opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-4
-9
hodiny
-1
-4
minuty
-4
-9
sekundy
-5
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



V červnu oslavil své sedmdesátiny Ivan Wernisch, žijící klasik našeho básnictví, umělec, který má v soudobé české poezii nejvíc hodnotných pokračovatelů (včetně pokračovatelek) a který v šedesátých letech uskutečnil cosi jako estetickou revoluci tuzemské básnické tvorby – v návaznosti na Jiřího Koláře, který dvacet let předtím prosadil naopak tzv. prozaizaci českého verše. V obou případech se však tyto nové tvůrčí parametry prosazovaly pomalu a postupně, nikoli náhodou v prvé řadě u autorů zakázaných a zapovězených. To už jsou dějiny, zdálo by se nenávratně vzdálené, není tomu však tak: Wernisch je stále mezi námi, žije a píše a píše a žije – a nakladatelství Druhé město mu vydalo k životnímu jubileu úctyhodný sborník.

Nazvalo ho záměrně nonkonformně: Co to je toto? A jako editoři sborníku jsou uvedeni významní středogenerační básníci Michal Šanda (též skvělý prozaik) a Milan Ohnisko, jinými slovy tíž, kteří pospolu s Wernischem před několika lety vydali tříautorskou sbírku Býkárna. A vida, zrovna tato jejich společná práce vůbec není v soupisu jubilantových básnických sbírek uvedena, co to má medle znamenat? Ať k tomu byly důvody jakékoli, Wernischova bibliografie je zde tím pádem neúplná a to není jediný případ: nepochopitelně z ní vymizely ještě další tituly! Stranou zůstaly kupříkladu kniha veršů z českého exilu (Zasuté zahrady), rozsáhlý výbor Blbecká poezie, jenomže také sbírky Včerejší den, Půjdeme do Mů nebo docela nedávná Wernischova publikace Chodit po provaze je snadné. Možná se na záložku všehovšudy nevešly, pak však stačilo napsat, že se vybíralo z většího množství titulů

A proč se toto všechno přihodilo? Protože publikace sice má editory, dozajista muže pečlivé a svědomité, nemá však redaktora, a to je setsakramentský rozdíl, byť se v tiráži píše o jazykové redakci a o jakési záhadné redakční spolupráci. Chybí také nějaký úvod (ačkoli si ho jubilant možná ani nepřál, kdoví, leč stejně!), resp. vysvětlení či zdůvodnění, třeba nejobecnější povahy, proč jsou ve sborníku zastoupeni ti a ti básnici a proč v něm naopak celá řada básníků zastoupena není, i když píší někdy jakoby odjakživa powernischovsku a myslí powernischovsku či překládají powernischovsku; někteří dokonce možná i žijí powernischovsku. Leč ve sborníku nikde nejsou. Což konstatujeme s vědomím, že všichni tam pochopitelně být v žádném případě nemohou.

wernisch Sborník vyšel v brněnském nakladatelství, takže není divu, že mezi jedenačtyřiceti přispěvateli (recenzent Lidových novin Jiří Peňás jich napočítal pouze čtyřicet, nejspíše mu došly v letním parnu síly) mají výraznou většinu básníci jihomoravští. Ale i pražská obec básnická je zastoupena velice obstojně, takže ostrouhaly v prvé řadě regiony: kupodivu zhola nikdo tu není například z básnicky vyzrálých severních Čech (Antošová, Děžinský, Fridrich, Harák, Koten, Linhart, Tomáš Řezníček, Straka, Šedivý…), právě tak nic z českého Jihu nebo Východu. Jde-li o knihu básníků, tážeme se, co tu pohledávají Karel Hvížďala a Petr Kotyk? Nic proti nim, ba naopak, ale mezi básnickými tvůrci se vyjímají jako zbloudilí mimozemšťané, třebaže jejich texty mají smysl věru a zřetelně pozemský. Ale stejně, jednolitost plejády básnických vyznání (v nejrůznější podobě, tj. i v próze) je v tomto souboru kvůli tomu nadobro pryč. Škoda, ba přeškoda!

Jistěže je třeba se radovat, kdo všechno ve sborníku zastoupen je, nicméně to člověku vrtá hlavou, proč nebyl přizván (nebo byl a nereagoval?) ještě například… Pomineme-li básníky mužského plemene, dejme tomu Božena Správcová nebo Kateřina Rudčenková a řada dalších básnířek: něžné pohlaví je totiž ve sborníku zastoupeno jakoby spíše jen pro okrasu. Pokud se nemýlím, všichni zúčastnění jsou později narození než Ivan Wernisch: jsou to tedy pluky a šiky zmíněných pokračovatelů, i když mnozí píší v naprosto odlišné básnické tónině. Nakonec jubilantovi vůbec nejkrásnější a také nejzávažnější zdravici odeslal jeho generační vrstevník Pavel Šrut: napsal mu totiž lakonicky a lapidárně – „Buď živ!“ Co víc a co jiného si totiž člověk po sedmdesátce může přát? Snad ještě živé a věrné kamarády. Jimiž jsou nepochybně i oba editoři.

Ale redaktora publikace nemá a projevilo se to v jedné velice nemilé chybičce, která se do knížky vloudila: u jednoho příspěvku je jako autor uveden – Vladimír Vokolek. Další arcipostava české literatury, dávno však, desítky let již jsoucí na pravdě Boží. Přitom v soupisu autorů, v tiráži i v copyrightu je napsáno jméno naprosto správně, tj. Václav Vokolek, někdejší Wernischův spolu-pracovník v pražské Loretě. (Že jde o Václava Vokolka, nikoli o jeho tatínka Vladimíra, seznáte i z toho, že jde o příspěvek jednoznačně nejužvaněnější, a pokud ne nejužvaněnější, pak beznadějně užvaněný. Šruta na něj!) A co čert nebo tiskařský šotek nechtěl: Jiří Peňás v  Lidových novinách infantilně přebírá informaci, že mezi autory je Vladimír Vokolek, vůbec se nad tím nepozastaví a žurnalisticky se vymňoukne, že zrovna Vladimír Vokolek je „těžko zařaditelný“ literát – třeba jako nonsensista Palla nebo fantasta Stančík. Ach, ti zařazující novináři! Ach, ta kumštýřská velkorodina Vokolků!

Co ještě potěší: kromě efemérního, žertovného psaníčka brněnské Jany Soukupové jsou jediným příspěvkem ve sborníku z pera ženy básnířky verše (nebo především záznamy snů) Viktorie Rybákové, autorky chebské neboli západočeské. Nebýt jí, západní Čechy by nesložily Wernischovi nižádný hold – a sluší se připomenout, že z jubilanta pochopitelně nějakého západočeského poetu vymýšlet nechceme ani nemůžeme, nicméně kdysi dávno absolvoval Vyšší průmyslovou školu v Karlových Varech, má tudíž k českému Severozápadu přece jenom větší vztah (i kdyby veskrze negativní) než namátkou k Jihočechům nebo Východočechům. Viktorka Rybáková se tentokrát neskryla pod žádným matoucím pseudonymem (beztak ho v dané chvíli nikomu neprozradíme) a svým způsobem tak zachránila čest a slávu nynější západočeské poezie. (Jejíž mantinely ovšemže vzletně umělecky překračuje a přesahuje.) Leč má západočeská poezie svou čest a slávu? Ale jistě, to je přece Viktorie Rybáková.

Když jsme s prof. Alešem Hamanem předávali Milanu Kunderovi sborník, sestavený k jeho osmdesátinám, oslavenec hlasitě protestoval a dožadoval se tiskové opravy: vždyť mu je teprve sedmdesát nebo šedesát… Jaký věk by si v podobné situaci měl žádat Ivan Wernisch? Nemeditujme však o tom. Nechť i nadále v životě – veršem Viktorie Rybákové – „bloudí slastně“. A vždy se sarkastickým nadhledem zabručí: Co to je toto?


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
únor 2020
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
 
< Jan bře >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Jan Sojka { Vladimíre, když už to řešíme takto, budiž tedy... Nevím, kde jsi přišel k tomu, že... } – 17. 12. 9:54
  • Vladimír Novotný { Milý H. Sojko, Ty ses ale rozpálil! Nejmenoval jsem, neboť problém je v obecné rovině,... } – 16. 12. 14:29
  • sojka jan { Vladimíre! Ty sice nejmenuješ, ale já tyhle hry na schovávanou absolutně neuznávám. Takže: ten "neumětel",... } – 09. 12. 18:42
  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody