literární západ

Tak nám nezabili ani Ferdinanda, ani Václava, zato po delší době vyšlo nové číslo Bulletinu Obce spisovatelů Dokořán. Nikterak zevrubně se jím zabývat nebudeme, ani s tím spojenou problematikou bytí a budoucnosti Obce spisovatelů nikoli, zůstaneme pouze u několika poznámek. Toto Dokořán sestavil zkušený novinář Miroslav Sígl, který se celé záležitosti obětavě ujal nejenom bez nároku na odměnu, ale také „s čistým stolem a prázdným datovým souborem“. Přitom v redakční poznámce značně pohoršeně žehrá na předchozího předsedu Obce V. Křivánka (jako na původního redaktora Dokořánu), že se vůbec neobtěžoval mu odpovědět, natož poslat nějaké starší materiály. Nu, víme svoje. (Kromě toho Křivánek měl zaslat svou vlastní zprávu ze spisovatelské valné hromady, kdy ještě předsedoval: jak se dočítáme, tuto zprávu prý nenapsal, nedodal, na žádosti a e-maily redakce ani jednou neodpověděl.) Nakonec vše dopadlo dobře, Síglovou zásluhou přišlo číslo na svět a dokonce v něm padla otázka, kdy vyjde příští? To je ve hvězdách jako celý osud naší Obce spisovatelů, odpovídá Miroslav Sígl, žádá však o další příspěvky, o ohlasy. A číslo prý vyjde, vyjdou-li Obci vstříc sponzoři. Některé literární časopisy na tom možná budou po Novém roce ještě hůř.

Zůstaňme na okamžik pouhý ještě u Vladimíra Křivánka, tentokrát však ve zcela jiné záležitosti. Doposud všechno, co o něm v nejnovějším spisovatelském bulletinu napsali a na co odkazujeme, je pravda pravdoucí. Potom ale užasle a udiveně čteme, že Křivánek je „bývalý vedoucí katedry bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci“. Tak to je bohužel lež jako věž! Možná by úplně stačilo nahlédnout do publikace Kdo je kdo v Obci spisovatelů, v níž je možno se ujistit, že až do roku 2008 Křivánek v Olomouci nikdy nepůsobil. A pak také nikoli! Poznamenejme, že dosavadní roky třetího tisíciletí čili až do roku 2012 olomouckou bohemistiku vedl Lubomír Machala, než ho letos na jaře v čele katedry nahradil Tomáš Kubíček, opakujme však, že Křivánek v Olomouci neučil. Ergo: v Obci spisovatelů by měli víc využívat vlastních zdrojů Obce spisovatelů. Mimochodem: narazíme tu na jméno Vladimíra Karlíka, ale on ten Karlík bude s největší pravděpodobností Vladimír Karfík, stálice více než všech porot a komisí literární.

Pokročme však dál. Píše se tu rovněž o Plži, tj. o tom, že plzeňský literární měsíčník PLŽ vychází už deset let a má (či měl) v říjnu desáté narozeniny. K tomu se pochopitelně může vyjádřit každý, kdo si přeje; namátkou zrovna v příštím Dokořánu. Příspěvek ale vyšel v rubrice s názvem Jak žijeme, kde o tom, „jak žijí“, referovala různá regionální spisovatelská střediska – a pro Plzeň a literární okolí je podstatné a zajímavé, že prostor dostalo také Středisko západočeských spisovatelů, a to slovy či perem předsedkyně Střediska, básnířky Jaroslavy Málkové. Hned jedna ne-souvislost je tady patrná na první pohled: Středisko je sice spoluvydavatelem Plže, jistěže spíše zdvořilostním, však se v Dokořánu konstatuje, že na vydávání Plže nikdy nepřispělo ani grošem (s výjimkou dvou dobrovolných dárců), nicméně formálním spoluvydavatelem je, ovšem Málková se o tom nezmiňuje ani slůvkem. Nevyčítejme jí to však: to spoluvydavatelství je opravdu zcela pominutelná záležitost a – jak to říci decentně – Plži to v ničem nepomáhá. Možná se ale západočeská předsedkyně mohla aspoň zmínit, že spousta členů Střediska má na rozdíl od jiných regionálních spisovatelských institucí už deset let kde publikovat: přece v Plži.

Ve zprávě o životě západočeského Střediska se dále uvádí, že nedávno vyšel dvojjazyčný sborník Krajiny našich srdcí/Herzenlandscaften. Správně je to pochopitelně nikoli Herzenlandscaften, jenže Herzenslandschaften/Krajiny našich srdcí. Nebyl ale vydán v Plzni, jak by se mohlo zdát, nýbrž v německém nakladatelství Kern u příležitosti dvacátého výročí zahájení příhraniční spolupráce mezi bavorskou regionální pobočkou Svazu německých spisovatelů a Střediskem západočeských spisovatelů; Jaroslava Málková ovšem mluví povšechně o „spolupráci s východobavorskými spisovateli“. V jiné souvislosti píše o Regensburgu, pak zase a potom ještě jednou. Ano, správně, je to starobylý Regensburg, existuje však také neméně prastaré české pojmenování Řezno! Místo „povídky ze života Plzně a Regensburgu“ by se dalo mnohem češtěji napsat „ze života v Plzni a v Řeznu“. A že je Regensburg česky Řezno, to přece víme už celých dvanáct století! Právě tak neříkáme ani nepíšeme „přijel jsem do Leipzigu“ nebo „do Dresdenu“.

A ještě jedna maličkost zamrzí. Jaroslava Málková stručně konstatuje, že Středisko pořádá „již tradiční literární pořady“ a jako příklad uvádí „Laudacio pro Plzeň“. Nevím, co si Středisko myslí, že pořádá a jak se to jmenuje, samozřejmě však nejde o žádné „laudacio“, proboha, nýbrž o laudatio. Odjakživa laudatio. Zase jako by se nám spojovaly zdánlivě vzdálené přímky a křivky: zrovna v Plži dost dlouho vycházela pravidelná rubrika s názvem Laudatio pro Plzeň, v níž západočeští literáti skládali hold západočeské metropoli. Škoda, že si Málková, která do této časopisecké rubriky svého času také přispěla, nejspíše nikdy nepovšimla, jak se rubrika jmenuje, event. aspoň jak se to její „laudacio“ píše správně. Nepovšimla, holt nepovšimla, což se tak podívat do slovníku? Nechceme po ní však příliš mnoho? Obraťme proto hrot jiným směrem: také jí to v Obci spisovatelů mohli opravit. Jak tohle, tak chybu v názvu sborníku. Vždyť je z toho nebetyčná ostuda pro západočeské tvůrce! Tradičně si tam pořádají nějaké „laudacio…“ Jde sice o cizí, u nás dávno zdomácnělé slovo, s nadsázkou by se však dalo bohužel říci, že tady někdo opravdu „neumí čééésky“! Zato předsedá a předsedá. A za tuhle negramotnost si žádné laudatio nezaslouží. Leda tak „laudacio“.

Co však říci na rozloučenou? Asi že Jaroslava Málková ve své stručné zprávě o činnosti a „jak žijeme“ závěrem všechny zve na webové stránky Střediska západočeských spisovatelů a prohlašuje, že se je – kdo? pravděpodobně členové výboru Střediska? – „snaží aktualizovat“. Snaží, nesnaží, stačí nahlédnout a vidíme, že poslední záznam na těchto stránkách pochází z letošního 9. května. Nuže, máme za sebou Svátek dušiček, už nastal listopadový čas, neboli na webové stránky už půl roku nikdo ani nesáhl, natož aby se je někdo „snažil aktualizovat“. Nebo je aktualizoval a smazal nebo smazal to, čím aktualizoval? Že by Málková vědomě balamutila veřejnost? Věřme, že nikoli, vždyť vysvětlení může být mnohem prozaičtější: předsedkyně o ničem nemá tušení, poněvadž se na webové stránky Střediska už půl roku ani nepodívala. Byla si možná jista, že i kdyby je někdo aktualizoval, zůstane u pouhé snahy. A proč se nepodívala? Poněvadž pořád předsedala. A měla přitom neblahé pravdivé tušení, že na webových stránkách, které se prý v Plzni „ti oni“ snaží s půlročním zpožděním aktualizovat, bude jen nic, pouhé nic a víc nic. Nanejvýš nějaké to „laudacio“.

(Dokořán č. 54 k stáhnutí zde)