literární západ

Léto je léto, ale literární časopisy si moc letní zahálky neužijí: popravdě řečeno nezahálejí vůbec a pořád mají nějaké starosti: jednou utěšeně vznikají, podruhé neutěšeně zanikají. A kolikrát záleží na tom, zda mají kýžené a potřebné kulturní zázemí (z něhož vyvěrá i nezbytná finanční podpora), anebo je obklopuje lhostejnost čili nezájem, většinou spojený dílem s nevzdělaností (rozuměj nekulturností), dílem s úřednickou zpupností (rozuměj opět nekulturností). Pokaždé však musí u toho být spousta dobré vůle a ještě více trpělivé obětavosti. A jak již jsme kvitovali několikrát, žádné alibistické podřimování pod funkcionářským baldachýnem!

Tudíž nejprve o jednom potěšujícím okamžiku zrození, neboť to je věc nadmíru povzbudivá. Tak trochu pod morální záštitou Univerzity Pardubice vznikl v tomto východočeském krajském městě nový literární časopis, konkrétně čtvrtletník s názvem Partonyma. (Nevíte-li čirou náhodou a nenajdete-li to v žádném slovníku cizích slov, co jsou partonyma, nuže: slova sdílená či podílející se.) Prozatím je časopis k dispozici převážně v elektronické podobě, k mání však bývá také určitý počet tištěných výtisků, které si zájemci mohou v dané časové lhůtě objednat. Obě doposud vydaná čísla se pokoušejí mít určitou tematickou osu: v prvním to byla problematika undergroundu, ve druhém se na program dostala otázka experimentu. Šéfredaktorem je od úvodního čísla mladý pardubický básník a prozaik Lukáš Vavrečka, na prvních Partonymech se výrazně podílel rovněž novinář Martin Ťopek – čili se na tomto společném díle podílí jeden absolvent a jeden student Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Nikoli náhodou Partonyma vznikají i za úzké součinnosti s tamější Katedrou literární kultury a slavistiky na FF UPa, zároveň však také v konstruktivní spolupráci se Střediskem východočeských spisovatelů.

Z obecného pohledu jde o regionální literární časopis, jsou však v něm vítáni i hosté nepocházející z východočeského regionu: například v „experimentálním“ čísle dostal velký prostor tzv. Básník Ticho z Prahy. Partonyma lze číst nebo si v nich se zájmem listovat v Krajské knihovně Pardubice a ve zmíněné elektronické verzi na této stránce  (prý také na několika dalších internetových serverech). Redakce slibuje, že brzy budou moci zájemci jednotlivá Partonyma nalézt „i na vybraných místech kulturního dění“, a konstatuje, že se pardubický čtvrtletník po skromnějším začátku nyní sympaticky „rozvětvil do literárněkulturní revue“. Stojí za zmínku, že právě otázky a problémy literární kultury se v Pardubicích intenzivně vyučují, zatímco v jiných univerzitních městech prozatím nikoli. Na tamější katedře vychází také literárněkulturní tištěná ročenka Tahy, jenže Partonyma jsou publikační tribunou určenou především pro mladé východočeské literáty (nebo pro autory s uvedeným regionem spjaté).

S osobou mladého šéfredaktora je spojena ještě jedna zajímavost: s největší možnou či myslitelnou pravděpodobností se má pardubický Lukáš Vavrečka od nového kalendářního roku stát novým předsedou Střediska východočeských spisovatelů. Všehovšudy v pětadvaceti letech! Jenže proč ne? Literaturu miluje, literaturou žije, studium stíhá, spoluvytváří literární život v regionu, spoluzaložil literární časopis… A také už vydal několik zajímavých knižních titulů. A tady se nabízí srovnání: ve Středisku západočeských spisovatelů by si v zářijových volbách analogicky mohli zvolit jako novou předsedkyni kupříkladu vrstevnici talentovaného pardubického literáta – právě tak talentovanou, byť méně publikující pětadvacetiletou básnířku Irenu Velichovou. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že Vavrečku v Hradci Králové a v Pardubicích v této funkci upřímně vítají a uvádějí ho do ní, zatímco v Plzni by něco podobného nejspíše nepřežili. Vždyť té slečně ze Starého Plzence ještě setsakramentsky dlouho nebude ani šedesát!

A teď alespoň několik slov a vět o hrozbě zániku, která kéž by se nenaplnila. V Ústí nad Labem studenti plus absolventi tamější literární bohemistiky (a jiní) už několik let vydávají čtvrtletník H_aluze. Samozřejmě bez jakéhokoli finančního ohodnocení, zato však, stejně jako v Pardubicích, se zjevnou morální i odbornou podporou vysokoškolských učitelů zejména z Pedagogické fakulty UJEP. H_aluze stojí za čtení, stojí za přečtení, stojí i za dočtení. Vychází sice v regionu, od počátku však měla ambice stát se časopisem tak či onak nadregionálním, to znamená, že publikuje i autory přicházející odjinud. Jak na stránkých periodika, tak i v knižních přílohách (v jejich rámci vydal svou novou sbírku kupříkladu i ex-plzeňský Milan Šedivý). Někdy se to podařilo opravdu výtečně, jindy to byla tak trochu zbytečná okrasa. S tím se však potýkají kdekterá literární periodika, takže nejde o nic nového pod sluncem literární kultury – a naše časopisy se žel potýkají také s tím, co momentálně prožívá ústecká H_aluze: Už dřív v časopise skončil neúnavný Tomáš Suk, nyní se i šéfredaktor Tomáš Čada (žijící v Praze!) se rozhodl odstoupit z funkce, přičemž konstatoval, že „jeho energie již je semleta časopiseckými mlýny“, že dobrovolnické fungování je věc nesporně smysluplná, ale zároveň je to činnost vyčerpávající, navíc pořád dochází k nejrůznějšímu „kotrmelení nad granty“, které se pak stejně nekonají. A že finanční rezervy sehnané na vydávání časopisu pozvolna vysychají.

Kdo by nevěděl, o co kráčí, zvláště když našinec má značné zkušenosti s podobnými, zdánlivě nevděčnými aktivitami! Z tohoto důvodu H_aluze se značným zpožděním proti původnímu časovému plánu vydala dvojčíslo 18-19, nyní připravuje ještě jedno podzimní dvojčíslo, načež se prý redakce uloží k zimnímu spánku a bude toužebně vyhlížet nějakého pohádkového prince nebo ještě pohádkovější princeznu v podobě právě tak pohádkového grantu. Jenže nepřijde-li a neprobudí-li časopis z tohoto umělého/neumělého spánku, bude sice H_aluze vycházet dál, leč pouze elektronicky. Pak je tu další svízel: časopis připravoval do tisku pražský vydavatel Roman Polák, jemuž ústecké periodikum (a nejenom ono) vděčí za kvalitní knihařské zpracování (včetně úpravy básnických sbírek, které byly součástí každého čísla). Jenže Roman Polák už není mezi námi. Dej mu Bože lehké nebe, říkává se…. Takže budoucnost ústeckého čtvrtletníku je tak trochu ve hvězdách.

Zrovna ve zmíněném posledním dvojčísle H_aluze se ostatně píše o plzeňském Antidivadle a své básně tu otiskuje jednak Jan Sojka, jednak ex-Plzeňan Tomáš T. Kůs. Držme proto všechny palce jak pardubickým Partonymům, tak ústecké H_aluzi. A pochopitelně také nestárnoucímu a nehynoucímu plzeňskému Plži, který v říjnu oslaví deset let své existence a rád by existoval ještě dál, dokonce i po dovršení svého časopiseckého jubilea. Zrovna Plži se o podpoře ze strany vysokoškolských kateder může jedině zdát, a pokud ano, potom to jsou pořádně ošklivé sny. Spíše můry, samé můry!