literární západ

Ve slušných institucích bývá zvykem, že se vybrané komise nebo poroty nerozmetávají zčistajasna a bez vědomí jejich členů, rozuměj ve všem všudy za jejich zády – a když přesto dochází k nějakým (nevyhnutelným?) personálním změnám, bývají řádně zdůvodňovány a odcházejícím členům se poděkuje za jejich práci. I kdyby šlo o formální poděkování, zdvořilosti čili zdvořilého chování a jednání není nikdy dost. Stává se ovšem, že se nějaká instituce zachová pořádně neslušně, přímo nearomaticky neslušně. Nejčastěji se to provozuje pěkně v závětří a obvykle v duchu okřídleného a osvědčeného kmocháčkovského nebo kmotříčkovského hesla: Já na tetu, ty na tetu. Apod.

V souvislosti s vyhlášením Ceny Bohumila Polana loni Středisko západočeských spisovatelů ustavilo novou pětičlennou porotu, která své poslání bez problémů splnila; snad je možné bez uzardění mít za to, že svou práci vykonala řádně a korektně. Laureátem „Polanovky“ se stal středogenerační básník Ivo Hucl, umělec žijící a tvořící spíše v ústraní (byť včetně celé řady impozantních zahraničních akcí), literát s undergroundovými kořeny, který nebyl a není členem Střediska (což jistěže není žádná podmínka pro udělení Ceny BP) – a jenž se netěšil žádným protekčním přímluvám. Kvalita jeho knihy Ostrovní básně však byla na takové výši, že o Huclově trimfu v soutěži nenastaly nižádné pochybností, resp. zcela minimální. Předsedkyní poroty byla Mgr. Helena Šlesingerová, vzděláním bohemistka, ředitelka Knihovny města Plzně, též autorka dvou básnických sbírek a iniciativní organizátorka literárního dění v Plzni, neboli renomovaná osobnost plzeňské kultury; dále v porotě zasedali další tři bohemisté a „mimoplzeňské“ literáty zastupoval vynikající český básník a esejista Jan Suk ze slavného muzikantského rodu Suků (čili i potomek Antonína Dvořáka). Takový básník kdyby žil a působil v západočeské metropoli, mohla by se jím Plzeň pyšnit! Věru, je-li o tom řeč, žádné uchňachňané veršovánky či říkánky Suk skutečně nesepisuje…

Ale to všechno loňské sněhy jsou. Středisko západočeských spisovatelů v čele s Jaroslavou Málkovou se rozhodlo ve vší tichosti tuto porotu po roce pouhém smést ze stolu čili poslat ji kamsi a nahradit ji jinou. Regule to pochopitelně umožňují, k slušnému počínání však mívá pletichářské dodržování regulí často daleko. Pryč se Sukem, pryč ba i se Šlesingerovou, pryč se všemi, co přiklepli Cenu Bohumila Polana někomu, kdo s námi nepase kozičky bílé a neklábosí o vrbičkách! Kdyby aspoň předsedkyně dala na schůzích Střediska vědět, že letos bude všechno jinak! Nedala, nedala a co by dávala, že? Všechno se raději upeklo pokradmu. Nuže, porota bude takzvaně zgruntu nová, resp. staronová: především v ní bude vysedávat nějaký spolužák nebo přítelíček nebo kamarádíček paní předsedkyně, který s literaturou nemá mnoho společného. Dále do poroty přijdou nebo se do ní vrátí dva šedovlasí kmeti, kteří současné literatuře sice nerozumějí ani zbla, nesmírně rádi však vysedávají v porotách a v komisích. Třeba aby v nich poklimbávali, a to s nejúslužnějším vzezřením. Zato budou určitě vědět předem, koho mají dát přednost před jinými!

Kapitolou věru samostatnou je další členka komise, totiž Jana Sováková. To je učiněný miláček Střediska! Bývá delegována tam či onam pokaždé, když má někdo vystupovat jako znalec nové české literatury: potom z popudu Střediska západočeských spisovatelů přichází neochvějně na řadu právě Sováková. Vskutku neochvějně, ačkoli o nové české literatuře, řečeno s jemnou nadsázkou, nemá tušení ani ponětí. Ba lze předpokládat, opět s nadsázkou, že se z české literární tvorby třetího tisíciletí seznámila víceméně jedině s verši Jaroslavy Málkové. A proč by také měla českou literaturu znát, proč by ji měla bedlivěji číst, proč by o ní měla psát, jako že o ní nepíše a nikde by jí to stejně neotiskli? Baže, Jana Sováková je ruštinářka, její účinkování v úloze znalkyně české literatury je tudíž buď pošašená lermontovovská maškaráda, anebo rafinovaná gogolovská chlestakovština. Ale třeba je v tom skoro úplně nevinně: Málková ji možná v roli bohemistické expertky chce mít za každou cenu, blamáž neblamáž, nu a co si holt předsedkyně umane, to si zamane.

A mohlo by být i hůř! Před časem probíhalo jednání poroty asi tak, že uprostřed rozpravy o jednotlivých kandidátech se dostavili známý nejmenovaný básník a kdosi z rozhlasu – a mírně řečeno pěsti v kapsách a bez jakéhokoli písemného zdůvodnění se jali vehementně vyžadovat, že Cenu Bohumila Polana a finanční sumičku s tím spojenou musí musí musí, ale natuty musí musí musí dostat ten a ten poeta a v žádném případě nikdo jiný. Slyšíce to, zbývající porotci stáhli příslovečný ohon či ocas či cosi mezi končetiny. Důvody k tomuto ultimativnímu požadavku byly totiž více než závažné: šlo přece o blízkého příbuzného onoho vetřelecky si počínajícího básníka – a bodejť by hoch z tak dobré rodiny nemohl přijít k Ceně a ještě k pár desítkám tisíc korun českých! A tak se stalo, že protekční mládeneček opravdu přišel k tomu a k tamtomu také. Že by se někdy od té doby v Plzni literárně ukázal, toho neměl zapotřebí. Není totiž nad to, mít poplužní dvůr čili mocné přímluvce a drzé čelo k tomu!

Teď slovo do pranice. Cena Bohumila Polana za rok 2011 by dvěstěprocentně náležela Janu Sojkovi za jeho prózu V srpnové žízni. Nic lepšího čili umělecky kvalitnějšího z pohledu západočeského literárního dění nevzniklo. Tato kniha vyšla v Praze, měla solidní recenzní ohlas i čtenářský úspěch. Už je na světě víc než rok – leč z členů nové komise se určitě nikdo neobtěžoval ji vzít do ruky. Samí znalci plzeňského života literárního… Jenže podle podivných regulí Střediska, o nichž jsme už v Zápisníku nejednou psali, Sojka nemůže „Polanovku“ získat, poněvadž už jednou v této soutěži obsadil první místo. Přičemž plným právem. Podruhé se vyhrát nesmí a nesmí, takže Jan Sojka může právem pokládat za zcela zbytečné, aby komisi věnoval požadované tři soutěžní výtisky „Srpnové žízně“. Kdo má zájem o plzeňskou literaturu, už dávno by měl mít tuto autorovu prózu v knihovně. Připomeňme, že Sojka publikuje převážně v Praze nebo Brně, čili tam, kde tituly procházejí náročným redakčním filtrem. Žádné: Eulálinko milá, honem něco napiš, cokoli, my ti to vydáme…

Tak kdo letos obdrží Cenu Bohumila Polana? Skoro jsme v pokušení se vsadit, že porota sestavená předsedkyní Střediska západočeských spisovatelů Jaroslavou Málkovou jednomyslně (vždyť to jsou samé duše chápavé) přiřkne tuto cenu Jaroslavě Málkové. To budiž málem internacionální povinnost všechápajících členů poroty, k tomu byli přece do poroty povoláni, k tomu směřuje i předsednická vůle k složení poroty. Pokud ale vyhraje například Václav Gruber, půjde o takové překvapení, že by Málková měla medle položit funkci. A vzít ze dne na den třeba post šéfové katedry bohemistiky na plzeňské pajdě. Svůj k svému.

P.S. Když mi zvěst o ustavení a složení nové komise sdělovala jedna plzeňská dobrá duše, pravila: „No to si spisoši pomohli!“ No právě, pomohli. Pěkně z loužičky pod okap.