literární západ

Zdálo by se, že vše je hotovo, ano, je hotovo, je hotovo, je hotovo, jak si natěšeně prozpěvuje známá postava ze Sabinova libeta a ze Smetanovy opery: totiž Kecal. Kdo také jiný než Kecal! Ano, je hotovo, je hotovo, ručička je v rukávě: jak už bylo řečeno v minulém Zápisníku, můžeme to však i zopakovat… Nuže, pětičlenná porota jmenovaná předsedkyní Střediska západočeských spisovatelů Jaroslavou Málkovou, porota posbíraná podivně až přepodivně, vždyť v ní dřepí jeden větší „znalec“ čili totální neznalec soudobé poezie než druhý, udělila Cenu Bohumila Polana předsedkyni Střediska západočeských spisovatelů Jaroslavě Málkové.

Leč, opakujme, všehovšudy půlčičku pouhou a ani o zlomeček víc: tu druhou půlku Ceny Bohumila Polana porotci blahosklonně nabídli renomovanému tvůrci Karlu Trinkewitzovi, ten si však kvůli neblahým zdravotním potížím pro ni nepřišel. Zato Málková se dostavila a z kadidelnického laudatia nabyli přítomní mimo veškerou pochybnost dojmu, že by si předsedkyně Střediska zasloužila přinejmenším ještě Nobelovu cenu za literaturu. Ne-li něco ještě impozantnějšího! Nu, když se prášilsky lže, tak se obvykle lže jak tiskne. A samozřejmě přichází v úvahu i National Book Award, o dalších věhlasných světových literárních cenách ani nemluvě. Kadidlo je kadidlo a kadidelníci jsou kadidelníci. Jiní už nebudou a kadidelnit čili podkuřovat umějí zručně. Leč když někdo poezii nerozumí ani za mák, proč se divit, že rozpráví natolik „hubotřasně“? A proč, kdo ho k tomu proboha pustil? A má vůbec co pohledávat v porotě hodnotící současnou tvorbu? Inu, v této „porotě“ ano.

Přesto je hotovo, je hotovo, dobře si pěje Kecal, alespoň se zdá, že je hotovo, všechno mezitím nakadidelněné kolem CBP sice nesnesitelně dál páchne (nebo zapáchá?), leč stejně je hotovo. O Ceně Bohumila Polana už asi nemá smysl psát. Už je to passé. Proto obraťme list. Jenže ouha! Sotva jsme začali zmíněný list pomyslně obracet, přišel protest. A ne tak úplně ledajaký! Sepsal ho básník Milan Šedivý, člen SZS, někdejší stěžejní postava mladé literární Plzně a v současnosti známý autor několika básnických sbírek (vydaných i mimo západočeskou metropoli!). Nuže, Šedivý praví asi toto: „Protestuji proti pátečnímu udělení Ceny Bohumila Polana předsedkyni Střediska západočeských spisovatelů Jaroslavě Málkové a vnímám toto udělení jako politické, nikoli jako ocenění kvality díla. Dílo Jaroslavy Málkové nerezonuje za hranicemi západočeského regionu a jeho význam je mírně řečeno sporný. Mimo okruh jejích přátel není kladně přijímáno (je pomíjeno) a sám jsem přesvědčen, že se pohybuje na pomezí sentimentálního kýče. Nemá nic společného s dobrým uměním.“

Posléze Milan Šedivý mj. konstatuje, že v tomto případě jde o jednoznačný střet zájmů (nejužší vedení SZS čili jmenovací výbor ostatně nominovalo porotce i ze svých řad) – a že se tímto svým protestem „připojuje k pochybnostem vzneseným na stránkách Literárního Západu, kde již dříve byla podána výstraha proti nivelizaci významné plzeňské literární ceny.“ (Ergo v Zápisníku dr. No.) Nezáleží mu prý na složení poroty, nýbrž na tom, aby „důležitá literární cena zůstala významnou“. Bohužel webové stránky Střediska zejí skoro půl roku naprostou prázdnotou, pouze se tam dovíte, že porota „bude složena ze členů Střediska, Obce spisovatelů a literárních kritiků“. Z toho by se mohlo zdát, že ti členové Obce spisovatelů budou lidé mimoplzeňští, leč opak je pravdou: letos je to vůbec poprvé, kdy v porotě (tentokrát v pseudoporotě) zasedali výhradně Plzeňáci, nikdo jiný, z toho jeden člen výboru a jedna členka revizní komise. Asi aby se neopakoval loňský rok, kdy k hrůze výborných básnířek z výboru jednoznačně uspěl Ivo Hucl, umělec s tvůrčí jiskrou a člověk duchovního ražení. Bohužel – pro někoho – i člověk, který má ke kávičkovému kejvalkování po čertech daleko.

Pokud Šedivému na složení poroty nezáleží, letos se ukázalo, že vedení Střediska na tom „záleželo“ víc než kdykoli jindy. Však se o tom v Zápisníku psalo před drahnou dobou a (bohužel!) a co bylo tehdy řečeno, bylo trefou do černého. Možná se to dá někde vypátrat, není povědomo, kde, víme zatím jen tolik, že předsedou poroty (osoby uvádíme bez titulů) se stal Jiří Staněk z Pedagogické fakulty. Dalšími členy poroty byli v abecedním pořadí Bohumil Jirásek z Pedagogické fakulty, Jana Sováková z Pedagogické fakulty (rusistka stěží se orientující v české literární současnosti) a Viktor Viktora z Pedagogické fakulty. A kdo byl ten pátý, nemáme tušení! Zlí jazykové říkají, že ho v Plzni nikdo nezná, že s literaturou nemá pranic společného (pročpak se v tom případě do poroty tak cpal nebo nechal nastrčit?), zato že se ale dobře zná s předsedkyní Málkovou. No baže.

Co se přihodilo, to se přihodilo a už je hotovo, protest neprotest. Leč i kdybychom nešťastný kmocháčkovský verdikt poroty-pseudoporoty přijali bez emocí v pokojném souladu s alibistickou výmluvou „holt je to její názor“, pak můžeme mít názor také, a dokonce jiný. A zděsit se stejně jako Milan Šedivý. Nebo dokonce ještě víc, poněvadž to zděšení je opravdu na místě. Nemluvme v tomto okamžiku o Karlu Trinkewitzovi, ten žádnou obhajobu nepotřebuje. Kéž by mu raději víc sloužilo zdraví… Karel Trinkewitz je Karel Trinkewitz. Nedá se mluvit ani o dobrém umění, ani o dobrém porozumění literatuře. Bída je to, samá bída, i když bůhvíjak otitulovaná.

Mezitím se vody i oblaka daly do pohybu. Maily se žhaví, mobily třeští. Prozaik Václav Gruber zaslal káravý, velice strohý a velice studený dopis Milanu Šedivému. I na ten se reagovalo: ve prospěch mladého literáta. Temperamentně se ozval básník a prozaik Jan Sojka, uvážlivě konstatující, že s některými lidmi pohříchu řeč není a nebude – a mj. nevěřícně žasnoucí, že ve výboru Střediska západočeských spisovatelů vůbec nemají tušení, že už sedm let (!) se v Dialogu pořádají literární večery. Na něž skoro nikdo nikdy ze SZS nezavítá. Nakonec se i předsedkyně Málková nechala slyšet, že kdyby byla bývala byla věděla, že je její sbírka tak hrozná, nikdy by ji do soutěže nepřihlásila. Tak přihlásit by ji pochopitelně mohla za každých okolností, nic proti tomu, ať sbírka je hrozná, nebo není hrozná – vždyť veškeré to žluklé máslo stéká odjinud: z hlavinek poroty sestavené z její vůle. A z nich v pokryteckém poklidu steče, posléze steče, ach, steče, jako vše, co se vleče. A lze připomenout či odcitovat i nedávný výrok západočeské výtvarnice, že v některých oblastech je Plzeň „zapšklá a zaprdlá“. Tak, tak. Leč co bude dál, co bude dál? Kéž bychom už příště o trapných trapnostech sběhnuvších se kolem Ceny Bohumila Polana nemuseli psát!

Jenže zase a ještě musíme, byť neradi. Celá tato blamáž je totiž znát i z jiného pohledu. Zmíněná porota pedagogických „porotců“ úplně pominula Vratislava Maňáka ze Stříbra, ač se do soutěže přihlásil a splňoval všechny žádoucí parametry. To se stává, že nějaká kniha či nějaký autor má v očích poroty smůlu, z jejího pohledu neuspěje, nedostane ani čestné uznání, to vše se může stát – může však také být, že zrovna v tomto případě jde o šeredné myšlenkové selhání nebo o další projev zapouzdřeného provinčního ne-myšlení páně porotců. Vždyť Vratislav Maňák za svou knihu získal nejprestižnější ocenění pro mladou českou literaturu – Cenu Jiřího Ortena. Z rozhodnutí absolutně nezávislé poroty, nikomu nepodkuřující. Komu se to kdy ze západočeských literátů podařilo? Leč plzeňským pseudoporotcům to bylo stejně málo. Chudák Maňák jim z nějakého důvodu „nevoněl“, tak ho pominuli. Zato kadidelnictví jim voní, vonělo a zavonělo.

Co na to hlas lidu? Ten to neříká hlasitě, zato zjevný důsledek těchto pseudoporotcovských skopičin postřehl více než výstižně: „Polanova urna se musí v kolumbáriu vrtět jako káča.“ Ba.