literární západ

Když se v dávných šedesátých a potom i v sedmdesátých letech (zda také později, nejsem si vůbec jist) řadily před knihkupectvími dlouhatánské fronty zájemců, jakmile vyšla nová kniha Vladimíra Párala, nebylo to nic překvapujícího ani pro jeho příznivce, ani pro jeho odpůrce. Ale že se Páral v těchto srpnových dnech dožil úctyhodného životního jubilea, to už je velké překvapení, poněvadž tento spisovatel (kromě příslovečných výjimek) už drahný čas stojí mimo veškeré literární dění v českých zemích, tudíž by vlastně ani stárnout neměl. Jenomže stejně tu máme současně co činit s nemilým překvapením: řada našich deníků přešla životní výročí jednoho z našich (kdysi?) nejčtenějších prozaiků netečným mlčením. Čest praporu nakonec zachraňoval týdeník Literární noviny a dokonce také Plzeňský deník, který si za to zaslouží značné uznání.

Měl k tomu ostatně důvod jak hrom: ačkoli si tvorbu Vladimíra Párala naše nezadržitelně slábnoucí a chřadnoucí čtenářské povědomí pořád ještě spojuje především se severními Čechami, už pěknou řádku roků je to řádný a ctihodný občan mariánskolázeňský. Ba se i příležitostně podílející na kulturních aktivitách Karlovarska. Ba podruhé: nikoli náhodou jeho jméno a příjmení můžeme najít také v poměrně sáhodlouhém soupisu autorů PLŽe: třpytí se tam jako literární celebrita v sousedství dalších čtyř stovek autorů, kteří během deseti let do Plzeňského literárního života přispěli. Jenže plzeňský a západočeský PLŽ má za sebou teprve deset let existence, zatímco mariánskolázeňský Vladimír Páral už osmdesátero roků života. Co tudíž jubilantovi popřát a co o tom neformálně podotknout?

Tak především je zapotřebí poněkud upřesnit a ujasnit obecné zkazky, které o tomto spisovateli panují a někdy se ještě i utvrzují. Ano, svého času se mluvilo o severočeské literární škole (pohříchu zrovna v neblahých sedmdesátých letech) a stojí za připomenutí, že celá řada prozaikových knih je skutečně situována do severočeského regionu; některé ovšem pouze zčásti. Například vstupní kapitoly svého času kultovního Páralova románu Profesionální žena se neodehrávají v severních Čechách, nýbrž na českém Severovýchodě či nejpřesněji řečeno dokonce v Krkonoších. (Prozraďme, že se do určité míry odehrávají v Jablonci nad Jizerou, v němž autor nějaký čas co novopečený absolvent pracoval a zanechal v paměti místních dívek vpravdě nezapomenutelné vzpomínky intimního ražení.) Jenomže Páral není žádný Severočech, ba snad ani Čech, rozlišujeme-li království české od markrabství moravského: narodil se sice v Praze, jenže vyrostl v Brně, v rodině vysokého důstojníka prvorepublikové armády – a o tom bychom také mohli hodně podrobně vyprávět. Pomlčme však, neboť je na řadě zdůraznit, že vysokoškolská studia Páralova také neprobíhala ani na českém Severu, ani na Moravě, nýbrž v Pardubicích. Tam budoucí spisovatel získal inženýrský diplom a odtud se vydal do světa, o kterém posléze podal typicky páralovská svědectví. Tam musel rozum brát, tam musel číst a číst, jenže co? Vždyť co tehdy vycházelo, většinou nestálo za čtení.

Tři roky v Pardubicích, to může být jednou lákavé sousto pro budoucí Páralovy životopisce: ve věku od devatenácti do dvaadvaceti člověk prožívá ponejvíce léta tovaryšská a z nich mnohdy těží až do konce života. Každému přece není souzeno stát se mistrem, i kdyby si to kdekdo namlouval! Po Pardubicích již začíná spisovatelova severočeské anabáze ve světě chemického průmyslu: nejprve pracoval jako technolog, poté vedoucí provozu, dále vědecký pracovník, směnový mistr a patentový chemik, než se v roce 1967 (tj. v pouhých pětatřiceti) stal spisovatelem z povolání. V severočeské kapitole jeho života je však jedna povážlivá trhlina, kterou by se měla zabývat plzeňská literární bohemistika, s největší pravděpodobností se jí však nezabývala ani zbla. V Jiráskově soupisu najdeme jedinou zmínku o Páralovi mezi „ostatními autory“ a dovíme se z ní, že v roce 1956 budoucí prozaik (rozuměj: ostatní autor) pracoval v Západočeských plynárnách Plzeň. A to je přece historie skoro dektektivní: co přesně v nich Páral dělal, jaké měl pracovní zařazení, ve které době v západočeské metropoli působil, zažil zde ještě tzv. maďarské události nebo jiné společenské zvraty (byť jen částečně), nezkusil už v Plzni trochu psát, nechodil v ní kupříkladu do Krajské knihovny si půjčovat něco ke čtení, nezačal si s nějakou plzeňskou dívkou atakdál apod. Byla to nedlouhá epizoda, mohla to však být pro čtyřiadvacetiletého mladého inženýra epizoda i nadmíru závažná, kdo ví! Ano, kdo o tom něco ví? Nenajdeme čirou náhodou něco autobiografického z tohoto období v Páralových Mukách obraznosti?

Třetí tajemné a tajuplné období Páralova života je paradoxně právě to nynější: již skoro dvacetileté pobývání v Mariánských Lázních. Tam náš pražsko-brněnsko-pardubicko-liberecko-ústecko-pražský spisovatel dlouhou dobu trvale nebo převážně žije – a o této jeho životní etapě nevíme skoro vůbec nic. Během mariánskolázeňských roků by se z něho nepochybně mohl stát i současný západočeský tvůrce, jenže ouha: na novou Páralovu knihu čekáme marně, beznadějně marně. Sice autor cosi naznačuje v médiích, že si shromažďuje výstřižky o ministrech vnitra, koho by však zajímali ministři vnitra? Vědí toho tolik, že je určitě lepší o nich nic nevědět. Vladimír Páral by přece měl psát o tom, čemu rozumí, o čem dovede vyprávět a v čem si svého času získal věhlas: totiž o jízdních řádech všemožných člověčích cest do ráje, které nás bohužel tak často katapultují do pekla nebo do peklíčka. Nemá-li však prozaik chuť do sepisování další knihy, adresujeme mu výzvu, kterou vyslyší pravděpodobně jen stěží: měl by psát memoáry a napsat memoáry. Žil v této zemi dlouho a zažil v ní leccos. Vždyť jen z líčení, jak vyjednával a projednával honoráře za své knihy, by vzniklo několik napínavých vzpomínkových kapitol!

Vladimír Páral je klasikem české literatury a nyní i životní jubilant. A znovu se přesvědčujeme, jak se v dějinách všechno spirálovitě opakuje! V rozhovoru v Salonu si Páral neodpustil lamentaci nad současnou literaturou, jak podle jeho názoru není skoro k ničemu, že by si nikdy žádnou českou novinku nekoupil a jak se už po pár stránkách ujistí, že nemá smysl nové české autory číst. Nuže, stáří bývá opatrné, jen málokdy je však také moudré a patřičně bystrozraké! Když Páral začínal, měl velký čtenářský ohlas, pořád však značné množství milovníků četby prohlašovalo, že to není žádná literatura, že takhle by dovedl psát každý a že popularita Páralových knih je znamením úpadku moderní české prózy. To ponechme bez komentáře, také to připomínáme pouze jako určitou paralelu, poněvadž dnes je důležitější jiná otázka: když už se podle Párala nedají nové české prózy číst, čtou se ještě jeho knihy? Obávám se, že vysokoškolská mládež (a kdo mezi mladými jiný čte?) jim nevěnuje pozornost už ani náhodou. Také prachmizerné filmové adaptace románů Playgirls a Milenci a vrazi spisovatelovu pověst nesmírně pošramotily. Nechce-li si Páral koupit českou prozaickou novinku, budiž, také však rapidně přibývá čtenářů, kteří by si už nekoupili žádného staršího Párala. Měl by proto přijít s novou knihou – anebo ať opravdu zkusí napsat paměti!