literární západ

Nejen v Plzni a nejen na Literárním Západě dobře známý, aktivitou překypující literární vědec, publicista, překladatel a v neposlední řadě i plží šéfredaktor Vladimír Novotný si v letošním roce dopřál hned dvě knižní radosti. Vedle papírového vydání pravidelných „týdenních dávek emocí“ uveřejňovaných na tomto serveru pod názvem Zápisník dr. No (zatím vol. 1) totiž spatřila světlo světa rovněž jeho monografická publikace Plzeňská literární vlasti(ne)věda (vydána péčí nakladatelství Nová Forma v Českých Budějovicích v roce 2012). Počin je to jistě chvályhodný – stačí si uvědomit, jak málo pozornosti se dnes regionální literární vědě věnuje a jak potřebné přitom podobné příručky jsou.

Plzeňská literární vlasti(ne)věda je koncipována jako soubor medailonků západočeských či se západočeským prostředím alespoň částečně spjatých spisovatelů a literárních badatelů (u většiny zastoupených osobností se obě profese prostupovaly) působících v 19. a 20. století, ovšemže s přesahem do 21. století. Přibližně sto stran textu pojalo 22 medailonků, které jsou řazeny abecedně, bez zřetele k životní chronologii. Plzeňské kultury znalý čtenář může zažít pocit jistého déjà vu, neboť většina textů byla již časopisecky publikována v literárním časopise Plž (v letech 2011–2012, pro účely knižního vydání byly články přehlédnuty a povětšinou mírně rozšířeny). Vlastním monografickým studiím je předřazen krátký úvod, v němž autor ozřejmuje genezi textů a vyjadřuje se rovněž k problematice výběru zařazených autorů, což je u podobně koncipovaných děl otázka vždy kruciální.

V zásadě lze přitom stanovit tři pravidla pro výběr literátů, s jejichž jmény se v příručce setkáváme. Především se jedná o autory zapomenuté či v lepším případě jen zapomínané (přesto významné, ergo reprezentativní), dále spisovatele, jejichž život je obestřen nejednou smyšlenou legendou a konečně autory, na kterých se podepsala ne zcela exaktně působící literární věda-nevěda, a tak u jejich slovníkových hesel nacházíme řadu nepřesností, přehlédnutí či rovnou zavádějících informací. Právě snaha o to vyvracet zažité (a bohužel často i „zapsané“, tedy v dostupných publikacích přítomné) chyby, korigovat je, napravovat, uvádět na pravou míru je příčinou oprávněné nespokojenosti a doslova „pohání“ text medailonků kupředu.

Vlastní mikrostudie o spisovatelích mají výrazně publicistický charakter. Vladimír Novotný se vyvaroval nutkání představit polozapomenutá jména školometským způsobem à la „život, dílo, zhodnocení“, ale vybírá si vždy právě jen jeden důležitý moment a jeho prostřednictvím literáta přibližuje. Čtenář, kterým nemusí být nutně bohemista, tak není zahlcen faktografickými údaji, ale dostává hutnou syntézu informací (do níž se nejednou otiskla i charakteristika doby a reflexe někdejšího literárního života), sepsanou vynalézavým hledačským jazykem, jenž se prozřetelně vyhýbá zažitým klišé literárněhistorického a literárněkritického řemesla.

Jistě není účelem recenze vyjmenovat všechna zařazená hesla představované monografické publikace. Uvedeme proto jen několik „ochutnávek“ včetně onoho aspektu, kterým je dotyčné heslo otevíráno: Emil Felix a jeho pozoruhodná publikace o milenkách českých básníků, devatero řemesel Karla Fleissiga, Julius Fučík a marné hledání jeho plzeňských stop, jak psát příjmení Josefa Haise Týneckého, Aleš Haman – bohemista Plzní nepřijatý, Rudolf Hrbek, zbytečný spisovatel s teretričkem, Václav Alois Jung a jeho nadčasové překlady z angličtiny, Zbyněk Kovanda a literatura jako nástroj ideologie, šumavský samotář František Daniel Merth, Emil Vachek a plzeňský časopis Pramen… Další příklady si zvídavý čtenář může dohledat sám.

Vladimír Novotný vnesl do pozvolna plynoucího plzeňského literárního života notnou dávku neklidu. Provokativně, konfrontačním způsobem sepsané medailonky známých-neznámých plzeňských či s Plzní spojených spisovatelů přinášejí mnoho nového a invenčního; současné literární historii, kritice a lexikografii (povětšinou té regionální, plzeňské, bohemistické) pak vystavují věru nevalné vysvědčení. Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, do jaké míry jsou některé příkré soudy a sršaté odsudky (živené navíc všudypřítomným ironickým nadhledem) opodstatněné… Ale nebývá, jak dobře víme, šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu – dějiny literatury v západočeském regionu na své opravdu reprezentativní a systematické zpracování stále ještě čekají. Existující příručky roli literárních dějin prozatím jen (neúspěšně) suplují. Nedozrál už konečně čas na změnu?