literární západ

No to je báječné, že se v Literárním Západě stal Knihou týdne Zápisník dr. No I.! Autora to určitě potěšilo a milé pohlazení tohoto druhu ho dozajista podpoří v (bohulibém?) záměru dát za pár týdnů dohromady už i Zápisník dr. No II. Však dá, dá, jen budou-li mu pochopitelně všechny potřebné živly patřičně nakloněny. Nebudou-li, jakáž pomoc, ni další knižní Zápisník nebude. Prozatím však mohou být vyhlídky na další knižní vydání posuzovány jako docela utěšené, co ještě chtít víc? No aby byly texty ze Zápisníku nadále čteny alespoň těmi věrnými. Nevěrní by ale také nemuseli přijít zkrátka a mohli by se i polepšit. Hlavně ty nebohé potrefené husičky a houserci.

Podzimní lidéA co ti ostatní? Nuže, zmíněný Zápisník dr. No I. si v minulých dnech přečetl… Nemusíme prozrazovat, o koho kráčí, říkejme mu principál severočeské literární scény, člověk, který tiskne pod mnoha jmény a další, pohříchu neznámá autorská jména si jedině z nevědomosti vesměs nespojujeme s jeho známými autorskými jmény. Zápisník si vcelku pochvaloval (to není samochvála ani sebechvála, případné rozumné nechvále nechť jsou brány otevřeny dokořán), utrousil to i ono a poznamenal ono i to, posléze autora dr. No dokonce s určitým obdivem označil za „zapáleného Západočecha“ (a to pisateli těchto řádků všelijací Západočeši v říji i v neříji navztekaně nemohou přijít na jméno!), načež připojil poznámku, která jako by se kolemplzeňské a jiné literární scenérie zdánlivě ani netýkala. Pověděl totiž, že to je sice všechno tuze pěkné a tuze hezké, leč co je to platné, když prý „vás západočeských spisovatelů je tak strašně málo“. Přičemž z kontextu jeho poznámek víceméně vyplynulo, že co – málo, kdeže – málo: z jeho pohledu nejsou v západních Čechách spisovatelé skoro vůbec žádní.

A to by asi každého, kdo trochu víc zná a bedlivěji sleduje západočeský literární život a regionální literární situaci, poněkud zarazilo. Nebo dokonce pořádně zarazilo. Vždyť to není pravda, dalo by se říci. Vůbec to není pravda, dalo by se zaprotestovat, přičemž hodně hlasitě a ještě víc dotčeně. Jenomže onen „principál“ to nemyslel nikterak nactiutrhačně, jednoduše konstatoval či dal najevo, co si myslí a o čem je přesvědčen. Proč si to však myslí a proč je o tom přesvědčen? Co ho k tomu vede? Nepochybně by to dokázal dostatečně a přesvědčivě vysvětlit především on sám, třeba i pěkně zgruntu, zkusme však podumat, kde se vzala, tu se vzala tahleta nepříliš potěšující poznámka. A do jaké míry bychom ji měli brát vážně a do jaké míry naopak nikoli.

K tomu máme za to, že není zapotřebí argumentovat nějakými aritmetickými námitkami, jako že je ve Středisku západočeských spisovatelů bratru padesát členek a členů a třeba i malinko víc, záměrně se přesnému údaji vyhněme: to nic neznamená. V bývalém Sovětském svazu bylo ve Svazu spisovatelů SSSR přes deset tisíc členů – a který pes dnes po nich štěkne? Leda nějaký pes imaginace, co si dovede představit deset tisíc literátů ve fotbalovém nebo hokejovém hledišti. Když se radikální italský bohemista Giuseppe Dierna jednou doslechl, že se na zámku Bítově sejde sto českých básníků, spontánně odtušil: „Sto básníků? To bude sto grafomanů.“ Takže v tomto případě s čísly raději nežertujme, ni nečachrujme, čísla jsou po čertech ošidná, ba ošemetná, v číslech to asi opravdu nebude. Pouze v těch spisovatelích.

Kdo se víc zajímá, ten se víc doví, ale co ten, který se zajímá jen takříkajíc normálně? Ten se může přirozeně dotázat, komu z plzeňských či západočeských literátů vyšly v posledním období knihy v Praze nebo v Brně. Poněvadž co bychom si povídali: co vyjde pouze v Plzni, do širšího čtenářského ani kritického povědomí se nedostane, a pokud přesto, potom cestou náhody pouhé. Řekněme rovnou, že to není spravedlivé, nicméně je to tak. Také záleží na nakladatelství: o knižním domu Protis se sluší mluvit s úctou a vděčností, zesnulý nakladatel Roman Polák si to zaslouží, vydal řadu výborných, ba vynikajících knih, vesměs však v minimálních nákladech – a jeho počínání bylo spíše průkopnického charakteru, takovou značku kvality jako Torst nebo Argo (ale i Cherm) jistěže neměl, ani těmto nakladatelstvím nechtěl konkurovat. Knihám z Torstu nebo z Chermu aj. věnuje i kritika mnohem větší pozornost, náklady jsou vyšší atp. – takže je sice pravdou, že v Protisu vydali Josef Hrubý, Karla Erbová a Jan Sojka velice kvalitní básnické sbírky, veřejnost však o tom mnoho neví. Ta zasvěcená jistěže ano, většinou je však veřejnost nezasvěcená. A nanejvýš ji zajímá, co vyšlo třeba v Knižním klubu, v brněnském Hostu, co je zkrátka a dobře víc na očích a o čem se píše.

A tady je kámen ourazu: plzeňští spisovatelé, básníci stejně jako prozaikové, do větších nakladatelství příliš nepronikli. Významnou výjimkou je Jan Sojka, který prolomil toto pravidlo hned čtyřikrát: právem se může pochlubit vydáním svých knížek v olomoucké Votobii, v brněnském Welesu, v pražských nakladatelstvích Paseka a Artes liberales (plus již zmíněný Protis). Všechna čest! Ale co ti ostatní? S neradostnou nadsázkou povězme, že z pohledu Prahy či Brna či Brna a Prahy spíše paběrkují. Josef Hrubý vydal knihu veršů v pražské Mladé frontě před padesáti lety (!), pak několikrát využil služeb Protisu, dnes tiskne i v Liberci. S Karlou Erbovou je to ještě horší. Svého času vydal v Praze útlý soubor veršů Tomáš Hudec, ale jedna vlaštovka jaro nedělá a tento plzeňský autor už řadu let buď nic nepíše, anebo nic nepublikuje. Ani v Plzni. Druhou výjimkou po Sojkovi je v Praze žijící básník Tomáš T. Kůs, kterému v Brně a v Praze vyšly dvě sbírky. Prý díky plzeňskému grantu, neřešme to však. A chebská básnířka Viktorie Rybáková vydala dvě knížky nejprve v Mladé frontě, potom v Concordii: hle, další výjimka, které potvrzuje pravidlo.

A pak je tu ještě jedno měřítko, podle něhož může veřejnost posuzovat západočeskou literární současnost: internetový Portál české literatury, původně v péči Ministerstva kultury ČR, nyní Institutu umění v Divadelním ústavu. Portál prošel strukturálními změnami, s některými medailony, jak se můžeme přesvědčit, se nepracovalo od roku 2006 nebo 2008, nedoplňovaly se, leč k věci: kdo ze Západočechů je v Portálu zastoupen? Abecedně vzato to jsou Karla Erbová, Ivo Fencl, Josef Hrubý, Jakuba Katalpa, T. T. Kůs (ten je ovšem představen toliko třířádkovým textem), Jan Sojka a Alena Zemančíková. A také s Plzní spjatý Milan Šedivý. To znamená, že v Portálu naopak nenajdeme sebemenší zmínku o takových západočeských literátech, jako jsou (opět v abecedním pořadí) Milan Čechura, Václav Gruber, Roman Kníže, Miloslava Ledvinová, Jaroslava Málková, Martin Šimek, Karel Trinkewitz nebo Alena Vávrová, jakož i někdejší laureáti Ceny Bohumila Polana Marie Majtánová Korandová a Ondřej Vaculík. Z plzeňských nebeletristů tam není ani Bohumil Jirásek, ani Jiří Staněk, ani Viktor Viktora. Takže z pohledu našeho Severočecha je těch západočeských literátů k dohledání opravdu pramálo, zvláště když někteří už nežijí v Plzni. Nakonec z nynějších Plzeňáků prošli reprezentativním sítem Portálu pouze Ivo Fencl, Josef Hrubý a Jan Sojka. Pokud jsme někoho přehlédli, tak jde jenom o nenadálé přehlédnutí…

Takže je západočeských spisovatelů ve skutečnosti, portál neportál, málo nebo nemálo? Odpovědi se diplomaticky vyhneme a kvitujme se zadostiučiněním, že v těchto dnech se na Portálu objevil i medailon Vratislava Maňáka, nejnovějšího laureáta Ceny Jiřího Ortena, žijícího ve Stříbře, studujícího v Praze. Ten rozhojnil střídmé řady těch, kdo se prosadil ve velkém nakladatelství – v brněnském Hostu. Jenže se západočeským regionem si ho mají chuť spojovat převážně Západočeši, zatímco pro tzv. veřejnost to už je člověk z Prahy. Kéž by měl pokračovatele!