literární západ

Na začátku letošního roku mohlo být v Ostravě literárně veselo, tj. po literární stránce veselo. (Pro nezasvěcené: Ostrava je tamní metropole, která nebude Evropským hlavním městem kultury 2015, nezbývá jí tudíž než se starat o tamější kulturní život bez dutých a prázdných frází.) Propukly tam totiž, případně vypukly, úctyhodné oslavy výročí Protimluvu. Oč jde? Protimluv je úcty hodná „revue pro kulturu“, kterážto se může honosit, že v tomto roce oslavuje desáté výročí své existence. Jiný časopis tohoto typu v Ostravě nevychází, takže je to kulturní vizitka severomoravského a zvláště ostravského dění. Důležité je, že Protimluvu už desátý rok pomáhá v roli šéfredaktora na svět neúnavný Jiří Macháček, jeho zástupcem je literární bohemista Oskar Mainx, autor monografie o Egonu Bondym, do redakčního okruhu patří i další přední bohemista Jan Malura, mj. znalec našeho barokního písemnictví. Redakční radu časopis neustavil, poněvadž žádnou nepotřebuje.

Takže v Ostravě mají Protimluv, zatímco v Plzni je Plž. Srovnávat oba časopisy je však bezpředmětné, podobně jalové by byly i úvahy na téma, zda je Protimluv lepší než Plž nebo naopak, zda byl Plž lepší (nebo horší) než Protimluv a obráceně. Skutečně to nedává žádný smysl: jsou to kulturní periodika jiného ražení. Plž je literární měsíčník, zatímco Protimluv je kulturní čtvrtletník (teď se ovšem z finančních aj. důvodů musí spokojit s půlročně vycházejícími dvojčísly), nikoli literární tribuna ve vlastním smyslu slova, třebaže literatura v něm dostává nemálo prostoru. Rozdíl je i v (ne)regionalitě: v Protimluvu tisknou také autoři neseveromoravští (namátkou básnířka Jana Orlová a kritik Filip Komberec), recenzují se v něm i knihy vydané v prostorách českého království, čili nikoli z moravského markrabství a slezského knížectví. Stejně je však Protimluv svého druhu synonymem literární Ostravy stejně jako je Plž i synonymem literární Plzně. Zda zářivým nebo hasnoucím, zda životaschopným či životaneschopným, to je pochopitelně úplně jiná otázka.

Nyní tedy Protimluv oslavil své životní jubileum. Přečtěme si, kdo všechno na severní Moravě v současnosti podporuje jeho vydání! Nuže: Městský obvod Moravská Ostrava a Městský obvod Přívoz. Dále Ministerstvo kultury České republiky. Dále Moravskoslezský kraj. Dále Statutární město Ostrava. Kromě toho na vydání přispěly (a bylo jim poděkováno) ještě i nestátní instituce jako Artforum, PRINTO a Nývlt. Nevíme, kdo je Nývlt, ale podal kultuře pomocnou ruku, pročež čest a chvála mu. Podotkněme, že časopis Protimluv je vydáván občanským sdružením Protimluv. A co Plž? Vydává ho občanské sdružení Pro libris a vychází za přispění Ministerstva kultury České republiky a Plzeňského kraje. Vděčnost jim patří a sluší vyjádřit co nejvděčnější, a to jak pražskému ministerstvu, tak Plzeňskému kraji.

Ale co jinak? Inu, jinak nic. Abychom nebyli nespravedliví: zásluhou vrcholných představitelů Města Plzně a jejich osobní zainteresovanosti může nyní Plž do značné části (ovšem ne víc!) vycházet v péči Knihovny města Plzně, zatímco dřívějších devět let to bůhvíproč nepřipadalo v úvahu. Popravdě řečeno víme proč, ale raději už nad tím mávněme rukou. Budiž, díkybohu má teď západočeská metropole osvíceného primátora a literární kultuře jsou nápomocni i osvícení pracovníci na „kraji“, ovšem jiní plzeňští úředníci, rozuměj nejrůznější jánabráchovské komise jimi účelově svolávané, ti by nedali na Plže ani korunu. V souladu s heslem: budeme-li evropskou kulturní metropolí, musíme nejprve vytvořit co nejvíce překážek pro přítomnou literární kulturu v městě. A proč? Asi pro bohulibý šimlovský plzeňský kvoč.

Letos si v Ostravě pochopitelně zavzpomínali, jak vznikalo první číslo revue Protimluv (kde jinde než v hostinci U Mnicha!) a kdo byl tenkrát všechno při tom: z literátů například Petr Hruška, Jakub Chrobák, Ivan Motýl nebo Vít Slíva (ten tiskl své verše i v Plži coby autorský návštěvník!), nyní již předčasně zesnulý prozaik Jan Balabán a další. Poprvé byl Protimluv představen veřejnosti v později tolik renomované ostravské fotografické galerii Fiducia. A jak probíhaly oslavy desetiletého trvání Protimluvu? Nejprve se v Galerii výtvarného umění v Ostravě (konkrétně v kavárně Domu umění) konala debata s názvem Kam směřují kulturní a literární časopisy – škoda, že žádný zvěd Plže nemohl být u toho, asi by se ale dověděl z úvah o smysluplnosti či nesmyslnosti našich literárních a kulturních periodik leccos, co dobře zná z vlastní zkušenosti.

A pak se v podvečer v nynějším Antikvariátu a klubu s galerií Fiducia (takhle zní její současný název) konalo přátelské setkání autorů Protimluvu a poté následovalo literární čtení, jehož hostem byl i středogenerační kanadský básník John Pass. Ten sice má stálé bydliště v kanadské Britské Kolumbii poblíž jezera Sakinaw, kde tráví život se svou ženou, literátkou Kishkan(ovou), stálo mu však za to přesto navštívit Ostravu. Ano, vzdálenou a přátelskou Ostravu, ačkoli, ruku na srdce, občas tolik potřebná laskavá přátelskost a družnost může i v Ostravě přijít zkrátka. Vždyť i na stránkách Protimluvu přiznávají, co se předloni událo: jeden „chytrý zdejší nezávislý kritik“ totiž veřejně prohlásil, že Ostrava je v evropském kontextu tak výjimečným fenoménem, že jednoznačně musí zvítězit v klání o titul Evropské kulturní metropole nad „nějakou blbou Plzní“, která, jak tento dobrý muž věděl s naprostou určitostí, zřejmě tuze dosebezahleděnou, „vlastně ani žádnou kulturu nemá“.

Ale má. Dokonce zcela určitě. Navíc má ta „blbá“ Plzeň stejně zpupné a neschopné úředníky jako v tzv. černé Ostravě. Leč trochu odjinud: nikoli náhodou se na deseti letech vydávání Protimluvu ani vteřinku vteřinečku nepodílela ostravská pobočka Obce spisovatelů (ostatně v posledním adresáři Obce nenajdeme ani Jana Balabána, ani Petra Hrušku aj. – tito tvůrci zřejmě stáli a stojí mimo tyto instituce). Dá se to nějak srovnat s plzeňskou literární situací? Plž sice kolegiálně uvádí Středisko západočeských spisovatelů mezi svými spoluvydavateli, v praxi to ale znamená pouze tolik, že západočeští literáti mají kde tisknout, aniž by muselo jejich vedení hnout prstem. Aniž by v devadesátých letech 20. století zkusilo hnout příslovečným prsten.

Vyřešilo to nakonec jinak: spisovatelské vedení tehdy došlo k názoru, že koneckonců je opravdu důležitější platit si námezdní sílu na zalévání kytiček v sekretariátu, než se plichtit s redigováním časopisu, sháněním příspěvků atp. – a nemít, kletě, žádný dobře placený čas na tolik závažné hejčkání spisovatelských květinek. Nuže, mohla by se v Západočeské galerii nebo jinde odehrát debata nad smyslem literárních a kulturních časopisů? Stěží. Plž je literární periodikum, proč však v Plzni dejme tomu už od roku 1989 nevychází žádné další kulturní periodikum, srovnatelné s Protimluvem? Byla tu svého času časopisecká epizoda jménem Spektrum, právě tehdy se však potvrdilo, že časopis tohoto druhu se musí koncepčně připravovat, nikoli nekoncepčně šéfovat. Raději však zůstaňme u původní gratulace, ať se nezapleteme do samých protimluvů – tentokrát plzeňských.

Takže rekapitulujme. Můžeme Protimluvu co nejsrdečněji pogratulovat, že vydržel plných deset let, a popřát mu, aby byl Protimluvem ještě dlouho. A trošinku si ještě zasrovnejme: má Plzeň nějaký věhlasný Antikvariát a klub Fiducia, v němž by se konala setkání a literární čtení? Má něco jiného, kvalitativně srovnatelného? Možná má. A leccos jiného zase bohužel nemá. Naopak má jednu velkou, ba nepopiratelnou přednost: nikomu z místních kulturních osobností (Ivo Hucl, Květa Monhartová…) nepřijde na mysl ani v poblouzněném opojení prazdrojem, aby cosi blekotaly o „nějaké blbé Ostravě“. Mnozí Plzeňané ostatně v předloňském roce drželi Ostravákům i Ostravakům palce, poněvadž pohříchu tušili, jak to bude v Plzni po tom triumfu s „evropskou kultůůůůůrou“ vypadat. Měli pravdu.