literární západ

Přicházejí mi reakce týkající se merita věci z minulého Zápisníku, na nějž všude v tomto textu odkazuji. Jedni se ptají, kdo je tím čtvrtým navrhovaným členem poroty Ceny Bohumila Polana a kdo je členem pátým: věru nevím a nemám nižádnou potřebu po tom pátrat. Jsou-li to lidé seriózní, projeví se to při rozhodování o příštím laureátovi „Polanovky“, budou-li to nějací neseriózní přitakávači při zdi, také se to ukáže při řečeném rozhodování. Koneckonců tak či onak Cenu může získat autor či autorka, který si ji jednoznačně zaslouží, navíc v naší poslední rozpravě šlo především o to, jakou prestiž porota mít může nebo také nikoli. Kupříkladu jednotlivé ceny z televizní estrády s Magnesií Literou v hlavní roli leckdo nemůže brát ani trochu vážně, poněvadž poroty tam bývají vskutku všelijaké. Včetně naprostých neználků, a tady žel míníme v prvé řadě některé, dozajista pouze některé neználky z regionů, kteří starou belu vědí, o co běží a kráčí. Nevědí ani to, že v porotách tohoto typu nemají co pohledávat. Ačkoli jedním dechem nutno přiznat, že v poslední době je to v Magnesii – tj. co porotců se týče – o poznání lepší či alespoň korektnější. Nuže, hlavně ať si propříště neberou příklad ze západočeského střediska „spisošů“!

A jak reagují druzí nebo další? Ti zase znechuceně, otráveně nebo rozčarovaně a zklamaně konstatují, že je-li to takhle, potom jim pišingry podávané na schůzkách členů Střediska západočeských spisovatelů pořádně zhořknou a servírovaná káva jim bude chutnat pěkně přicmrndle. No arciže! Některé reakce jsou možná až přehnané: prý že „tohle se může stát jen v Plzni“. Tak to ani náhodou, na podobně ukvokané názorové slepičince se bohužel a pohříchu dochází opravdu leckde, v Praze stejně jako v Brně či v Olomouci. A všude a pokaždé je to trapnost sama a trapas k tomu. I když Plzeň bude metropolí evropské kultury, takže krapet kulturnosti by při té slávě polní trávě neuškodila! Někomu v této souvislosti hodně vadí věčné „kumštýřské jánabráchování“. Ale tady je to jinak, dokonce je to ještě ošemetnější, jelikož v tomto případě leží rozhodnutí na těch, kdo o novodobém kumštu nemají ani páru, i kdyby se tisíckráte tvářili, že ještě ano. A kteří dávají holedbavě najevo, že v podobných funkcích sedí pospávají zasedají usedají usínají posedávají vysedávají vyspávají už odnepaměti, jsou v nich tudíž řádně uleželé, takže bez nich by funkce neboli i členství v porotách, resp. v komisích pozbyly jakékoli důstojnosti. Že je to tak a ne jinak, ctihodní páni kmocháčkovští a dámy kmocháčkovské?

A zazněl dokonce i tento hlas lidu spisovatelského: „No ano, když je někdo až moc dobrý, je třeba mu zatnout tipec.“ A to se provozuje docela jednoduše: pěkně se sestaví porota složená ze samých osvědčených zatívačů tipců! A měla by mít členství přidělené nadosmrti, aby mohla zatívat a zatívat a zatívat. Mezitím přišla na svět ještě jedna kumštýřská reakce, jíž dopřejme sluchu a která je pro zasloužilé vedení Střediska opravdu pramálo lichotivá, nicméně a právě proto ji ocitujme: „Z jejich prodloužených prstů je mi fakt nevolno…“ Tak, tak, proč však tyto reakce (žádná jiná nebo opačného mínění k nám prozatím nedolehla) nyní poměrně podrobně uvádíme? Protože je pokládáme za mnohem nadčasovější a nebezpečnější fenomén, než se na první pohled může zdát. Totiž za nesouhlas s vykutáleným nebo vyčuránkovským klientelismem v mnoha podobách, který se ve společnosti – zde v jedné kulturní instituci – uhnízdil tak důkladně a jakoby na věčné časy, že je přijímán s otevřenou náručí dokonce i ve Středisku západočeských spisovatelů. Takto svolané poroty se přece svolávají do zbraně vždy kvůli tomu, aby se někomu zaťal tipec, zvláště těm, kdo jsou dobří, neboli lepší než ti, s nimiž v nějakém výboru nebo před ním a po něm spolu mluvíme. Rozuměj: klábosíme, cvrlikáme, šprechtíme, plkáme, především plkáme, plkáme!

Problém je pochopitelně v něčem jiném. Vždyť se přece dohromady nestalo a nestane nic tak hrozného. Nekompetentní porota (nekompetentní ve vztahu ke skutečnému stavu věci, ve vztahu k estetické hodnotě díla, nikoli co do míry šedin a všemožných titulatur) všehovšudy nejspíše přiklepne Cenu Bohumila Polana a řádný pytel grošů někomu, kdo je nebo možná je horší než ten druhý, resp. jiný. Neboli tak, aby byla za své pučmidrátství řádně pochválena. Nevídáno, to je toho, svět se nezboří. A v tom je jádro pudla: že pod záminkou, že svět se nezboří a že patníky holt i nadále slouží k tomu, k čemu jsou z pejskovského pohledu určeny, se může v literární Plzni odehrát navenek seriózní, ba přímo usedavě poctivecké divadélko, které by se mělo nazývat nebo mít podtitul Klientelismus v praxi. Opravdu, co je na tom klientelismu špatného? Já na bráchu, že, ty na tetu, že, a on na kmotříčka, není-liž pravda – a nikomu z povolaných a vyvolených nabídnutá kávička nepřestane chutnat a ty slaďounké pišingříčky budou ještě slaďouňčtější. Bodejť by nebyly! Nejeden nekompetentní porotce by přece pro takový ňam ňam pišingříček ba i přes plot skočil. A ne aby pak z toho někomu bylo nevolno! Vždyť bylo posledně naprosto nejednoznačně řečeno, že „spisoši si pomohli…“

Když se tak sakumprásk vezme, našinec nebude ani trošilinku překvapen, až se dozví, že do poroty bude nebo třeba mezitím již byl povolán také někdo z věhlasných píšících plzeňských právníků. Lidí jaksi ve všech ohledech spolehlivých. Někteří už na plzeňských právech nepůsobí, mají však náramně vyděláno, jsou za vodou, rozuměj přímo za moři velemoři oceány, takže si poklidně mohou ve volném čase zahrát i na zkušené literární porotce. Oni se totiž po čertech vyznají. A budou zárukou toho, že Cena Bohumila Polana bude opravdu, opravdu, ale opravdu v dobrých rukou. A co řeknou na remcání v našem Zápisníku? Nic, určitě zhola nic. Nad tím mávnou bohorovně rukou. A kdyby přesto, tak zhruba toto:

„Výýý!“ zaskřípal pan Načeradec. „Tak vy tak? Co vy máte tady co povídat řeči? Vy máte, mně se zdá, moc chucpe, vy jeden člověče. Vy si to nějak divně představujete. Nóó, viděl to svět? Co si myslíte, člověče, že jste kantor, že mně tu v mým kvelbu zpíváte? Pudete mi z domu, jděte mi pryč, vy mi užíráte věk. Z domu mi pudete… Ať jste mi venku!“

A nejlepší padne nakonec: „A nepudete-li sám, pudete odtud jako mrtvej muž.“ Jenže v citované knížce, čtenáři Zápisníku určitě vědí, o kterou knížku kráčí, na tohle všechno velice rozumně zareaguje holčička Hanička. Zeptá se: „A kdo umí lepší řvát, lev nebo vejbor?“