opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-4
hodiny
-2
0
minuty
-2
-9
sekundy
-5
-3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Mladý plzeňský bohemista a germanista Martin Šíp nedávno charakterizoval pravidelné řádky psané pro oučely tohoto internetového Zápisníku jako „týdenní dávka emocí“ – a na tomto pojmenování je hodně pravdy, ne-li dokonce nějaká pravda celá. Nepochybně však v těchto případech kráčí o týdenní dávky literární publicistiky, tudíž se lze ptát: Může být publicistika bez emocí? Může existovat publicistika vyhýbající se nadsázce, metaforám, expresivitě, ironii, o to víc však přitom uhýbající jádru věci, před všelijakými variantami lidské hlouposti, sobectví a především malosti v mnoha podobách? Arciže může, pak ale spíše a namnoze půjde o nějakou pseudopublicistiku. Anebo v podání mnoha rádobyslavných Plzeňanů o jejich přičinlivé a usilovné zdravení u vrbiček dokonce i tam, kde žádné vrbičky (ještě) nejsou. Co kdyby se tam ale nějaké odněkud a zničehonic vzaly, že! Pak to ovšem nejsou žádné skutečné emoce, tlumočící hněv či vzdor, případně žert a ironii, nýbrž emoce neemoce, cosi jako kvaziemoce, pokaždé se snažící sdělovat toho co nejvíce a nesdělit dohromady nic. Nebo ještě méně.

Nuže vzhůru do další týdenní dávky emocí, určené především pro ty, kdo nechtějí žít týden za týdnem v emocích, leč v poklidu na písečku a na písečku v poklidu! Tudíž neuškodí, že s trochou vážných i nevážných emocí se v publicistické rovině budeme věnovat – čemu jinému než také publicistice? V listopadové příloze Plzeňského deníku s názvem Kultura jsme si mohli přečíst článek, v němž se konstatuje, že v Plzni bude letos již podvanácté (čili nikoli „po dvanácté“, to by znamenalo buď po poledni nebo po půlnoci!) udělena Cena Bohumila Polana. Bude to opravdu už podvanácté (třeba v Listech Ason-klubu to napsali správně!) a v textu padne otázka, kdo se letos na podzim zařadí po bok dosavadních laureátů. Jenže čtenáře může zarazit, že v příspěvku je vyjmenováno pouze devatero vítězů, nikoli jedenáct – a není k tomu připojen žádný vysvětlující komentář. V něm by asi mělo stát, že tato nesrovnalost je dána tím, že Josef Hrubý a Karla Erbová ocenění získali dvakrát. Tím by se zdánlivě všechno vyjasnilo, leč ani náhodou! Přihodilo se totiž, že na jednoho laureáta, přesněji řečeno na půllaureáta a ještě přesněji řečeno na půllaureátku teď v Plzeňském deníku zapomněli jako na smrt.

Nemějme to však pisateli za zlé: chybovati je lidské, kdo nechybuje, snad ani není člověkem. Jenže nebohý pisatel v této záležitosti zdaleka není jediný chybující: to v redakci deníku vážně vůbec nikoho netrklo, že něco není v pořádku? A že tady počty nějak nehrají a že by stálo za to si všechno ověřit? Holt netrklo a netrklo a netrklo. A nic se neověřilo. Možná v redakci nepatří počítání do jedenácti k jejím silným stránkám. Navíc k největším pochybením beztak došlo už před několika lety: zlé jazyky se dušují, že tenkrát Miloslavu Ledvinovou nikdo na slavnostní ceremoniál ani nepozval, že jí to hlavní či úhlavní oudové ze Střediska západočeských spisovatelů jednoduše zapomněli sdělit, jak je coby laureátka očekávána – a prý se pak pro ni nahonem jelo taxíkem a přijelo se s ní, až když bylo po všem.

eiffelova-vez Tohle vám s pohnutou myslí jeden po druhém odpřisáhne několik očitých svědků, občas možná s trochu si odporujícími detaily, leč pouze detaily, jinak se to prý seběhlo vskutku v souladu s tvrzením oněch zlých jazyků – jenomže pak se odněkud vynoří velkomožný pán, který to bez mrknutí oka celé popře (či zapře?) a prohlásí, že všechno bylo v naprostém pořádku a že plzeňské Středisko za nic nemůže. Baže, bodejť by mohlo a bodejť by vůbec za něco mohlo, to Ledvinová neměla nic psát, nic vydávat – no a porotci také nemuseli cenu alibisticky dělit. Kdo si pak má nepřítomné (půl)vítěze pamatovat!

Baže, opět emoce, samé emoce, i když naštěstí pouze týdenní. A člověk může být někdy nejenom na rozpacích, ale někdy přímo na křižovatkách rozpaků! Asi by se totiž slušelo upřímně poděkovat Marku Velebnému, že v Listech Ason-klubu poreferoval o literárním pořadu či literárním čtení Střediska západočeských spisovatelů, které se konalo v Galerii plzeňského Evropského domu pod názvem Oblázky z cest. Prý se tam i přidávaly židle a na někoho nezbylo, čteme, což je potěšující. Ve svém článku Velebný píše o pěkném počtu vystupujících literátů a v této souvislosti připomíná, že Milan Čechura byl tak nesmírně vstřícný a laskav, že – ač nachlazen – přečetl v zastoupení tematický příspěvek Vladimíra Novotného, rovněž nachlazeného, leč mnohem víc, takže i nepřítomného. Potud by bylo a snad i je vše v pořádku, jenže pak se můžeme dočíst ještě pár dalších slov – a ta již jsou ne-li kamenem, potom určitě oblázkem úrazu: autor glosy totiž má za to, že šlo o příspěvek „z cest po Francii“.

Sice maličkost, pouhá maličkost, kdyby to však byl příspěvek kupříkladu o Praze, jedině o Praze, šlo by potom napsat, že šlo o zážitky „z cest po českých zemích“? V daném případě se celý text, přednesený v Evropském domě, přece týkal pouze a pouze Paříže, přičemž jedna jediná část z tohoto pravidla malinko vybočovala, poněvadž byla zasazena do pařížského předměstí plného nedělních návštěvníků z Paříže. Dá se říci, že čeština je sice obdivuhodně ohebná, nemělo by se to však za každou cenu přehánět: mezi „cestovat po Francii“ a mezi „být v Paříži“ jsou netoliko dva velké rozdíly, jak říkával Isaak Babel, nýbrž nejméně deset velikananánských rozdílů. Prozraďme bez nátlaku shora i zdola, že Novotný naposledy možno říci cestoval po Francii před několika lety, nikoli nyní, a že se doposud kasá, chlubí a honosí tím, že tenkrát v jedné starobylé čtvrti města Lyonu objevil kavárničku, která nesla ryze západočeský název Café Catalpa. Do ní se okamžitě uchýlil a potěšeně meditoval nad douškem (kávy nebo vínka?) o knihách Jakuby Katalpy. Jak také jinak! Tehdá se tudíž snad dalo mluvit o cestách po Francii, zatímco teď rozhodně nikoli.

Baže, Katalpa! Není povědomo, kdo všechno se kromě účinkujících zúčastnil zmíněného literárního pořadu v Galerii Evropského domu. Stejně by však pisatele tohoto sloupku velice zajímalo, kolik předčítajících nebo kolik naslouchajících si přečetlo Katalpinu prvotinu a kolik její druhotinu (případně obojí) – a kolik by se mezi nimi našlo takových, kdo od Jakuby Katalpy nečetli nic nebo o ní dokonce vůbec neslyšeli. A tudíž zřejmě nemají tušení, že autorka právě vydala svou třetí prozaickou knížku a zařadila se tudíž mezi nejpilnější západočeské prozaiky současnosti. Leč znovu opakujme: ve výše popsaném případě nešlo o žádné cesty po Francii, vskutku o žádné cesty po Francii, pouze o jakési pařížské miniklipy. Ostatně: Café Catalpa není v Paříži veškeré žádné.

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
listopad 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
 
< říj pro >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody