„Provozní věci si vyřiďte s mojí ředitelkou,“ odvětil s úsměvem Myrtil. Mataharis se rozhlédl po přítomných. Jediný, kdo zachovával vážnou tvář byl Stuart. Jeroným i Zuzana prskali do dlaní.

„A ven!!!“ zahřměl Matahris a ukázal jim dveře, „Zachraňuje vás pouze vaše akademická imunita!!!“

Když zůstal Mataharis ve své pracovně sám, vystoupil zpoza závěsu velitel Speciální městské stráže v Abu-Babě Brolin a se zlomyslným výrazem položil Mataharisovi ruku na rameno: „Nic si z toho nedělejte příteli, to se stává i těm nejlepším, i u nás se někdy přihodí něco podobného.“

„Děkuji, ale tohle byla vyložená neschopnost!“ soptil Mataharis.

„Vždyť je nakonec skoro všechno v pořádku, nemyslíte? Rukojmí se, až na slečnu Kateřinu, bohužel, vrátili ke svým rodinám, krach Spojených železnic je zažehnán, co byste chtěl víc?“

„Štrůdlíka,“ sedl si zničeně Mataharis do křesla.

Brolin byl evidentně v dobrém rozmaru. Nabídl Mataharisovi doutník.

„Na co? Maximálně byste ho mohl zavřít do vězení a co z toho? Takhle už ho v životě neuvidíte a máte od něj pokoj,“ chlácholil Brolin potměšile zničeného Mataharise.

„Asi máte pravdu, děkuji vám,“ chytil se Mataharis Brolinovi ruky a vděčně jí potřásl.

Když se Mataharis ve vstupní hale budovy Speciální městské stráže rozloučil s Brolinem, který pak nasedl do svého nenápadného fiakru a odjel směrem k nádraží, kde byl mezitím již obnoven provoz, odkašlala si Monika Pětníková decentně do kapesníčku.

„Ano?“ otočil se na ní Mataharis a obličej mu hrál dobrou náladou.

„To nebylo na vás pane, promiňte,“ zčervenala Monika.

„Dobrá. Jamesi, můžete se ukázat!“

Zpod stolu Moniky Pětníkové se vynořil James Blond a ladným skokem se přenesl přes stůl a dopadl před Mataharise.

„Vy jste neuvěřitelný, Jamesi!“ nezastíral úžas Mataharis. „Kdybyste si chtěla slečno Pětníková pohovořit o chování některých zaměstnanců, budu za okamžik ve své kanceláři,“ řekl směrem k Monice.

„To je v pořádku, pane, James mně pomáhal opravit ovládání propadla,“ červenala se stále víc Monika.

„No, jak myslíte,“ zakroutil hlavou Mataharis. Pak vzal Blonda kolem ramen a odvedl ho stranou:

„Jak se má pan Štrůdlík?“ zeptal se.

„Myslíte Abu-Babského továrníka Závina?“ podivil se Blond, „podniká v oblasti dětských hraček, zahlédl jsem jakýsi kostičkový systém.“

„Zdraví mu slouží?“

„Jistě, vypadal spokojeně, dokonce, když jsem mu dal k podpisu naše návrhy, šťastně se usmíval. Na muže ve středních letech vypadá opravdu dobře, pokýval Blond uznale hlavou.

„To víte, mladá žena, ta dokáže divy,“ souhlasil Mataharis.

„Myslím, že to bude jeden z našich nejschopnějších lidí, zahrál jste to na Brolina velmi přesvědčivě.“

„Děkuji, však ta vaše zranění také nejsou k zahození,“ pochválil ho na oplátku Mataharis, „ale teď shoďte tu maškarádu a někam se alespoň na měsíc ukliďte, Brolinovi lidé se vás budou snažit hlídat, on je strašně podezřívavý…“

„Jistě pane, provedu,“ řekl Blond a odešel postranním východem do laboratoře doktora Quvida

Nad Mořičvílem svítalo, sluneční světlo se rozlévalo do ulic a zaplavovalo dlažbu nažloutlou září. Na kamenném okraji zábradlí u řeky seděl strážník Skořápka a pokuřoval Gerhardův standardní. Vedle něj seděl hejkal Cyril a žvýkal jakési byliny. Třetí byl duch Vilém, který se vznášel nad nimi.

„Tak si představte,“ nadhodil Skořápka, „že dneska večer spustí tu podzemní dráhu.

„No jo, pokrok nejde zastavit, pokýval svou substanční hlavou Vilém. Koupil jsi si nějaký podíly?“

„Já jsem nejdřív nechtěl, ale manželka mě přesvědčila abych prodal náš domeček na venkově a něco málo nakoupil, pokýval hlavou Skořápka a vyfoukl nosem kouř.

„Neboj, ono se ti to bohatě vrátí,“ řekl Vilém.

„No, to jo, když to říká Vilda,“ přidal se Cyril, „ten to musí vědět. My jsme zase potkali v lese jednoho a ten kupuje po vesnicích usedlosti, Vilda říká, že jejich cena šla teď ohromě dolů. Může za to prej ta… jak se to řekne… přežvykující nabídka.“

„Převažující,“ opravil ho Vilém

„To je přece jedno,“ nedal se Cyril, „mně se nejvíc líbí, že jedna stanice je u Stařenky, alespoň si sem budeme moct zajet častějš,“ pochvaloval si.

„Tak to tě musím Cyrile zklamat,“ zasmál se duch, „ke stařence budou jezdit jenom nákladní vagóny.“

„Jo? A proč?“

„Protože stařenka chce mít klid a já jí úplně chápu. Takhle k ní přijdou jenom lidi, který něco potřebujou, a kdyby tam jezdil podzemní vlak, dostal by se tam úplně každej. Víš, co by to bylo za zmatek?“

„Asi máš pravdu, Vildo,“ souhlasil hejkal.

„Stejně ale, že se dějou věci, co?“ řekl Skořápka.

„No, třeba včera zrovna ten bílej medvěd, že jo Vildo?“

„Já spíš myslím ty různý vynálezy,“ řekl Štrůdlík, „ta podzemní dráha, pak jsem slyšel, že na velitelství mají nějakýho novýho chytrouše, do kterýho se nemusí mlátit, a on ukazuje emajly na zdi…“

Vilém pokýval hlavou a vzal si od Skořápky doutník.

Po řece se pomalu sunula nákladní loď plná hřebíků.