opuštěná místa

do vydání Plže

dny
1
7
hodiny
1
1
minuty
1
1
sekundy
5
4

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Pěkně zostra, přímo neúprosně nebo nezadržitelně se blíží čas svátků – a v evropském prostoru k svátkům tradičně patří dárky, to znamená, že se rojí přání tímto způsobem udělat radost našim nejbližším nebo našim blízkým, přičemž mezi tyto vánoční nebo sváteční dary tradičně patří i knižní dary. Jenže nejsou dary jako dary a o to víc platí, že nejsou knihy jako knihy. Jakou knihou můžeme potěšit například literárního historika a můžeme vůbec literárního historika potěšit nějakou knihou, když se mu jich beztak doma válejí hory? A nemá-li jich doma hory, ne-li dokonce knižní pohoří, co je to potom za literárního historika (případně kritika)? To je ovšem úplně zvláštní problém, takto orientovaných jedinců vůčihledě ubývá, pořád však mezi námi existuje nebo je k nalezení dosti široká obec čtenářů, kterou knižní dar pod stromeček potěší. Ba dokonce to může být kniha čili sbírka poezie.

Tady ale může zaznít námitka, kterou se zkusme zabývat jako určitým předvánočním exkursem do světa knih a do budoucnosti knižní kultury. Knihy, to už bude brzy minulost, říká se. Už brzy žádné nebudou. Atp. Taková tvrzení znějí stále hlasitěji a zapomíná se, že konečný zánik knižní kultury se měl odehrát už před třiceti i více lety, potom před dvaceti, pak před deseti, zkrátka a dobře pomalu od mého dětství se v jednom kuse vykládá o konci knihy, o krizi románu, teď bez okolků o konci zhola všeho, nejen toho, co souvisí s knihou a s knihami. Až to vypadá, jako kdyby mocní tohoto světa a hloupí tohoto světa měli z těchto kulturně pesimistických názorů v současnosti stále větší, přímo nepředstavitelné, nemálo škodolibé a mnohdy také zlomyslné potěšení! Stejně po knize nesáhnou, stejně z ní budou mít neuvěřitelně nahnáno, stejně číst nebudou, vždyť jimi hýbe hluboký, odedávna zakořeněný strach z nepoznaného a úzkost z nepochopitelného.

Pěkně to však nedávno zformuloval výsostný redaktor a editor Jan Šulc (působící v renomovaném nakladatelství Torst) v rozhovoru pro Tvar, když se ho poněkud naivně ptali, komu vlastně budou v blížících se časech knihy určeny, pokud ještě budou na světě, tj. pokud budou ještě vydávány? Nuže, Šulc výstižně konstatoval, že přece těm, tj. především nebo možná jenom těm, kdo se nebudou chtít pohybovat ve světě nebo v životě jako nesvéprávní náměsíčníci, anebo jako své vůle zbavení, se vším za groš svolní a ke všemu za půl groše ochotní lidští brabenci. Přiznejme si však, nelze si to také nepřiznat, že takových náměsíčníků a brabenců kolem nás neutěšeně přibývá a že se s největší pravděpodobností musejí množit i rozmnožovat mnohem rychleji než buněčným dělením. Asi je to tím, že nečtou a že nečtou nic. Leda bankovní výpisy na počítačových plochách, překypující pozitivní evoluční energií – a ti výjimeční, krajně podezřelí inteligenti mezi nimi pravděpodobně dovedou zkonzumovat nanejvýš kratičké esemeskové příběhy.

seifert_5 Abychom však pootočili list: knižní dar má být skutečným darem. Tudíž má mít i patřičnou aureolu: kupříkladu poezie nebo básnické dílo nechť se i v knižní podobě vyznačuje určitým fluidem, vyzařujícím i ze vzhledu a charakteru výtisku. Leč: jistěže je dobře, že u nás vychází například Dílo Jaroslava Seiferta, pěkně svazek za svazkem, však už je skoro celé Dílo pocházející z pera českého klasika 20. století na světě. Jenže si ho prý skoro nikdo nekupuje, resp. je o ně mnohem menší čtenářský zájem, než se původně mělo za to. Důvody jsou různé, koneckonců o poezii napsanou před celou řádkou desetiletí až tolik zájemců není, svou neblahou roli však sehrály i vnější důvody. Jednotlivé svazky autorova Díla totiž nejsou žádné tajuplné a vábivé básnické kolibříky nebo tradiční knížečky veršů, nýbrž jde o korpulentní svazky, které se obtížně ukládají do nákupní tašky, natož do aktovky nebo kabelky! A to, co takto dostáváme k dispozici, je vlastně kritické, tj. nečtenářské vydání. Kdo by si je dnes kupoval, kdo by je dnes chtěl mít? Dva tři odborníci, dva tři nadšenci… Jsme příliš skeptičtí? Tak sedm odborníků… Nebo osm až devět, dobrá, moudřejší ustoupí. Devět a půl.

Zrovna v těchto dnech vyšel v pražském nakladatelství Akropolis 5. svazek Díla Jaroslava Seiferta (čili z patnáctisvazkového cyklu už jich máme k dispozici přes deset), který zahrnuje autorovy sbírky Jaro, sbohem (věnované Karlu Tomanovi) a Přilba hlíny. Ve formě dodatků jsou do publikace zařazeny rovněž básně do dalších vydání těchto dvou sbírek nepojaté a k tomu ještě poměrně velké množství básní z let 1939-1948, do žádné z obou knih nezařazené. Nicméně jde opravdu o kritické, nikoli o čtenářské vydání: Ke každé básni je připojen bibliografický údaj a podrobný editorský aparát. Ten si zaslouží velikou úctu, všechna čest editorovi Jiřímu Flaišmanovi, jenže tenhle aparát – tuze ruší. Měl být zařazen jako samostatná část svazku až za vlastními texty, zatímco takhle jsme v pokušení číst víc editorské poznámky než vlastní básnické strofy.

Posloužíme si absolutně náhodně vybraným příkladem, vzatým ze sbírky Přilba hlíny. V jedné delší básni čteme či můžeme číst verše o milované pleti, o sladkém jménu, o letmém polibku nebo kupříkladu o spanilé ruce dívčině, hle, tolik ukázek se nabízí Seifertova něžného a cituplného milostného lyrismu z tohoto tvůrčího období! Jenže hned pod tím nalézáme podrobné údaje, nesladké, neletmé a nespanilé, jako například že to bylo vydáno ve Vimperském kalendáři 1947, a to nákladem a tiskem Národní správy J. Steinbrenner, Vimperk 1946, s. 26. V pořádku. Ale nemělo to být uvedeno bezprostředně pod nebo za textem, nýbrž někde na konci, resp. v závěrečné části knihy, nejlépe v souhrnných kritických poznámkách nebo v rámci fundovaného editorského shrnutí.

Možná právě z tohoto důvodu ze všech svazků nové řady Seifertova Díla mělo doposud největší ohlas (arciže kritické) vydání básníkovy meziválečné publicistiky. V jejím případě kritický aparát nerušil, naopak usnadňoval orientaci v textu, nemohl čtenáře připravit o základní umělecký zážitek. Sečteno a zváženo: kritická edice je to znamenitá, ba obdivuhodná, není to však vydání „pro lidi“, čili pro čtenáře. Ti by uvítali, kdyby sbírky Jaro, sbohem nebo Přilba hlíny vyšly v nějaké „normální“ čtenářské edici. Možná by je překvapilo i faksimile prvního vydání prvně jmenované autorovy knížky: ta totiž vyšla v září 1937 s názvem: Jaro, s Bohem. Ve druhém vydání zase v názvu chyběla čárka: Jaro sbohem. Ta nakonec v titulu knížky definitivně zakotvila až v roce 1954. To vše je velice zajímavé, patří to však do kritického komentáře. Nikoli hned za text. I když, kdo ví! V epoše postmoderny může mít neklamný básnický pel namátkou i tento řádek z kritického aparátu: „8 Č, Ča, Čb, Čc, ZSI, ZSII, II-V … pili – tiše…“ Inu, Seifert by jen zíral. Možná by zíral uznale. Jenže tuhle knihu by nikomu k Vánocům nekoupil.

 


přidat komentář

kniha týdne

rudis_raj

kalendář

«prosinec 2012»
PÚSČPSN
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31EC

dívka týdne

divka_tydne_295

komentáře

  • Monika { Tolik zášti? To nebude jen o popovém zpěvákovi, že? Je mi líto, že takto vnitřně... } – 22. 10. 1:02
  • Tomáš Kůs { Pane doktore, snažte se sebevíc, mne už neurazíte. Za podpisem petice některých členů Asociace spisovatelů... } – 18. 10. 22:17
  • Petr Kersch { Přečíst všechna prozaická dála Michala Viewegha bylo nad mé možnosti, ale některá jsem stihl. "Báječná... } – 30. 09. 22:54
  • Ivo Fencl { Přes tři hodiny jsem prodával ve stánku Střediska západočeských spisovatelů, ale kdokoli mi dosvědčí, že... } – 24. 09. 22:19

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody