literární západ

Pro čtenáře Literárního Západu nic nesepisujeme záměrně na pokračování, někdy se však přesto přihodí, že tematická jiskra přeskočí z jednoho Zápisníku do dalšího: ať už jsme svého času psali o Obci spisovatelů – po ní teď jako by nebylo ni vidu, ni slechu! existuje vůbec? –, anebo kupříkladu o Středisku západočeských spisovatelů. Proto se nyní ještě jednou vrátíme k ústeckému literárnímu čtvrtletníku H_aluze: a kdo nevěří, co tam bylo psáno, ať tam běží, přečte si to na vlastní oči a potom nechť současně se diví i žasne.

Nuže, v jednom z nedávných čísel ústecké H_aluze si v příspěvku nazvaném poněkud výhrůžně Kulometný flirt můžeme přečíst, co by prý viděl Charles Bukowski v českém literárním prostředí, kdyby vstal z mrtvých. Nezbytno poznamenat, že Bukowski je sice autor známý a nemálo oblíbený, zejména jeho povídková sbírka Všechny řitě světa i ta má vzbudila v českých zemích mimořádný aplaus, jeho knížky (napsal jich nerozumně mnoho) se také u nás pořád překládají, vydávají a čtou, v různých literárněhistorických příručkách však jeho jméno či dílo leckdy vůbec nefiguruje. Je pokládán za spisovatele populárního, nikoli však „kanonického“. Koneckonců na tom může být hodně pravdy. Jenže proti gustu nemusí být žádný dišputát, proč nezbožňovat Charlese Bukowského, měli bychom však tak činit s vědomím, že takový Jack Kerouac, to je jiné kafe, lidově řečeno. William Seward Borroughs, to je také jiné kafe. Gregory Corso, o Allanu Ginsbergovi ani nemluvě, to jsou v poezii ještě víc jinačí kafe. Nikdo z nich však nebyl nyní přivolán, aby se „jako“ rozkoukával v českých literárních poměrech a od počátku tak inkvizitorsky! Pro někoho může být Bukowski všehovšudy pozdní undergroundový odvar, pro někoho jiného je to autor nad autory. Leč jděme dále!

Co by tedy či spíše koho by tedy pisatelem daného příspěvku málem literárně i morálně blahoslovený a zároveň už i svatořečený Charles Bukowski potkával ve zmíněném českém literárním prostředí? Čtěme a radujme se vespolek, přičemž v tomto výtahu uvádíme pouze pár nejzajímavějších příkladů s občasným krácením textu: „Seriózní akademické týpky, jak nevzrušeně kladou slovo ke slovu a spokojeně vrní. Kavárenskou pohodou zocelené kritiky a recenzenty, kteří svými překomplikovanými bláboly ředí nestravitelné břečky a vynášejí do nebe mladé básnířky sotva odkojené maminčiným dobrým bydlem a spěchající za slávou, provinční prestiží a kariérou státně dotovaných grafomanů. Bezvýrazné cukrouše s nemlich stejnými zážitky. Neměnné prostředí připomínající pustinu, ve které je dáno žít za trest. Zasmrádlou špeluňku s dusnou atmosférou pokorné loajality a bezmezné lhostejnosti.“

V každém českém, moravském či slezském regionu, v široširé Praze stejně jako tam na Pražském Hradě (pan prezident je přece členem PEN klubu!) se tudíž můžeme po vzoru Bukowského zvídavě i zvědavě rozhlížet a v duchu ocejchovávat naše známé, ba i literární kolemjdoucí rozlícenými slovy a pak je vecpat do nějakého obskurního šuplíku. To však není všechno – copak by v našich končinách Bukowski rozpoznal ještě? Inu, „krotké posery nadané marketingovou asertivitou. Indiferentní mutanty. Plyšové impotenty s psychikou rozpustných tablet. Submisivní slabochy trpící nekontrolovatelnými průjmy s povědomou bolestí v nevědomém podvědomí. Decentní masturbanty z vyšších a středních vrstev. Prominentní idioty s hrošími kůžemi. Sebevědomé kretény s literárně-lobbistickým zázemím. Leštiče klik a lezce do prdelí. Řvoucí ticho po pěšině. Zmrdy posedlé likvidačním běsem. Seifertovské papoušky a holandské opice s rezervoárem otřepaných frází a vydojených klišé. Ruce chtivě chňapající po kořisti, zuby zahryzlé do vystydlých lejn, kůži posetou lyrickými vředy.“ Atp. atd. Ostatně je zajímavé, že nedošlo na wernischovské opice či papoušky, přitom žádný jiný současný básník nemá tolik pokračovatelů jako právě Ivan Wernisch! Třeba ho Bukowski nečetl, tak by wernischovce v Čechách nevyhlížel. Nebo na něj zapomněl.

Sám Charles Bukowski je v tom pochopitelně absolutně nevinně. Stěží někdy vzal jednoho jediného českého autora do ruky, natož aby se staral, kdo z nich je velký histrión a kdo je ještě větší histrión. Tenhle příspěvek pro H_aluzi sepsal spíše průměrný prozaik a spíše průměrný básník Milan Kozelka, stárnoucí rodák z Karlovarska, který si zkraje tisíciletí chtěl v Plzni nechat dobře zaplatit za povšechně rozjednanou přípravu antologie západočeské literatury, takže tuze leštil a tehdy notně lezl. Až odlezl. Léta plynula a teď Kozelka má za to, že na našich tuzemských literárních nivách by ku prospěchu nějaké věci posloužily jedině teroristické „inspirativní“ skutky, čili schovávaje se za Bukowského pokládá za nevyhnutelné vyvraždit a sprovodit z českého povrchu zemského vše, co má cokoli společného s „literárním prostředím“. Jistěže s nadsázkou, ale s nadsázkou závistivou a zavilou. Neboli pryč i s H_aluzí, i s Partonymy, i s Plžem, nemluvě o Tvaru, Hostu či Literárních novinách aj.

Jenže proč se i sám Kozelka (kdyby se mohl vykázat nepatrnou dávkou kritické sebereflexe) třeba i v tomto svém vlastním textu poctivě nepřiřadil nebo nepřihlásil k nějaké z těchto kategorií – zcela namátkou k papouškům, k mutantům, k poserům, k masturbantům, ke kreténům, k týpkům, k pojídačům vystydlých lejn – vždyť má na vybranou! Jak by mu bylo zrovna libo a po chuti? Nebo že by tento literát opravdu do žádného šuplíčku tohoto typu nepatřil? Asi to tak v jeho očích bude: Milan Kozelka se totiž v českém literárním prostředí považuje nejenom za jediného spravedlivého, ale také za posledního spravedlivého. Mezi spisovateli určitě, mezi nespisovateli jakbysmet. Moresy má jak lilium, talentík jak lilium, možná i rozvztekaný mozeček jak lilium. Jelikož bude oním vskutku jediným a vskutku posledním, není divu, že žádné literární prostředí nepotřebuje. Proto si s ním s přezíravým gustem vyřizuje účty.

Správně činí, dobře činí, nic jiného si v českých zemích nezasloužíme. A ještě lépe by velký, ba veliký Kozelka učinil, kdyby pořád něco nesmolil, neplichtil, nesepisoval, vyčichlému Bukowskému věčně u zadničky. Zato už máme povědomost, jak se v reálu uskutečňují histriónské kulometní flirty! Takto: Ratatatatatatatatatatatatatatatatatatatata. A ještě a ještě. Po tomto kulometném flirtu/filtru totiž zůstane zachován v kotlině české jedině On, a to On sám, samotinký spravedlivý. K tomu se jménem něco jako Milan Charles K. Breivik Bukovský. Proto by se mu měli všichni doposud ještě teroristicky nedoodstranění submisivní slaboši a plyšoví impotenti na neblaze pokáleném českém písečku dnes a denně plazit u nohou. Joj!

Nastojte, snad i oživlá paní kněžna by na útěku ze Starého Bělidla jata obdivem pronesla: „Šťastný to Kozelka!“ Ano, asi takto vypadá triumfální dovršení kulturního vývoje člověčenstva. Nevědomé zbytnělé a zpupné podvědomí prý ale tolik škody nenadělá. O to víc však pozor, prosím, gerojové kulometníci, na velikášsky nekontrolovatelné průjmy!