literární západ

V tradičním sborníku či ročence Minulostí západočeského kraje (XLVI), tj. za rok 2011, vydávané(m) Archivem města Plzně pod kuratelou Jaroslava Douši, je uveřejněn příspěvek Viktora Viktory s názvem Bohumil Jirásek – 80 let. Z názvu vyplývá vše: kráčí o hodnotící shrnutí života a díla Bohumila Jiráska u příležitosti jeho osmdesátých narozenin, které připadly na leden 2011. Výročí je výročí a žánr jubilejní zdravice je žánrem jubilejní zdravice: má svá pravidla i svá úskalí. S tím se potýkal každý, kdo někdy podobné výroční materiály psával, i když je pochopitelně nebetyčný rozdíl mezi příspěvkem do novinové rubriky a mezi článkem v odborném periodiku, k nimž nepochybně patří i plzeňská archivní ročenka MZK. Do novin se může fejetonisticky štěbetat, do odborného pojednání nikoli: ba i polopravdy v takové ročence jsou na pováženou.

Leč pozor: v následujících řádcích se vůbec nehodláme zabývat ani prezentací Jiráskovy životní dráhy, ani hodnocením jeho bohemistické a beletristické činnosti. Jak to pisatel sepsal, tak to sepsal, věřme, že co napsal, to si opravdu myslí a dovedl by hájit své názory až do hrdel a statků (čili do funkcí a postů), pokud nikoli, pak je to věc jeho svědomí a také záležitost určitých gratulačních piruet, známe to, známe – a jak jednotlivé věci zformuloval, tak je zformuloval, tady koneckonců platí příslovečné, kdy se v apatyce nedá nic nakoupit a kdy zase ano. Samozřejmě je v textu i spousta bizarností: například tvrzení, že Pedagogická fakulta ZČU v Plzni si na Jiráskovo působení musí vydělat. Nemusí, jistěže nemusí, ale chce a přeje si nasměrovat peníze tímto směrem. Vydělat si musí na funkci vedoucího katedry bohemistiky, to opravdu chuděrka musí a mus je to jako hrom. Takový fialový hrom.

Už první poznámkou se vraťme k oslavnému článku o Jiráskovi, ale skutečně nic nehodnotíme a nepolemizujeme s „vysvědčením“, které Viktora oslavenci vystavuje, pozdržíme se pouze u několika momentů. V souvislosti s nimi si chceme jen ozřejmit, jaké nesmysly se mohou vloudit či vkrást na stránky odborného periodika a kolika fíkovými listy jsou obvěšeny, aby nic podezřelého a ošemetného odnikud nevykukovalo. Takže namátkou: na s. 441 praví V. Viktora, že Jiráska si „na Vysokou školu ruského jazyka jako asistenta vybral rektor Bohumil Havránek“. To je pravda pravdoucí, pravda nejméně stoprocentní, ale stejně je to taková polopravda nebo pololež, málo platné! Ano, Havránek si Jiráska vybral jako asistenta (tím by se dnes ostatně chlubil asi málokdo), leč co vše tomu tenkrát předcházelo? Připomíná to tvrzení, že jistá Jarmila Macarátová si šťastně vzala jednoho devětadevadesátiletého chasníčka a manželství jim šťastně vydrželo plné dva roky. Neprozradí se ale, že stovky mládenců se jí celoživotně vyhýbaly obloukem. Prof. Aleš Haman by mohl vyprávět, jak to tenkrát bylo doopravdy, kdo všechno na nechvalně proslulou Vysokou školu ruského jazyka odmítal nastoupit děj se co děj – leč dál to nerozebírejme. Poněvadž víme, jak to bylo, raději pomlčme. Žel i tyhle polopravdivé, tj. nic neříkající a leccos zamlčující prostopravdy se pohříchu leckdy vyskytují v oslavných článcích.

Druhá poznámka je poněkud komplikovanější a Jiráska se týká pouze okrajově. Viktora zdůrazňuje, že jubilant se i před rokem 1989 „neváhal zmiňovat o legionářské nebo spirituálně zaměřené literatuře meziválečného období“, zatímco pražští posluchači FF UK to z lektur vskutku neblaze proslulého Vítězslava Rzounka neznali. Buď je to záměrně vyvolávané nedorozumění, anebo: co to pak bylo na pražské filosofii za mentálně retardované idioty? Srovnávat Jiráska a Rzounka je nešťastná pošetilost: Rzounek byl zlosynem humanitních věd a nebylo mu rovno; ba i František Buriánek, poctivý prznitel hodnot české literatury, je proti němu nabarvený andílek. Někteří studenti na přednášky „Drzounka“, Buriánka a spol. vůbec nechodili, vzdělávali se sami – a dnes jsou z nich i věhlasní odborníci ve světě literární bohemistiky, nevyjímaje období 1918-1945. Kolik takových vzešlo z plzeňské líhně 70. a 80. let minulého století? K největším znalcům naší „spirituálně zaměřené literatury“ (fundovaní bohemisté ji označuji za křesťanský expresionismus nebo existencialismus) patří kupříkladu Karel Komárek, který se též v žertu označuje za Rzounkova žáka. Komárek ovšem věděl od prvního ročníku o literatuře mnohem víc než gargamelovité fujprofesořiště Rzounek a jeho všeho schopné konkubíny dohromady. A legionářská literatura? To je víc fenomén literárního života než literárního vývoje, navíc se ví, že Jirásek si z ní vybíral spíše to horší. Leč tj. nepochybně věc názoru.

A poznámka třetí? Tady rozum zůstává v úzkých nebo ve slepé uličce. Viktora totiž prohlašuje – budiž, nepolemizujme, přejděme to mlčením –, že Jirásek svou literárněkritickou činností „utvářel mezigenerační linii přecházející od tradice plzeňské literární kritiky k mladším generacím“. Koho však plzeňský vysokoškolský učitel jmenuje? Z Plzeňanů uvádí patero jmen, celých patero nebo jenom patero, přičemž v tomto pořadí: Ivo Fencl, Vladimír Gardavský, Jiří Staněk, Martin Šíp a Dagmar Kuncová, čili v pořadí nejprve abecedním, které se pak vykolejilo – anebo z hlediska významu? Potom by Viktora dejme tomu pokládal Iva Fencla za významnějšího literárního kritika než třeba Jiřího Staňka, kdoví, s tím se však netrapme, snad má pisatel jasno, co píše, proč to píše a o co svá tvrzení opírá. Jen ten pojem „mladší generace“, myšleno v plurálu, nesnadno jest nám vydýchati: házet do jednoho pytle mladou dámu jako Dagmar Kuncovou s šedesátníky, resp. kupříkladu s Vladimírem Gardavským, člověka, kterého blížící se sedmdesátiny snad zastihnou i nadále přetékajícího energií, to jsou hodně zvláštní profesorské moresy. Viktora je pouze o rok starší než Gardavský: měl by tudíž plné právo přiřadit k „mladším generacím“ i sám sebe. Což také na svůj plzeňský způsob nespoluvytvářel nějakou jinou „mezigenerační linii“?

Leč nechme se překvapit: Viktora oslavil své sedmdesátiny v tomto roce. Můžeme se vsadit o cosi jako prezidentovo šlohnuté chilské pero, že v příští ročence Minulostí západočeského kraje vyjde náležitý jubilejní materiál (s názvem Viktor Viktora – 70 let) a že ho s největší pravděpodobností sepíše Bohumil Jirásek. Tam bude řečeno a podáno, jak to je s těmi mladšími generacemi. Přimlouval bych se, aby tam bylo vyjmenováno nejenom oněch pět statečných z mezigenerační linie, nýbrž i zmíněný šestý. A Jirásek by mohl ba měl zrovna tak klikoleštivě napsat, že jubilant „všemu čelil klidem, nadhledem, skromností, neúplatností, nechutí ke gestům, poctivým zahloubáním do pedagogického i vědeckého úsilí“. Co kdyby si pak troufl povědět zcela nejubilejně, k čemu to vedlo?