odkazy
Literární západ (pozor, psáno malými písmeny) je taková větší vesnice. Jednotliví obyvatelé se alespoň od vidění znají a zpravidla nedá velkou práci zjistit, kdo s kým takzvaně peče a kdo koho naopak nemůže ani cítit. Zaručené informace, trochu pravdivé šprochy i bohapusté lži se tu šíří většinou skrytě, od úst k ústům, od jednoho hospodského stolu ke druhému. A jen velmi zřídka se stává, že jindy důstojným kmetům dojde trpělivost a začnou po sobě metat exkrementy naprosto veřejně a neanonymně.
Na druhou stranu se i tady najde několik vrtošivých „staříků“, kteří využijí jakékoliv příležitosti, aby šířili slávu svého vlastního jména. Kreslí ho po všech sloupích, okupují různé sociální sítě a přispívají pod ním do všemožných diskusí. Jejich snaha být vidět přitom působí stejně přirozeně jako známé cimrmanovské jmelí.
Někdy to ale nestačí, čárky na zdi popularity přibývají příliš pomalu, a tak je nutno použít zbraně těžšího kalibru – obětovat všemocnému googlu ještě někoho jiného. Rizika tohoto kroku jsou značná, na druhou stranu se tak docela dobře vyřizují účty. Třeba s dámami, které paličatě odmítají dvoření našeho slávychtivce, nebo s kolegy odbornou veřejností lépe hodnocenými.
Je jedno, jestli zveřejníte nějakou pečlivě skrývanou pravdu, zdánlivě nevinný šproch či vyslovenou lež, rozlehlost internetových lánů spolu s alespoň částečnou anonymitou vkladatele, stoprocentní pamětí tohoto média a rychlostí, jakou se kompromitující informace dostane k očím bulváruchtivého čtenářstva, dává oběti minimální šanci účinně se bránit. Takto zostuzené dámy většinou stojí mimo veřejné dění, je proto vhodné předhodit je internetovým prudičům včetně jejich adresy, telefonu či emailu. U konkurenčních spisovatelů je třeba našlapovat zvlášť opatrně, ideálně vše zaobalit do dobrých úmyslů, aby celá záležitost nezaváněla kyselými hrozny. A vždy je dobré zaštítit se tím, že zneuctěná oběť o celé akcí ví, a ještě k ní sama dala souhlas.
Jak píšeme v úvodu, náš literární rybníček je opravdu malý a nebývá tedy problém k pravdě se dobrat. Stačí jen chtít a trochu se poptat. Asi nepřekvapí, že prohlášení o uděleném souhlasu je většinou poněkud nepřesné. Někdy si ho naše mediální hvězda plete s rezignací, někdy to prostě jen není pravda. A lež to byla i v případě mladého básníka, jehož problémy byly propírány v Listech Ason-klubu č. 183. Blábolit o zdravotních potížích někoho jiného v médiích je zkrátka naprostý eklhaft a třeba v takové Velké Británii se kvůli tomu útlocitnější jedinci i sebevraždí. Fujtajbl vespolek!
Tento výkřik do tmy na základě vlastních zkušeností a pečlivé investigativní práce (čítající poslání dvou emailů, přičemž ten první se kvůli chybě v adrese nepodařilo doručit) sepsali inko a gnýto, redaktoři LZ, kterým bylo důrazně doporučeno nepsat pod svými skutečnými přezdívkami. Aby na ně náhodou neprasklo, že jeden z nich je praktikujícím šášistou a druhý trpí mírnou formou kolobrndismu (porucha motoristického spektra).
9 Responses to “Redakční (p)osel 4.1”
Leave a Reply for šáš
kniha týdne
dívka týdne
anketa
Nahrávání ...
Ivo Fencl: Článek výše naráží ma můj rozhovor s básníkem *** „…a jeho starosti“ z Plže 11/2012, ale jeho uveřejnění bylo *** schváleno. Na věci není nic špatného. Kdo je zvědavý (já), dělá rozhovory i zadarmo a nejen pro sebe.
Šlo o přepis konverzace na FB. Schváleno to nebylo, ani o tom nevěděl. Ptali jsme se.
Pochybuji, že by zpovídaný (jehož jméno je v Plži 11 uvedeno) zapomněl. Asi se nepřesně ptáte.
V pochybnostech o tom, že je možné na něco podobného zapomenout, se s autory článku určitě shodnete. Já bych ty pochybnosti rozšířil i na možnost nepřesné formulace jednoduché otázky.
Milí inko i gnýto!
Jen na okraj k výroku I. Fe, že „uveřejnění bylo schváleno“. Nevím, zda osobou básníka, ale redakčně pouze redaktorkou Listů Ason-klubu, zbývající redakce Plže do náplně Listů nemluví ani nechce a s jejich obsahem se seznamuje teprve po vydání „celého“ Plže. Stejně jako redaktorka Listů Ason-klubu nemluví redakci Plže do obsahu „bílých stránek“ a nekonzultuje se s ní. A nejde o žádný válečný stav, jednoduše to tak chodí už deset let a obě strany se občas diví až podivují.
Ale jinak konstatování, že dotyčný básník vůbec o ničem nevěděl, jako že rozhovor bude publikován, mi příjde velice výmluvné. Je vidět, že Ivu Fenclovi skutečně „leží na srdci“ osudy české kultury.
Vl. No
Zdravím dr. No! O redakcích ani jedno špatné slovíčko. Jednak si myslím, že v tom jsou nevinně, a pak i my jsme svého času pustili něco přinejmenším nevkusného, takže s máslem ve vlasech mlčím a šoupu nohama. Jádro pudla je podle mě v tom, že se tu na světlo boží vynáší původně soukromý rozhovor – „s vědomím a souhlasem autora“.
Už od rána panu Ef virtuálně máváme před nosem mailem, v němž se básník velmi diví, že to vyšlo – o nějakém vědomí tedy nemůže být ani řeči. A s tím souhlasem je to taky takové vachrlaté. A on sám to moc dobře ví, protože z ranního „nepodloženého článku“ je teď „zřejmě“ a „nedorozumění“. Vsadím všechny Vaše Zápisníky, že do večera tu opět bude vládnout atmosféra plná lásky a vzájemného porozumění. Tedy s Vaším souhlasem a vědomím samozřejmě!
Zlobivý, zlobivý šáš!
Zřejmě došlo k nedorozumění. Umělec mi řekl, že si myslí, že to, co mi říká o své momentální tvorbě, pro lidi z Ason-klubu „stejně nemá smysl“, ale ať dělám, jak myslím. Napsal jsem mu, že to jistě smysl má.
Rozhovor začal z obou stran spontánně na síti, kde jsme si už dříve psávali, ale uveřejnit aspoň část mě napadlo až v poslední fázi. I tak se dnes rozhovory dělají, a právě tak. A je to krajně korektní rozhovor.
Takže za „medvědí službu“ jeho mnohostrannému dílu jej rozhodně nepovažuju.
A autor jako on je s dílem jedno tělo.
Ivo, básník je evidentně stejné krve jako já, protož mu rozumím, že by nebyl rád takto opublikován,
zvlášť, když v rozhovoru líčí své problémy. Sympatického básníka zdravím*