literární západ

Na začátku prosince 2012 vyšlo další číslo Dokořánu (č. 55), bulletinu Obce spisovatelů – a píšeme o něm s určitými rozpaky. Dočítáme se v něm, že na jeho přípravě se pracovně a finančně podíleli zejména předseda OS, prozaik a filmař Tomáš Magnusek – a jako redaktor především doyen naší žurnalistiky Miroslav Sígl. Ten dal celé číslo dohromady, nepochybně mu věnoval nesmírné množství energie, osud však bývá krutý, poněvadž Sígl se už nedočkal vydání tohoto Dokořánu. Právě za prosincového večera, kdy se v našich ulicích vyskytují andělé, mikulášové a čerti, zemřel po těžké operaci srdce. Bylo mu osmdesát šest let, takže se dožil úctyhodného věku, přičemž v plné aktivitě. Připomeňme, že kromě velkého množství titulů literatury faktu byl autorem více než deseti básnických sbírek, přiznejme však zároveň, že poezie nebyla jeho nejsilnější stránkou a že jeho odkaz tkví především v neutuchající práci novinářské a redakční. A nezapomeňme ani na to, že tento spoluzakladatel poválečné Mladé fronty (dnes Dnes) a věrný souputník dalšího „mladofrontovního“ básníka a publicisty Jaromíra Hořce nesměl v letech 1969-1989 publikovat. V závěrečném dvacetiletí svého života si to snad vynahradil.

Možná toho v posledních týdnech měl na práci víc, jistojisté však je, že se tento šestaosmdesátiletý novinářský praktik s nesmírnou vervou pustil do sestavování dvou čísel spisovatelského bulletinu a bez nějakého naříkání či lamentování několikrát zdůraznil, že začínal úplně od „nuly“, že ho mnozí bývalí literární funkcionáři nechali zcela na holičkách. Však jsme o tom v Zápisníku už psali! Především ale byl na všechno skoro sám a jeho věk mu stejnou měrou pomáhal jako posléze zradil: po uzávěrce Dokořánu mu zbývaly už jen dva týdny života včetně zmíněné operace. Ze zpráv a noticek v bulletinu zjevně vyplývá, že Sígl se v tomto období stával i výkonným administrátorem celé spisovatelské organizace, zasloužil se i o zaktivnění webových stránek Obce spisovatelů. On sám apeloval na všechny členy OS, na ty aktivní stejně jako pasivní, slovy verše: „Jak podupaná tráva znovu vstanem!“ Dojde-li k tomu, bude mít na tom nezměrnou zásluhu; nedojde-li, v pravý čas volal po morální podpoře, po odpovědném chování českých literátů-členů Obce v kritické situaci. Tu Sígl v zastoupení převážně mlčícího než se ozývajícího složení Rady OS charakterizoval naprosto jednoznačně: Nemáme nazbyt ani korunu!

Žel, Miroslav Sígl je už na onom světě. Prožil dlouhý a energický život – najde se někdo, kdo se s podobnou kuráží a především obdivuhodným zápalem ujme vydávání spisovatelského bulletinu? Kdo se pokusí ze všech sil vyrovnávat se všemi prohřešky táhnoucími se z minulého předsednického období? Pokud ano, bude to malá výhra v loterii, pokud nikoli, kritická situace OS se o to víc prohloubí. Zalistujme si však Dokořánem (kdo ví, zda ne nadlouho posledním!) a povšimněme si toho, co je v něm zajímavé, jeho předností a nedostatků. Jenomže to, co mu lze vyčítat, nepadniž na obětavou hlavu zesnulého redaktora: vždyť Sígl se octl v redakční práci sám jako příslovečný kůl v plotě, nicméně si nepřipustil ani na okamžik, že by z tohoto boje utíkal. Možná si počínal podobně jako Jan Lucemburský, a proto si zaslouží úctu, zatímco zvláště někteří jeho předchůdci nikoli.

Náš Zápisník má neoficiální podtitul: Plzni a o Plzni. Můžeme se tudíž poohlédnout zvláště po tom, co je v tomto bulletinu plzeňského, rozuměj co má nějaký vztah k západočeskému literárnímu regionu. Začněme jednou charakteristickou „členskou záležitostí“. V minulém čísle se volalo po tom, aby literáti organizovaní v OS (je jich přibližně kolem sedmi stovek, pokud se nemýlíme) pokud možno vyrovnali své členské příspěvky. Někteří jsou i v tomto směru plni skepse, někteří tak učinili, někteří dokonce i přidali, v obojím případě však asi stále ještě nemnozí. Mezi těmi, kdo jako jeden z prvních uhradil (zčásti dlužný) členský příspěvek za uplynulé dva roky, Sígl uvádí prof. Viktora Viktoru, pedagoga Západočeské univerzity v Plzni. Západočeskou metropoli to může potěšit, ruku však na srdce: z hlediska výše profesorského platu ta splacená tisícovka korun českých zase tak velká oběť není. Větší uznání by si stejně jako kdysi v případě budování Národního divadla zasloužily nejmenované až bezejmenné chudé bytosti, které se zřekly lopotně uspořených troníčků. A samozřejmě i ti dárci, kteří si přejí nebo přáli zůstat v anonymitě.

V bulletinu je hodně nepříjemných chyb, pohříchu i ve jménech, nemějme to však Miroslavu Síglovi ani trochu za zlé. Kdo ví, v jakém rozpoložení četl naposledy korektury! Raději ke konkrétním příspěvkům. Do rubriky Redakční poštovna přispěla i Jarka Málková – Eichackerová. Napsala v této poštovně, že se „pokusí do dalšího čísla připravit něco z našeho západočeského střediska i zprávičku o tom, jak se nám podařilo získat dotace i finance od firem. Bez tohoto zabezpečení bychom nemohli pomáhat při vydávání děl našim členům ani pořádat literární akce v Plzni.“ Teď je ovšem otázka, zda a kdy další Dokořán přijde na svět. Uzávěrka příštího čísla byla stanovena na 15. ledna, v případě, že nebudou k dispozici finanční prostředky, bude toto číslo (případně i další) ke čtení pouze na webu OS. Možná se tedy v tomto čísle nebo později setkáme i s „něčím“ ze západočeského střediska, možná i se slíbenou „zprávičkou“. Síglův odchod na věčnost tohle všechno určitě nedozírně zkomplikuje.

Řekli jsme, že nebudeme redaktorovi bulletinu nic vyčítat. Také mu nic nevyčítáme! Přece jenom si ale v jednom případě musíme protírat oči a skučet a úpět nad… Raději necharakterizovat. Přesto: v rubrice „Nové knihy našich členů“ spousta titulů chybí, budiž. (Stejně jako spousta jubilantů v soupisu výročí.) Zato se zde dočítáme, že jakási „Ulita Plzeň“ (??) vydala dvanáctý básnický počin Aleny Vávrové s názvem Žen nesmí maso tygra. Sic. Opravdu tam stojí psáno „žen“. A prý s povzbudivým impulsem. A prý o této knize veršů napsal příznivou recenzi výtvarník a hudebník Ivan Vohrna. To je něco jako Obušku, z pytle ven! Nedešifrujme, co je ta chuděrka Ulita Plzeň. Nepišme, že Vohrna nenapsal žádnou recenzi, ale že je autorem minidoslůvku ke knize, jejž snad sesumíroval pospolu s básnířkou. Podstatné je, že tato sbírka ještě nevyšla! Ani před měsícem, ani teď či dnes. Z dalších plzeňských či západočeských knih, které v poslední době byly vydány, tu bohužel není žádná, zato je zde holt uvedena ta, která nevyšla. Což o to, však ona vyjde, a záhy, jenže v tuto chvíli opravdu nevíme, jak si vykládat výzvu A. Vávrové: „Tudy vede cesta, tudy se dej!“.

Na stránkách nového Dokořánu se také píše o zájmovém sdružení Unie českých spisovatelů (jejímž prezidentem je Karel Sýs), že na rozdíl Tvaru či Literárních novin, kolem nichž se shromažďují názorově či esteticky úzké skupiny (?), médium Unie, tj. týdenní příloha Haló novin s názvem Obrys – Kmen, „přitahuje autory, kteří projevují nespokojenost se stavem země a dobře slyší na pláč kultury české“. Někteří členové stosedmdesátičlenné UČS jsou zároveň členy OS, říká se v Dokořánu, a bulletin uvádí kupříkladu plzeňského či staroplzeneckého prozaika a publicistu Iva Fencla, který je v Unii českých spisovatelů nejméně deset let. K tomu je i v evidenci Obci spisovatelů, k tomu i v evidenci Střediska západočeských spisovatelů, k tomu i… Ivo Fencl je a bude zkrátka všude. Také s jeho jménem se literárně setkáme skoro všude, pravdou ovšem je, že jsme doposud valně nepostřehli, že tento autor rovněž „dobře slyší na pláč kultury české“. Dobře, svou nespokojenost se stavem země nejspíše srdceryvně projevující Ivo Fencle, i nadále dobře slyš! Ale hlavně dobře dobře dobře piš, ať údajně uplakaná kultura česká nefňuká a neskuhrá ještě víc.

Bude-li to poslední sloupek v letošním Zápisníku, všem se sluší popřát požehnanější budoucnosti. A nezbytné poděkování spřízněným čtenářům a zejména redakci Literárního Západu!