opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
0
hodiny
0
-8
minuty
-4
-2
sekundy
-2
-3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Ze Zápisníku dr. No se možná navzdory všem a nedej Bože i proti vůli pisatele stává cosi jako nekonečný cyklus, ačkoli také nekonečno jednou skončí a zmíněný „zápisník“ určitě ještě dřív. Nicméně je na světě už celé dva roky (a to už je co říct), jeho předloňská a loňská pokračování se nedávno dočkala i knižního vydání (byť určeného pouze pro hrstičku vyvolených, všichni ostatní laskaví zájemci si mohou knihu pořídit prostřednictvím internetového knihkupectví) s báječnými ilustracemi básníka a výtvarníka Jana Jelínka. Zápisník, věří pisatel, je čten a bývá čten, a jsou informace, že zdaleka nejenom v Plzni: vědí o něm přinejmenším v Praze, v severních Čechách, na severní Moravě a možná i jinde. A zase v Plzni ho mnozí nečtou a nenalézají důvod, proč by si takto měli počínat.

Možná ale někdy všehovšudy netuší, o co kráčí nebo s čím mají co do činění! Přivolejme coby příklad konkrétní hospodskou historku, neboť hospoda je, jak známo z pojednání Vladimíra Boreckého, autentickým a bezprostředním „lamezonem“, tj. chrámem i domem či příbytkem ducha. Jedna literární děva (v tomto označení nespatřujme ničehož hanlivého, dalo by se to zformulovat nepochybně i jinak, leč na tom koneckonců pranic nezáleží), ergo tato literární děva se vyjádřila přibližně v tomto smyslu: Že Zápisník dr. No na Literárním Západu sice čte, pravda, ale jenom tak asi první dva odstavce – a potom se ještě podívá na závěr. Nic proti tomu, každý má své gusto i své negusto. Ale pak přišla slova mnohem zapeklitější a nemálo i peprnější, směřující přímo k meritu věci: Proč to dr. No vlastně píše, proč toho píše tolik a k čemu to jeho psaní je? Neboli tumáš čerte kropáč a včil mudruj, pisateli.

zapisnik-1 Pomiňme dlouhé průvody těch, kdo nečtou vůbec a četba je nezajímá, literatura jako taková teprve ne a to, čemu říkáme obecně literární kultura a konkrétně literární život, věru ani náhodou. Těm je dobře v pomyslných anonymních čili bezejmenných průvodech nečtoucích nečtečů; zůstáváme proto pouze v rámci nevelkých společenství, které stále ještě literatura a veškeré dění kolem ní zajímá, těch, kteří nejen čtou, ale třeba i píší, anebo, ustoupíme-li v této sféře na mez skoro nejzazší, máme na mysli ty, kdo by chtěli číst a dokonce by možná chtěli i psát. Od tohoto rozpoložení je pochopitelně dlouhá cesta k textům, které lze číst třeba i v Zápisníku dr. No: ne každý se na tuto cestu vydá a ne každý má motivaci se do něčeho takového pouštět. Tak či onak však bude zřejmě nutno podat určité vysvětlení, o co v Zápisníku jde a kráčí, třebaže to bude vysvětlení adresované kamsi do dolních tříd humanitního vzdělání. Tudíž alespoň pár slov:

Podobné reflektování literárního života v současnosti, mnohdy řeřavé, leč zamlčované problematiky soudobé literární kultury a pochopitelné a zřetelně v neposlední řadě i světa literárního regionu, to vše patří do hájemství literární publicistiky. Což jest, podotkněme hned v této chvíli, tuze vzácný a stále vzácnější kvítek: horko těžko ještě přežívá v literárních časopisech, zatímco z kulturních rubrik deníků již pomalu vymizel nebo v nich nenávratně vyhynul. Občasné výjimky jsou stále vzácnějšími výjimkami z pravidla. A literární publicistika má své specifické zaměření, nejde o pouhé zveřejňování faktů či názoru, předkládaných širému či neširému publiku, nýbrž jde o kreativní výkon, čili o texty záměrně stylově balancující mezi estetickou rovinou a mezi rovinou reflexivní, hodnotící. Především z tohoto důvodu můžeme literární publicistiku (neboli nikoli tzv. běžnou publicistiku, rozmanité glosy a zprávy v médiích) plným právem považovat za rovnocennou součást literární kritiky. A o to tady přece běží.

Jenomže co jest kritika literární a čemu je k užitku, proč na ni už po dvě staletí všichni temperamentně lamentují a zároveň jí po stejná dvě staletí dopřávají skrytě i neskrytě velkou pozornost? Nuže, proč v tomto rozjímání nějak nerozumně kvaltovně, více či méně nahonem poučovat nepoučené: koneckonců se literární kritika učí už na celé řadě fakult humanitního směru, zcela namátkou v Plzni a v Pardubicích a dozajista nejenom v těchto vysokoškolských lokalitách. Čili zejména těm, kdo studiem na těchto a jiných fakultách pohrdli, prý nevědouce, k čemu by jim bylo (v tom možná všechno vězí, a proto si nevystačíme s okřídleným „moudrému napověz“), by se mělo alespoň naznačit, jaké jsou v tomto směru základní či nejdostupnější zdroje poznání. Třeba odkázat na jedinou publikaci z mnoha jiných – na klasickou, znamenitou knihu Václava Černého Co je kritika, co není a k čemu je na světě.

Přečteme-li si tuto útlou, ale hutnou publikaci pozorně a především se snahou celému problému porozumět, snadno pak vyvodíme, co je i literární publicistika, co není a k čemu je na světě. Neboli k čemu je na světě rovněž západočeský Zápisník dr. No, proč je takový, jaký je, a proč není zouplna jiný. Odlišná věc je, zdali je pisatel podobných textů z hájemství publicistiky literární z hlediska kvality dobrý nebo mizerný, ten nejlepší nebo třeba nejmizernější, to už je otázka talentu a jeho míry. Nikoli nějakého „líbí – nelíbí“. Vždyť stejně jako jsou netalentovaní či méně nadaní básníci a prozaici, tak jsou i netalentovaní nebo méně nadaní a sečtělí kritici. Přesto se sluší a patří vědět, co literární publicistika je a v čem má smysl. A proč se pořád má tak utěšeně k životu, proč vykazuje příslovečný elan vitale, byť je dnes k zastižení častěji v internetových prostorách než (jako v dřívějších obdobích) především v tištěných či audiovizuálních médiích.

Takže takto: literární publicistika byla, je a dozajista také bude imanentní součástí literární kritiky. A její bytostný smysl a vlastní kulturní poslání, publicistiky i kritiky, nemálo výstižně pojmenoval už před mnoha desetiletími renomovaný divadelní režisér a neprávem zapomenutý literární kritik Jan Grossman. Konstatoval, že „vlastním smyslem každé kritiky je smysl orientační. A nikdy jindy není tento orientační smysl tak naléhavý a nutný jako právě v okamžiku přerodu, kdy jsou všechny hodnoty rozkolísány a kdy se dosah takto zaměřené kritiky promítá z oblastí speciálně uměleckých do oblastí obecně kulturních a sahá až ke kořenům základních duchovních principů, které jsou dnes ve hře.“ Tak jest, to platí nejen pro literární dění v tzv. centrech, nýbrž i pro literaturu v regionu, tedy i pro literární život v Plzni. Čili taktéž pro situaci, kdy západočeskou literární scenérii reflektuje a nejednou s ní vervně polemizuje soudobá literární publicistika v Zápisníku dr. No.

 

 


2 Responses to “Zápisník dr. No 3.36”

  • Hortensie Hustolesová:

    Kritiků nám třeba, majáků a luceren! Ne však chrličů a stínů svých projektantů. Ke knize blahopřeji!


    • Ano… LUCERNOU! Tou vám, paní kněžno, posvítím, ale té lípy se NEVZDÁÁÁM. Je našeho rodu od nepaměti, rostla staletí, a jak bych mohl dopustit, aby padla její koruna, kde ptactvo nocuje; a zpívá.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody