literární západ

Pořád v Plzni, pořád o Plzni! Napišme zase jednou něco pro Plzeň! Především ovšem pro ty, kdo si ještě nenašli čas a nezajeli si do Prahy navštívit výstavu Anatomie knihovny. Ti, kdo se na ni dostali, doufejme, že i mnozí plzeňští a západočeští knihovníci (rozuměj zvláště knihovnice), si na ni určitě zachovávají pohnuté vzpomínky, patřičně zvelebeni na duchu i na duši. A pokud si z ní neodvezli nic, měli by jít do sebe a tázat se sama sebe i jeden druhého, zda náhodou nemarní čas něčím zcela zbytečným a obskurním, veskrze duchaprázdně konvenčním, neboli, přiznejme si to, totálně připitomělým. Namátkou čtením spisků Michala Viewegha nebo Ireny Obermannové, případně obráceně: vždyť takováto četba nezanechává v mysli zhola nic.

Takže, ach, Anatomie knihovny! V okamžiku, kdy vznikají tyto řádky, má už výstava skoro utrum, jelikož posledního říjnového dne se její dveře za asistence tzv. čestného dveřníka p. Války otevřou veřejnosti naposledy. Jejím dějištěm je legendární pražský letohrádek Hvězda, ležící ve stejnojmenné oboře poblíž Bílé Hory, ve kterém už Památník národního písemnictví uspořádal celou řadu znamenitých expozicí , tj. vesměs nádherných setkání s knihou, s knihovnami, s autory. Pod názvem Anatomie knihovny je zde v úžasném průřezu představena Knihovna Karáskovy galerie 1925-1951, čili impozantní knižní fondy Jiřího Karáska ze Lvovic, spoluzakladatele naší literární dekadence z přelomu 19. a 20. století a taktéž výjimečného sběratele. Jeho knihovna – zdá se, že v tom se uváděné údaje od sebe poněkud odlišují – čítá buď nejméně čtyřicet, anebo skoro padesát tisíc svazků, jde však o sbírku s velkým S a tudíž také o knihovnu s velkým K: Jiří Karásek své knižní a výtvarné poklady shromažďoval s nesmírným citem nejenom pro kvality literární, ale též pro krásu knižní grafiky či vůbec pro význam publikace z hlediska knižní kultury.

Nynější fenomenální výstavu připravili literární historikové Alena Petružálková a Karel Kolařík (zčásti z Památníku národního písemnictví, zčásti z Ústavu pro českou literaturu AV ČR) a výrazové prostředky zmíněné expozice jsou zmnohonásobeny zásluhou citlivých videoinstalací Evy Jiřičky. Hned při vstupu do výstavního prostoru asi každý návštěvník ocení neobyčejně vynalézavou, a přitom naprosto nevtíravou, o žádnou lacinou efektnost neusilující instalaci Zbyňka Baladrána. Instalátor nápaditě využil dispozic či půdorysu renesančního letohrádku a mohlo by se zdát, že Karáskova knihovna do této budovy patřila jakoby od samého začátku. Však se vybraní návštěvníci během návštěvy z povolaných úst dovědí, že i duch Jiřího Karáska výstavu navštěvuje a že se mu tato expozice náramně líbí! Není divu.

Není zde totiž představena Karáskova knihovna toliko jako „knihovna“. Organizátoři zvolili metodu působivých „anatomických“ řezů a pokusili se přiblížit veřejnosti vlastní knihovnu jako živý organismus včetně jejích jednotlivých částí, čili jakoby orgánů jednoho celku. Knihovna Karáskovy galerie je metaforicky přirovnávána k lidskému tělu a tudíž umožňuje využít svébytného fenoménu knihy jako různorodě fungujícího média, zároveň však i jako estetického objektu nebo výtvoru, který je nositelem pozoruhodného literárního obsahu. Toto vše si poněkud jinými slovy můžeme přečíst i na doprovodných letáčcích – a také je záhodno připomenout, že v knihovně Památníku národního písemnictví probíhal v letech 2007-2011 pečlivý výzkum knihovny Karáskovy galerie. A ještě toto: v době pořádání výstavy ve Hvězdě byla vydána (ve spolupráci s nakladatelstvím Arbor vitae) kolektivní knižní monografie Knihovna Karáskovy galerie a její světy.

Vskutku: Karáskova knihovna se vyznačuje rovněž tím, že v ní je zastoupeno několikero světů, tuzemských i cizozemských, pomineme-li jeho velkou sbírku grafik a výtvarných děl. Bylo pořadateli výstavy výstižně řečeno, že Jiří Karásek ze Lvovic dokázal i přes občasnou nesoustavnost v získávání a shromažďování vytvořit ze své knižní sbírky specifické universum, v němž se jednotlivé tituly jakoby přirozeně seskupují do několika tematických souborů. Najdeme zde řadu publikací o světě baroka, knihy zachycující výtvarné krásy orientální estetiky, ukázky z produkce humoristické kresby a karikatury, což bylo specifickou odnoží tehdejšího moderního užitého umění – nebo též soubor esoterní literatury. Jak čteme, Karásek se zájmem sledoval duchovní pohyb tohoto ražení a obstaral si proto též práce středověkých autorů, pozdějších martinistů a kabalistů stejně jako knihy nedostižného Rudolfa Steinera.

Za zopakování stojí i další konstatování: že totiž duchovní universum knihovny zhmotňuje její prostor a že spisovatelova pracovna se může stát nebo se zpravidla stává územím intimního kontaktu s knihou. Čteme, že jeho psacímu stolu „je možné porozumět jako metafoře nitra či mysli v jedinečném, žitém okamžiku“. Též proto se zde setkáváme s jedinečnou kombinací hned sedmi variant psacího stolu Jiřího Karáska ze Lvovic, které jako sedmičlenný celek „skicují možnosti takového usebrání, v nichž lze číst“. A také psát, dodejme, jakož i snovat texty a rozmyslně třídit či uvážlivě kultivovat myšlenky.

Nahlédnutí do „anatomie“ Karáskovy knihovny, s níž návštěvníci mohli souznít v letohrádku Hvězda, je zároveň i zrcadlovým vhledem do vlastních duší milovníků knih a vůbec krásné literatury, české stejně jako mimočeské. Takovou knihovnu nemůže mít každý, osud ji dopřál právě Karáskovi ze Lvovic. Každý vzdělanec by však mohl mít ve svém duchovním domácím tusculu aspoň vzdálený vzorek takového knižního sebrání, kterému by knihovna Karáskovy galerie měla být hypnotickým vzorem. Může to být třeba jen pár knížek nebo několik grafik. Zato ale knížek a obrázků, na něž by našinec mohl být pyšný. Leč nedával to na odiv na veřejnosti, nýbrž jedině v duši a srdci.