literární západ

Nadsázka je nadsázka a hyperbola je hyperbola, přičemž samozřejmě platí, že hyperbola rovná se nadsázka. Dokonce i obráceně. Čili když nějaké tvrzení záměrně deklarujeme s větší nebo menší nadsázkou, polemickou nebo kritickou, pokaždé přitom uplatňujeme určité hyperbolické přirovnání. Když tudíž napíšeme například o divadelním představení, že nestálo za nic, nemáme tím na mysli hodnotu absolutně nulovou. Jakoby mezi řádky nebo mezi slovy zároveň připouštíme, že třeba na dvě tři minuty nějakého spektáklu se přece jenom dalo dívat, že nás v něm na okamžik to či ono zaujalo, stejně však takto se zmíněnou oblíbenou a frekventovanou nadsázkou kategoricky konstatujeme, že to něco (podle našeho názoru!) nestálo za nic. A podobně hyperbolicky neboli s patřičnou nadsázkou mnohokrát promlouváme či vynášíme hodnotící soud i v těch případech, kdy kráčí (nejenom v českých zemích) o literární dílo, o literární život, resp. o rozmanité fenomény naší minulé nebo přítomné literární kultury.

V jednom z nedávných Zápisníků jsme se notně pohoršeně podivovali nad moresy Střediska západočeských spisovatelů, jak někde u vrbiček šibalsky sestavovalo novou porotu Ceny Bohumila Polana – a na paškál přišla i plzeňská vysokoškolská rusistka Jana Sováková. Ta podle našeho nejsrdečnějšího a nejupřímnějšího přesvědčení do zmíněné poroty nenáleží, nemá v ní co pohledávat – ale v tomto konstatování není a nebylo pranic osobního, nic dehonestujícího ani devalvujícího. Analogická tvrzení známe i ze světa fotbalu, když kupříkladu prohlásíme o renomovaném defenzivním záložníkovi, že beztak netrefí v zápase balon, přičemž všichni zúčastnění tuto sentenci vnímají jako tzv. smluvní hyperbolu.

Jinými slovy Sováková v této záležitosti na ničem cti netratí a nemá důvod tratit: pouze aby si člověk hlavu ukroutil, proč rusistka touží hodnotit literaturu českou, zvláště když bohemistů je v městě dostatek (ačkoli, což dá rozum, o potřebnosti některých z nich by se dalo s úspěchem pochybovat). A nejen bohemistů a nejen v městě Plzni: znovu si nostalgicky připomeňme, že ozdobou loňské poroty byl přední český estetik, básník a kritik Jan Suk a nikoli náhodou právě jeho hlas přispěl ke zdaru loňského jednání o CBP víc než důstojně. Byl, byl, věru byl a věru přispěl, jenomže dívky a hoši z vedení Střediska na něj letos povýšeně hodili bobek. A to není ani trochu přehnaně nebo vulgárně řečeno, naopak to díme co nejjemněji, leč na meritu věci se nic nemění. Hodili ho na něj, hodili, a hnedle se jim dýchalo o poznání lépe a radostněji.

Nestačí totiž takzvaně mít rád literaturu, což o sobě může prohlásit kdekdo: jde o to, proč kývnout či kývat na každou funkci, která je nabízena odněkud shůry a především jaksi šejdrem, aby se človíček těm nahoře zalíbil. Jednou kráčí o tzv. etický panel, jednou o členství v porotě Ceny Bohumila Polana. A můžeme si v této souvislosti klást všetečné otázky, abychom si celou situaci přiblížili: přijal by například pedagog V. Viktora funkci v nějaké podobné komisi, které by měla hodnotit například literaturu ruskou, když se v ní pravděpodobně orientuje ještě méně, než jak se Sováková orientuje v současné české literární tvorbě? Možná ano, možná nikoli, ano-li však, potom by se jeho rozhodnutí mělo neprodleně neslitovně zkritizovat – arciže opět a pouze s příslušnou nadsázkou. Neboli hyperbolicky, což stále zřejmě musíme v plzeňském kontextu do omrzení zdůrazňovat.

A co kdyby třeba zrovinka pisatel těchto řádků byl kýmsi pověřeným vyzván, aby jednou jedinkrát nebo několik let zasedal v komisi zabývající se dejme tomu současnou britskou literaturou? Mohl by sice vstřícně argumentovat, že koneckonců proč ne, zvláště když svého času napsal doslov k českému vydání významné britské novely, že zrecenzoval celou řadu významných prací moderní britské literatury (arciže z hlediska tuzemské literární kultury čili z hlediska bohemistického, resp. slavistického) nebo že na besedách s učitelkami nebo knihovnicemi nejednou referoval o novinkách soudobého britského písemnictví, nic z toho ho však pochopitelně ani za mák neopravňuje k tomu, aby strkal nos do britského literárního světa jako všeznalý porotce. Ani jako rusista, ani jako bohemista. To by byl pěkně na hlavu padlý! Poznovu platí, že tohle je vše myšleno hyperbolicky neboli v adekvátně temperamentní nadsázce. Ale někdo tomu stejně neuvěří.

V Plzni, v našem budoucím jednoročáckém hlavním evropském městě kultury, jsou totiž na tyto záležitosti nadmíru citliví. O to citlivější, oč jsou v mnoha případech naopak necitliví, pokrytečtí a přetvářkyplní. A právě s pojmy jako nadsázka si neradi vědí rady. Představme si, že se – s nadsázkou, prosím! – může někdo v článku či recenzi konstatovat, že ten a ten nejmenovaný, opakujme, že nejmenovaný a nepojmenovávaný vysokoškolský profesořiště literatury nemá sebemenší šajn namátkou o flexibilitě pojmu exegeze ve vývoji hermeneutiky – a kdybychom po něm chtěli, aby stručně veřejnosti objasnil novější zádrhele spojené s interpretací kategorie diseminace smyslu, to by nejspíše měl nepřestajné nutkání vyskočit z nějakého suterénního okna směrem vzhůru. Ale proč? To je toho, všehovšudy ten šajn nemá, s problémem diseminace se také setkal jen stěží – no a co? Nikdo po něm nežádá, aby odstoupil z funkce, aby vrátil titul, aby si vysypal obsah popelářského vozu na hlavu nebo seběhl do zmíněného suterénu. Ale v Plzni bývá strach, že by to hrozilo.

Takže ještě jednou a doufejme i naposledy k rusistce Janě Sovákové: pokud by někdo nabyl z našeho nedávného Zápisníku dojmu, že Sováková je „neschopa neschopná“, nic takového nemělo z naší tehdejší úvahy vyplynout a nic takového nemáme v úmyslu tvrdit. Ti skuteční neschopové neschopní a neschopyně neschopné se nám přece utěšeně zabydlili/y v dobře placených vysokých funkcích, v nichž neschopně z Plzně vyšpekulovávají stoliční město evropské kultůůůůůry. (Co mi v této chvíli píší praví plzeňští patrioti? Toto: „Nadace Plzeň město kultury 2015 včera zastavila provoz na Americké třídě a provozovala tam Den Melini Mercouri. Opět, už potřetí, to byla slabota, nezajímavé stánky i programy, úplně zbytečná akce za miliony.“ Hu. Hu. Takhle to je a žádné prý!) Pouze může notně vadit, a to zdaleka nejenom v kauze Jany Sovákové, že někdo je schopen panáčkovat neboli aportovat onde i onde, byť tam nemá co dělat. Ještě že takové bytosti a bytůstky nemají zálusk střihnout si císařský řez nebo od září přednášet astrologii v ladinštině. I když, kdoví: co kdyby je k tomu staří nadřízení nebo staré kamarádky vyzvali!