literární západ

V minulém Zápisníku jsme nastínili, jak to doopravdy je se sborníkem Krajiny našich srdcí, vydaného za autorské spoluúčasti plzeňských a západočeských spisovatelů – a nyní se podívejme na jinou publikaci, srovnatelnou s analyzovanými „Krajinami“. Srovnatelnou, leč pouze do určité míry. Máme na mysli pozoruhodnou „česko-německou čítanku spisovatelů Liberecka“, kterou pod názvem Naše krajina slov / Unsere Wortlandschaft vydal KAL – Kruh autorů Liberecka. Tato kniha má kolem 140 stran většího kvartového formátu a obsahuje velké množství textu – žádná jedna básnička a dost, jedna prozaická miniatura a dost: právě naopak. A podstatný rozdíl je i v jednotlivých titulech: na jedné straně dosti obecné, ne-li fádní či banální „krajiny srdcí“, na straně druhé mnohem konkrétnější „krajina slov“. Copak je asi bližší spisovatelovu myšlení a cítění?

To však zdaleka není jediný rozdíl mezi oběma publikacemi: ty další rozdíly jsou mnohem závažnější. Především může být zvolený název „česko-německá čítanka“ poněkud dezorientující: jde sice o „čítanku“, jenže přesněji řečeno o antologii prací autorů Liberecka, pouze však jejich prací. Nejsou tu texty žádného zahraničního tvůrce, zato všechny příspěvky literátů z regionu jsou souběžně uváděny i v překladu do němčiny. Německými překladateli, nikoli českými germanisty. Což znamená, že čítanka nebo antologie Naše krajina slov se může stát i vynikající propagací tvůrců z Liberce a okolí všude za hranicemi české části Euroregionu Nisa! Ti jsou v ní také zastoupeni ve velkém počtu a kromě prací beletristických tady najdeme i zajímavé články místopisné, etnografické nebo kulturněhistorické (například o české opeře na scéně Stadttheatr Reichenberg, o nejstarších zápisech pověstí německých obyvatel z Liberecka nebo o knize o Jizerských horách). Oběma libereckým editorům (Luboš Příhoda, Jan Šebelka) šlo v prvé řadě o příhraniční vizitku literátů jednoho severočeského pohraničního regionu. Nutno zdůraznit, že tato antologie nápaditě a přitom zcela přirozeně navazuje na dosavadní vydávání tzv. Kalmanachů, svého druhu literární ročenky Kruhu autorů Liberecka – a dobře činí.

Sluší se připomenout, že poměrně obsáhlé a výstižně a věcně formulované medailony autorů sepsal liberecký literární kritik Vladimír Píša, s jehož jménem a především s jeho kritikami se setkáváme v našich literárních časopisech nesrovnatelně méně často, než jak bychom si mohli přát. A kdo je vlastně v Naší krajině slov autorsky zastoupen? Tady nás žádné velké překvapení nečeká, najdeme tu – až na dlouhodobě absentujícího Jaromíra F. Typlta, který si zřejmě kráčí svou mimoregionální cestou – všechny výrazné osobnosti literárního Liberecka. Nemáme v úmyslu vyjmenovávat všech devatenáct zúčastněných autorů, některá jména však je zapotřebí vyvolat, neboť spoluvytvářejí liberecké literární souhvězdí: v abecedním pořadí je to například Pavel Brycz (přes své mládí již laureát Státní ceny za literaturu a Ceny Jiřího Ortena), prozaik, básník a esejista Milan Exner, básnířka surreálné imaginace Hana Fousková, vypravěč generačních konfliktů a rozcestí Otto Hejnic, prozaik, esejista a kunsthistorik Bohumil Nuska… Ze starších uveďme alespoň ještě Josefa Krále, z mladších aspoň Štěpána Kučeru. Je opravdu znát, že se liberecká literární současnost má o koho opřít v různých generačních vrstvách!

Ještě by se mělo určitě říci, že sice jde o antologii textů z poslední doby, leč převážně již vydaných: knižně nebo v uvedených Kalmanaších. Do liberecké Naší krajiny slov byl zařazen i jediný autor nežijící, totiž básník Ludvík Středa, jehož tvůrčí těžiště je či bylo především ve sféře literatury pro děti. A co dodat dále? I po výtvarné stránce jde o publikaci nesmírně zdařilou; text doprovázejí reprodukce prací soudobých umělců z Liberecka a Jablonecka, kteří svými grafikami a kresbami reprezentují šíři různých technik a přístupů v tvorbě výtvarníků působících v regionu. A kdo to neví, tomu povězme, že v Liberci již řadu let vychází literárněknihovnický nebo knihovnicko-literární časopis Světlik, průběžně uveřejňující krásnou literaturu i publicistiku místních tvůrců včetně autorů nejmladších, nezavedených a začínajících.

Komu čest, tomu čest: krásná a především kulturně nesmírně užitečná je tato česko-německá čítanka či antologie Naše krajina slov, věru dobré je to dílo! Vydání tohoto titulu bylo spolufinancováno v rámci projektu ERDF – Evropského fondu regionálního rozvoje, a to prostřednictvím Euroregionu Nisa. Na projektu se pravděpodobně podílelo vícero moudrých a energických hlav, nejenom oba editoři, leč stejně: ano, Klub autorů Liberecka se má čím pochlubit. A teď můžeme otočit list a jinými slovy se vrátit k problému, jejž jsme v Zápisníku naznačovali při různých příležitostech už mnohokrát. Nyní můžeme položit otázku takto: proč se Středisko západočeských spisovatelů spokojí s občasnými útlounkými sborníčky, navíc vesměs financovanými ze zahraničí, a nedá dohromady podobnou antologii jako Naše krajina slov? Proč nepřipraví analogickou „česko-německou čítanku autorů z Plzně a západních Čech“? Proč to neudělalo už dávno? Vždyť Kruh autorů Liberecka byl ustaven teprve před dvanácti lety, zatímco plzeňští literáti se sdružují ve Středisku o celé desetileté déle. Když na to sehnali peníze Liberečtí, proč by na to neuměli obstarat finance Plzeňští? Vím, chápu a vím, naše Ehm Ká čili budoucí Evropské hlavní město kultury na vše kol literatury kašle zvysoka, zdá se až přezíravě – proč tomu však je a proč si to v Plzni nechávají líbit?

Otázku klademe, trpělivě ji klademe, ale z případných odpovědí bychom měli mít nahnáno! Nakonec se žádná reakce nejspíše stejně nedostaví, hlavu honem do písku a zatnout zuby, o ničem nevědět, všechno zatloukat, není-liž pravda? Když se však podíváme na )těšný výtvor Kruhu autorů Liberecka (tj. na Naši krajinu slov) a srovnáme ho s novějšími publikačními aktivitami západočeského Střediska, vyjde nám na první pohled jedno dosti kormutlivé zjištění: že totiž vedení Střediska západočeských spisovatelů (opakujme, že existující mnohem delší dobu než liberecká spisovatelská instituce) se zdá být už iks let stokrát ležérnější (nebo laxnější? nebo liknavější?) než vedení Kruhu autorů Liberecka. Že by si za dvacet let na přípravu podobnou antologie/čítanky v Plzni netroufli? Pochopitelně, kdo skoro nic nedělá a raději také nic neudělá, ten nemůže nic zkazit a kde je nic, tam je neškodné, tolik miloučké nic. A jeden druhému věší na nos takové plácaniny, jako že jeden každý autor v Plzni „nepotvrzuje jen svůj postřeh, ale především pozorně naslouchá všemu, co okolo sebe slyší“. Je snad toto plzeňský či západočeský literární ideál?

Zato v libereckém vedení spisovatelského kruhu se nejspíše neklimbá, necvrliká, nepomlouvá, nedrbe, žádné Vitinko sem, Vitinko tam, jen ty kytičky se možná méně zalévají a o vnoučatech se zdlouhavě filosofuje při jiné příležitosti. A co pak díky tomu přijde na svět? Inu, něco tak inspirativního, čím má být pro spisovatele krajina slov. Konkrétně: Naše krajina slov / Unsere Wortlandschaft.