literární západ

Anglický venkov, krásné slunečné odpoledne. Chlapec se brodí klidnou vodou slepého ramene řeky a s hlavou skloněnou si prohlíží kamínky na dně. Sehne se a jeden z vody vyloví. Důkladně si ho prohlíží a zkoumá jeho tvar. Pak se přikrčí a mrští jím do dáli. Kámen se nesměle dotkne vody, povyskočí, ale pak s dutým žbluňknutím mizí pod hladinou. Chlapec se zamračí… Tato scéna v zatím poslední knize Miloslavy Ledvinové chybí, ale dá se z ní lehce odvodit, jakým směrem se bude tato recenze ubírat. S Oblázky od řeky Lune se žabky prostě házet nedají.

Děj knihy byl, jak jsme u Ledvinové zvyklí, inspirován skutečnými událostmi, a jeho hrdiny jsou Jiří, student na prázdninové cestě po Anglii, a malířka Sylvie, která mu nabídne ubytování. Vychází-li autorka ze svých vlastních zkušeností, dokáže tvořit nesmírně plastické postavy, v případě tohoto odposlechnutého příběhu si s nimi však neví rady. Kupříkladu Sylvie je tu nejprve líčena jako femme fatale, pak jako člověk trpící pod tíhou strašného tajemství (které ve finále žádným tajemstvím není) a nakonec jako stárnoucí, téměř bezmocná žena. Zdá se, že Ledvinová si je plochosti charakterů vědoma, a snaží se je oživit postupným odhalováním šokujících detailů z jejich života. V případě sexuálních problémů Jiřího nebo Sylviina válečného traumatu ale až příliš tlačí na pilu.

Pravidelní čtenáři knih Miloslavy Ledvinové vědí, že jen málo je řečeno nahlas a stěžejní je bohatý vnitřní život postav. Zde to platí tak napůl. Jiří a Sylvie se spolu baví jen o nepodstatných věcech (kde co nakoupit a co z toho uvařit), myšlenkové pochody postav ale zůstávají skryté. Čtenář se pak nestačí divit, když se z nabídky noclehu stává cesta na Sylviinu farmu, návštěva jejího ateliéru se zvrhne v pořádání autorské výstavy, a nevěřícně kroutí hlavou, když Sylvie kývne na nabídku odstěhovat se do Čech, s čímž mimochodem nadšeně souhlasí i rodina Jiřího.

Jiří je Čech, Sylvie Angličanka, a to se odráží i ve způsobu, kterým spolu postavy hovoří. Sylvie se snaží vyjadřovat jednoduše, aby jí cizinec Jiří rozuměl. Ten zase mluví poněkud neohrabaně, a tím ještě zesiluje obvyklou „šroubovanou“ mluvu postav pro Ledvinovou tak typickou. Navíc se na téměř každé stránce objeví někdo s obavou, zda nemluví příliš složitě, má tu správnou výslovnost a používá vhodná slova, což je po chvíli vcelku otravné. I postavám samým musí toto neustálé opakování negativně působit na jejich nervový systém, většina jich totiž při hovoru neustále potřásá hlavou a rozhazuje rukama.

Kromě problémů s komunikací je zde často zmiňována i rozdílná mentalita Angličanů a Čechů. Obyvatelé Britských ostrovů jsou líčeni jako čestní, disciplinovaní a k velkému překvapení Jiřího ne tak rezervovaní, kdežto ten se jako typický Čech (optikou Ledvinové) neustále diví, že stejně jako v Česku nelžou a nekradou. Černobílé a vcelku naivní.

Text se hemží anglickými místopisnými názvy, ale tato snaha o uvěřitelnost prostředí působí až křečovitě. Jako kdyby se typická česká vesnice opatřila názvy v angličtině a snažila se předstírat anglický venkov. Podobně neskutečně působí i rozhovory o anglických reáliích. Jiří si není úplně jistý, koho najde v Downing Street 10, ale přesně ví, kde královna tráví léto. Nemá ponětí, kdo to byl Herodes, ale všechny jezerní básníky vyjmenuje bez mrknutí oka. A takových příkladů by se našlo více.

Miloslavě Ledvinové se v relativně krátké době podařilo najít hned několik sponzorů, kteří financovali vydání jejích posledních dvou knih. V případě Noční jízdy šlo o rukopis ze začátku 80. let, který měl za tu dobu možnost dozrát, a jeho vydání byla jasná volba. Oblázky od řeky Lune jsou text poměrně nový a je zřejmé, že autorce chyběl dostatečný odstup, aby mohla kvalitu díla posoudit. Škoda promarněné příležitosti.