literární západ

Pana Tomáše Magnuska neznám, nikdy jsem s ním nemluvil, nikdy jsem ho neviděl (tj. živého nikoli, poněvadž zrovna v Praze a zřejmě nejenom v Praze jeho fyziognomie na lidi shlíží ze všech sloupů a ze spousty plakátů), nic mi neudělal, v ničem si nejsme zavázáni ani naopak, dohromady vzato skoro nic o něm nevím, obecně řečeno nic proti němu nemám a v následujících řádcích proto nechť není spatřováno cokoli osobního. Jenže Magnusek je nepřehlédnutelný novodobý aktér (v dobrém či špatném?) naší kultury a především je odnedávna hlavním oudem Obce spisovatelů. Proto se jím zabýváme, poněvadž tím pádem je kauza Tomáš Magnusek cosi jako věcí veřejnou. Opravdovou věcí veřejnou, tj. res publica, kde nestraší nějací prefíkaní bártovci, johnovci, peakovci a jim podobní.

Jak se vlastně přihodilo, že se Magnusek stal předsedou Obce spisovatelů? Kolují o tom podivuhodné zkázky a možná není tak úplně podstatné, jak se to celé seběhlo a za jakých okolností to proběhlo. Nuže, pravděpodobně zhruba takto: finance Obce byly dosavadním vedením vybrakovány, vydrancovány, někdo by řekl totálně zdefraudovány v mezích zákona, někdo by poplzeňsku řekl, že zkrátka a dobře tam najednou už peníze nebyly a že v žádném případě ať nikdo z odcházejících šéfů není vyvolán pravým jménem – a v této situací prý povstala jedna členka Rady Obce a pravila asi toto: Znám jednoho mladého člověka, který nás z této bídy vyvede, s ním projdeme pouští a pralesem k lepším zítřkům a sláva Obce opět bude hvězd se dotýkati. To všichni (rozuměj několik málo postarších spisovatelů) vyslechli s převelikou radostí a zanedlouho již dotyčná dáma přikvačila, za ruku vedouc jakéhosi mužně odrostlého mládence, kterého nikdo neznal nebo skoro nikdo neznal. A pravila: Hle, toto je onen Tomáš Magnusek, toho si zvolíme za předsedu a tomu se všichni vespolek klaněti budeme. Tak se i stalo.

Leč aby bylo spravedlnosti vzdáno zadost, povězme, že novopečený předseda nelenil a pokusil se cosi činit se záležitostmi Obce a začal se o ně opravdu zajímat. Dokonce, kdo nevěří ať tam běží, údajně z vlastní kapsy uhradil nějaké nejtrapnější dluhy, s nimiž se bývalý předseda věru nehodlal jakkoli zabývat. A snažil se vymyslet to či ono, co však z toho vzejde, jest otázkou a možná zhola nic, poněvadž, jak sám Magnusek přiznal, neměl tušení ba ani představit si nedovedl, že se bude Obec spisovatelů nacházet v tak zbídačelém stavu. Nebo že se na její předposlední agónii někdo tak obstojně nabalíkoval. Na druhé straně ti, co o režisérovi nikdy neslyšeli, dali najevo, že kumštýřské lehčí zboží je vůbec nezajímá a konkrétně o filmovém bulváru nemají ani tuchy. Přitom ve sféře české kinematografie není Tomáš Magnusek velkou neznámou, i když jeho proslulost je velice problematická. Napsal sice i nějaké literární texty, především to však je filmař, filmový producent, režisér a dokonce i herec. „Proslavil“ se pohříchu tím nejhorším, čili filmovou sérií Bastardi, k jejímuž prvnímu dílu napsal scénář a ztvárnil v ní hlavní roli. Nynější třetí pokračování, tj. film Bastardi 3, již vzniklo i v jeho režii, opět v ní hraje ústřední roli – a o jaký film jde? Inu, každý může mít svůj názor, filmová kritika však konstatuje, že je to „odpudivá směska mizerně natočených xenofobních apelů“.

Pámbu s námi a zlý pryč. Kéž by to nebyla pravda, kéž by kritika přeháněla a byla příliš náročná, poněvadž představa, že v čele Obce spisovatelů stojí nebo že se do něho dostal „umělec“, který „vytváří“ cosi jako odpudivou směsku xenofobních apelů, by měla medle vést k tomu, že by se členstvo Obce rozhodlo jako jedna žena a jeden muž okamžitě ukončit své pobývání v organizaci řízené autorem uvedené směsky. Uvedená xenofobie spočívá i ve způsobu, v němž se režisér zaměřuje na obrazy nebohých blonďatých obětí a snědých agresorů romského původu, kteří je připravují o nádherné copy, mučí a znásilňují. Ovšem kritika laskavě (!) připouští, že si Magnusek možná ani neuvědomuje dosah svého konání, nedochází mu, co činí a na čí stranu se staví. Zároveň prý může jít všehovšudy o projev (pouze?) „velké hlouposti a prostého neumětelství“. V Bastardech hraje kupříkladu i Jan Tříska (ten teď zdá se kývne na všechno), klíčovou roli si ale vyhradil Magnusek. O jeho vlastním herectví se dočítáme, že je stejné jako všechny ostatní filmařské dovednosti – to znamená „nanicovaté, ale protivně úporné“. A jeho základním hereckým výrazovým prostředkem je prý „nevěřícné mžourání“.

Tak jistě: spisovatel nemusí být ani dobrý režisér, ani dobrý herec, stejně jako koneckonců každý básník nemusí být a také často není ideálním předčítačem své vlastní poezie či poezie jiných tvůrců. Právě film Bastardi 3, jeho scénář a výkon protagonisty však prý vyvolává ještě více nevěřícné mžourání: jak se mohlo stát, že tento „mladý muž je předsedou spolku nazývajícího se Obec spisovatelů“. Prý neumětel, prý xenofob, prý autor odpudivé směsky Tomáš Magnusek tomuto „spolku“ nepochybně dělá ostudu, byť již po minulém předsedovi asi zacáloval kdejakou velkopanskou útratu. Přitom on v tom je jaksi nevinně: do vedení Obce se necpal, byl na spisovatelská prkna, jež znamenají svět, jinými přiveden, jinými byl uveden do funkce a jinými zvolen za předsedu. Teď jde o to, zda horu másla na hlavinkách mají pouze členové Rady, kteří tohleto spískali, nebo i ti, kteří tomu na valné hromadě přihlíželi. A pokud o tom na zmíněném setkání nepadlo ani slovo, pak je víc k pláči než k smíchu, jak to s Obcí dopadlo a co za pochybná individua ji v poslední době přepadávají. A připravují ji nejenom o poslední peníze (to Magnusek nikoli), nýbrž o poslední iluze o spisovatelském cechu.

Plzeňákům, rozuměj plzeňským literátům, to může být do určité míry i jedno. Z Prahy, tj. z pražského spisovatelského ústředí, už stejně neuvidí ani korunu, a ti, kdo jsou z nich též v Obci spisovatelů, nejspíše disciplinovaně přistoupí i na rázné zvýšení členských poplatků. Někdo ovšem nikoli. Nezapomínejme, že v Obci sice je pár stovek členů, dalších pár stovek soudobých literátů však ani náhodou. Být v Magnuskově Obci, to není zase až tak velké vyznamenání. Ale zcela mimo trapasy a skandály spojené s Obcí spisovatelů však nežije ani opatrná Plzeň! Svého času se totiž v plzeňských kuloárech vykládalo (je-li to pravda, měli by se pokřižovat i nevěřící, a není-li to pravda, ti i ti by se měli pokřižovat úlevou), že předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů si tuze přála, aby se novopečený předseda Obce spisovatelů stal novým členem a tudíž i majestátní oporou komise udělující Cenu Bohumila Polana. Dokonce by tudíž z titulu své óbrfunkce měl logicky být i předsedou uvedené plzeňské komise a nejlépe nadosmrti.

Nebuďme však předpojatí: možná by to bylo lepší řešení než to, jaké se zvolilo! Na rozdíl od postaviček servilně poskakujících kol vrbiček a vždy připravených k přeuctivému pozdravení, má Tomáš Magnusek aspoň svůj názor (jakkoli neblahý a nekalý), jako scenárista neváhá dát zavraždit mladistvé zločince rukou dobráckého učitele a jako herec to s nenávistným gustem a rozkaceně provádí. Hájí svou pravdu, kterou prý nikdo kromě něho nedovede říkat nahlas. Co kdyby v porotě i vraždil? Možná by ho vystrašení porotci raději dekorovali Polanovou Cenou a režisér by pak na oplátku půdorys budoucích Bastardů 4 umístil někam na plzeňské Slovany, Roudnou či Novou Hospodu. Nebo rovnou na Americkou třídu.

Opakuji, Tomáš Magnusek mi nic neprovedl. Co však on provádí české kultuře? A teď i prostřednictvím tzv. zachraňování Obce spisovatelů? Raději však už ani slovo: co kdyby se stal novým ministrem kultury. A pak bohorovně shůry přijal vlezlé pozvání do polanovské poroty.