opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
0
hodiny
-1
-1
minuty
-4
-3
sekundy
-5
-4

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Jedna starostlivá duše nedávno vytkla pisateli těchto řádků, že do každého Zápisníku nějakým způsobem začlení něco protiplzeňského, resp. něco západočeského, a to se nemá a to je eaný. Jenže to je problém růžových brýlí: někdo spáchá něco hrůzného, prosadí něco hrůzného, obhajuje něco hrůzného, leč nejhrůznější z tohoto hlediska není to hrůzné, nýbrž skutečnost, že někdo na tohleto hrůzné upozorní. A hned je darebáčkem a karma mu skřípe a vrže.

Odkročíme-li kousek od života literárního, můžeme si posloužit jako příkladem nynější situací Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Pokud ji přirovnáme k lodi plující za mírného vlnobití, lze říci, že kdosi se jednoho krásného dne sebral a šel provrtat dno. A poněvadž byl u moci, všichni menší u moci se mu nebo jí servilně klaněli. A volali chvalozpěvně, dívajíce si ne na dno, leč obdivně na své šéfovstvo: Nemáme díru, nemáme díru! Ale měli ji, mají ji, takže není divu, že teď šéfíci povykují a naříkají, že se potápějí, ba ještě, aby lodi ulehčili, krátí podřízeným platy, úpí a skučí a jsou to největší chuděrky a chudinkové v celém Plzeňském kraji. Ba.

Přitom by pochopitelně stačilo, kdyby ti nešťastníci, třeba ti ubohoučtí šéfíčci kateder, svého času dotyčného mocipána nebo dotyčnou mocipaní, toť lhostejno, prachobyčejně upozornili, ať tu díru proboha nevyvrtává. Ať raději něco dělá s plavbou lodi. Jak by to však mohli učinit? Bránila jim ohleduplnost čili nestatečnost, ustrašené kamarádíčkovství, chorobný strach o setrvání ve funkci či ve funkcičce, hrozba konkursu, kmocháčkovský jánabráchismus a kmotřičkovský jánasestrismus – a především osvědčená provinční zásada: Pozdrav u vrbiček, i kdyby tam už vrbičky nebyly. Takže loď se opravdu potápí, jenže mohou za to pochopitelně ti jiní, ti druzí, ti ostatní. Ne ti, co vrtali, ne ti, co k tomu mlčeli. A pozor: nesmí o tom padnout ani slovo. Byl by to zase zlotřilý útok na Plzeň.

Honem, honem raději k literatuře! A pokusme se tentokrát o Plzni úplně pomlčet, vše, co jsme o ní teď pověděli, budiž nyní opravdu všechno. Podívejme se na rozmanité západočeské literární souvislosti raději z jiných úhlů a z jiných pohledů. Aby alespoň v něčem byla metropole Západních Čech výjimečně nevinně! Tudíž začněme u Oty Ulče, rodáka plzeňského, někdejšího exulanta, který už šest desetiletí žije v severoamerické cizině a píše knihy. Předloni mu bylo osmdesát a Plzeňský literární život autorovo životní jubileum neopomněl připomenout. Nuže, před pár dny vyšel v Lidových novinách velký článek s přitažlivým názvem Ota Ulč a omyl plzeňského doktora. Přečteme si v něm nemálo zajímavých věcí – kupříkladu že spisovatel Egon Hostovský byl jediný člověk, kterého by Ulč bez obav vzal s sebou na pustý ostrov, nebo že spisovatelovo křestní jméno je či bylo správně Otto, neboť na této podobě se dohodli český tatínek s německou maminkou.

O to však nejde. Víc jde o to, že v článku stojí psáno, že Ulč se v druhé polovině padesátých let minulého věku stal soudcem u Okresního soudu v Tachově. U soudu řešil sousedské spory, tu a tam rozvedl nějaké manželství a čím dál víc se prý obával, že se bude muset podílet na politických justičních kauzách; proto zvolil emigraci. O této životní etapě, podotkněme, autor před osmatřiceti lety napsal svou první beletristickou exilovou knížku Malá doznání okresního soudce. Jenže to nebylo v Tachově, nýbrž ve Stříbře. Pražskýma očima nahlíženo, Tachov nebo Stříbro, všechno jedno, že? Vždyť obojí je tam někde za Prahou. Ba až za Zdicemi. A zdůrazněmež: tohle není onen v titulku zmiňovaný „omyl plzeňského doktora“, nýbrž bezstarostný lapsus pražské pisatelky.

Poputujme však ještě víc na západ od Prahy a od Zdic, a to až do pohraničního Chebu. V této metropoli Chebska/Egerlandu žije a tvoří básnířka a výtvarnice Viktorie Rybáková – a o ní v tzv. kulturním obtýdeníku A2, řečeném s povzdechem Naše ádvojka, v jednom z letních čísel napsali jen tak zvesela jak se občas od pusinky práší, že je to „dekadentní básnířka“. A hotovo, žádný argument, žádné vysvětlení, žádný příklad, zkrátka a dobře je Rybáková dekadentní a tumáš čerte kropáč. Samozřejmě, názor je názor, přece jen je ale člověk zvědav, o co mladá paní kritička tento svůj „názor“ střelený od boků opírá – že by o název autorčiny knižní sbírky Ochočené smrti? Jde o to, zda zdánlivě všeznalá pisatelka měla na mysli případnou podivuhodnou příchylnost k české literární dekadenci, na století nezáleží, anebo tím míní, že Rybáková je básnířkou dekadentní čili přeloženo do češtiny úpadkovou, upadající, padající…

Dobrá. Jenže obojí by se slušelo nějak kriticky, nikoli dojmologicky zdůvodnit, upřesnit, přinejmenším alespoň naznačit, proč to tak je, jak si paní pisatelka myslí, toho však čtenářům nebylo dopřáno. Zrovna čtenáři ale mají ještě šanci: stačí, když vezmou do ruky knihu veršů Viktorie Rybákové Bílá růže na střence noci a začtou se do ní – a možná se tato poezie nebude každému zamlouvat, nic proti gustu jednoho každého, většině se snad zamlouvat může a bude a je také proč: máme za to, že to jsou čarokrásné texty. Jenže asi opravdu nikomu nepřijde na mysl, že by šlo o „dekadentní“ poezii! Nuže: autorka tohoto dosti bizarního výroku z Ádvojky píše odbornou práci o současné české básnické tvorbě. Na pražské fildě, bodejť. Přičemž nemá tušení, že ta dekadentka Rybáková vydala už i další sbírku. Jestlipak ta její práce nakonec nebude příšerně nedekadentní?

saty-z-igelitu Pojďme dále. Žil byl literární kritik Jiří Peňás, z něhož se vyklubal módní žurnalistický referent. Nikoli recenzent: ten se snaží textu porozumět, re-cenzuje ho, referent o něm pouze re-feruje, aniž by se namáhal s pochopením nebo tzv. uchopením textu. Takto Peňás jako referent Lidových novin referuje o prvotině Vratislava Maňáka Šaty z igelitu, přičemž hned zkraje zvěstuje, že o autorových povídkách „je dosti obtížné něco konkrétního sdělit“. Jak pro koho, vážený pane žurnalistický referente! Jelikož je to prý obtížné, tak Peňás zatne novinářské zuby a jme se prskat samé dojmologické výpady. Knížka se mu nelíbila, jeho názor a gusto, prosím, ale co toho kvůli svému neumění knihu interpretovat nablábolí! Míní, že v povídkách se neděje nic, takže se tam může stát všechno. Postavy něco začnou, ale pak /…/ se vše před nimi kamsi rozplývá. Starý muž sedí na květovaném fotelu a to křeslo je poslední, co mu zbylo. O čem jsou další povídky, praví Peňás, prý není schopen při nejlepší vůli reprodukovat, neboť „vzápětí po přečtení to člověk zapomene“. A že autor snadno tvoří významovou mlhu, kterou údajně vypustí vždy, když by měl něco sdělit. Atakdál atakpodobně. Posléze Jiří Peňás konstatuje, že sice možná jde o vysoce kultivovanou literaturu, leč on jak čtenář při ní „prožívá pekelnou nudu a heroický souboj s únavou“. Tak proč to nebohý žurnalista čte a proč o tom chce psát, když ho to tak namáhá? To aby čtenáři jeho dojmologie zakusili, co je to pekelná nuda při čtení upovídaného deníkového referování? Nakonec se ještě dovídáme, prý řečeno literárně neušlechtile, že jde o knížku „spíše lehké váhy a těžko postižitelného obsahu“.

Žádný kritik hodný toho jméno by nevypustil z úst nesmysl o „těžko postižitelném obsahu“, vždy by se snažil smysl a strukturu literárního díla interpretovat. Jiří Peňás kritikem není, dělí knihy na těžkou a lehkou váhu a se složitějším textem (tj. složitějším než Vieweghova veledíla) si stále méně ví rady. Co počít. Prozaický debut Vratislava Maňáka Šaty z igelitu mezitím získal prestižní Cenu Jiřího Ortena čili nejvýznamnější literární ocenění určené mladým autorům a autorkám. Porotci zřejmě na rozdíl od uondaného deníkáře přemohli krušnou referentskou ospalost. A lehkovážně jim nevadilo ani to, že pražský student Maňák není z Prahy. A že je Západočech: ze Stříbra.

 

 


2 Responses to “Zápisník dr. No 3.35”

  • Ivo Fencl:

    Peňásovu recenzi jsem taky četl a byl v podobných rozpacích. Co si asi po jejím přečtení může p. Maňák říct? Že Peňás píše tak moc, že čte jen jaksi letmo, v polospánku.

    • šáš:

      Grafoman, který recenzované knihy čte jen jedním okem… Safra, o kom to ten dr. No tenkrát psal?

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody