literární západ

Novoroční přání, novoroční předsevzetí, novoroční přísliby, kolik se toho všeho pokaždé valí na našince, hrozí, že ho zavalí… Proto raději aspoň na chvíli pryč od každodenního literárního dění a zaměřme své zraky neliterárním směrem. I když všechno souvisí se vším, co je dole, to je i nahoře a naopak co je nahoře, to má být či bývá i dole, tudíž budeme-li se zabývat něčím neliterárním, stejně se to bude v nějaké míře týkat i literárního dění a literárního života. Literatura totiž reflektuje životní příběhy či příběhy ze života, zatímco tzv. životní praxe si bere příklad častěji z té špatné, profánní, komerční, nekvalitní, mnohdy veskrze provinční literatury. Příslovečné výjimky poznovu pouze potvrzují pravidlo.

Pražská Univerzita Karlova (ve spolupráci s nakladatelstvím TOGGA) v těchto dnech vydala více než záslužnou publikaci s názvem Náměstí Krasnoarmějců 2. Rozuměj Náměstí Krasnoarmějců č. 2, což je adresa FF UK v Praze, mnohem závažnější a víceméně vše vysvětlující je však podtitul daného titulu, totiž: Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace. Jde o rozsáhlou analýzu (zčásti i syntézu), která se vrací – nejméně po třiadvaceti, v některých momentech i po čtyřiceti letech – k společensko-politickým, ale též psychologickým momentům formujícím celkovou atmosféru na pražské „fildě“ v posrpnovém období. Mnozí „hrdinové“ tohoto dvacetiletí (tj. 1969-1989) už nežijí, o jiných v knize nepadne ani zmínka. Nicméně je to jako celek přesvědčivé „svědectví o duchovním útlaku“. A proč tato publikace vznikla? Také proto, že v době, kdy její autoři na FF studovali, byla tzv. normalizace pro celou řadu pedagogů „kapitolou, kterou se nesluší otevírat“ a jejíž dědictví, vesměs velice neblahé, „jen čas od času nezřízeně vybublalo kvůli aktuálním sporům“. Tvůrci publikace se tento stav rozhodli změnit, aniž měli v úmyslu psát dějiny filozofické fakulty UK jako instituce atp. Přáli si dát dohromady knihu, která by se mohla či měla stát „inspirací pro další bádání a přemýšlení“.

Podívejme se na jednotlivé kapitoly či části publikace, které zároveň pojmenovávají tematické okruhy práce. Po metodologickém (teoretickém) a historickém úvodu se píše o nástupu normalizace na FF UK, o tehdejším vztahu praxe a ideologie. Další část je věnována problémům nazvaným ve zkratce „strana na fakultě“ a „fakulta ve straně“. Následující se zabývá učitelským sborem na FF UK v letech 1969-1989 a postupně dospívá k otázce, zda byla či nebyla FF UK „v moci StB“, jak vypadala interakce učitelů a studentů se Státní bezpečností. K tomu je připojena tzv. fakultní biografie jednoho z významných pedagogů a vědců, považovaného za učitelského guru sui genesis – po roce 1989 se však ukázalo, že šlo o guru v aktivních estébáckých službách. Ale není ani pranýřován, ani odsuzován: takhle to zkrátka a dobře chodilo nejenom na Náměstí Krasnoarmějců č. 2, ale i jinde. Všude jinde. Zbývající oddíly se jednak zabývají studenty na FF v době normalizace (včetně života na kolejích), jednak nabízejí hypotézu o fungování FF UK jako instituce v té době jako „případovou studii pozdní socialistické diktatury“.

Samozřejmě: tohle všechno je už dávná, ne-li pradávná minulost. Třeba pro ty, kdo začali na vysokých školách studovat až v devadesátých letech minulého století. Vždyť i to už jsou dvě desetiletí! Přičemž klíč k celé řadě problémů popisovaných v dané publikaci tkví v šedesátých letech a zejména v období 1968-1969: tam se rozhodovalo o tom, co bude následovat po Husákově příchodu k moci, tenkrát se už formovalo budoucí „zdravé jádro“, které pak rozhodovalo na FF UK o všem. Obecně platí, že právě intelektuální prostředí – zvláště špičkové pracoviště jako Filozofická fakulta UK – bylo na počátku sedmdesátých let (přesněji řečeno od podzimu 1969) „mimořádně tvrdě postiženo“; toto konstatování však doposud a ve větší míře nebylo v historické produkci dostatečně podpořeno „výzkumem života, mezilidských vztahů a konkrétního chování lidí“ v tehdejší situaci či tehdejších situacích. Autoři správně podotýkají, že zejména o údobí 1971-1986 toho naše veřejné mínění ví o vědeckém a akademickém prostředí pořád ještě velice málo. Ať už na FF UK nebo v jiné instituci. Jen prvními krůčky v tomto směru se staly práce o univerzitách v Brně, Olomouci či v Pardubicích.

A co z toho nepřímo vyplývá? Že by Západočeská univerzita v Plzni mohla analogicky podnítit a podpořit přípravu podobné publikace s názvem Veleslavínova 42 (Učitelé a studenti Pedagogické fakulty ZČU v období normalizace). Publikace koncipované stejně jako Náměstí Krasnoarmějců 2, tj. jako objektivní, nezaujatý výzkum života a konkrétního chování lidí za takřečené plzeňské či západočeské normalizace. Vždyť i plzeňský „peďák“, jeho učitelé a studenti byl pod dohledem StB stejně jako jiné regionální fakulty. Vždyť ani pražská publikace nespadla shůry, nevznikla na amatérském koleně, nýbrž v rámci tříletého juniorského badatelského projektu GA AV KJB čili renomovaného vědeckého grantu. A připravilo ji sedm, všehovšudy sedm (!) mladých či mladších odborníků, většinou historiků, jsou ale mezi nimi i absolventi bohemistiky a rusistiky (resp. i žurnalistiky). Historikové v Plzni jsou k dispozici, stejně jako bohemisté a rusisté. Každá kniha tohoto ražení by beztak oslovovala v prvé řadě čtenáře, kteří už období normalizace ani nepamatují, ba ani jména tehdejších funkcionářů a funkcionáříčků by jim vesměs zhola nic neříkala.

Skutečně: copak dnes někdo zná jméno aktivistky pražského „zdravého jádra“ FF UK, dívčím příjmením Evy K.? Učitelky, která do roku 1969 ani neučila, poněvadž učit neuměla, byla na škole jenom trpěna v přidružené instituci, zato ale měla podle vlastních slov ze sovětské srpnové okupace 1968 velkou „radost“? A s touto radostí pak „radostně“ vládla dvacet let ve svém oboru? Se zcela nulovým nebo až podnulovým vědeckým renomé? Nebo kdo v současnosti dokáže náležitě spoluprožít příběh studenta, získaného pro spolupráci se StB, který dostal za úkol sehnat oblíbené zahraniční lektorce knihu o secesi, aby se pak mohl těšit z její vděčné (čili povídavé) důvěry? A kdo ještě dovede ocenit příběh jak z italských kronik, ovšem v českém kocourkovském ladění, jak se všemocný šéf jedné katedry na FF UK rozešel se svou „vědeckou“ konkubínou a potřeboval se jí tudíž zbavit, zařadit na černou listinu a vypudit z fakulty, jenže udělal chybu, že ji předtím co věrnou milenku učinil oddanou šéfkou stranické skupiny. A tady udeřila kosa na kámen. Přitom jiné zapuzené, do té doby stejně vzorně oddané katedrové konkubíny se po roce 1989 honem označily za nebohé politické oběti.

Takové publikace jako Náměstí Krasnoarmějců 2 by měly dozajista vzniknout nejenom v Plzni, ale i v jiných univerzitních městech. Vždyť vše, o čem píší autoři pražského projednání, jistěže probíhalo i v Plzni. V menším měřítku, ale možná o to viditelněji. Nabízí se také otázka, proč pražská „filda“, proč plzeňský „peďák“? Tyto fakulty totiž jsou či mohou být schopny i historické sebereflexe: představte si, že za padesát let se takto budou prozkoumávat proslulá plzeňská práva! – Nicméně závěr z knihy možno učinit velice neradostný: normalizátorům se podle rezultátů této knižní analýzy podařilo „nejen diskreditovat, ale zároveň zevnitř poddolovat“ situaci intelektuála. A pohříchu ani politická proměna po roce 1989 na tom nic nezměnila, konstatuje se tu. Také proto to i v současnosti na některých školách vypadá, jak vypadá, ačkoli na nich dávno působí jiní lidé. Nebo někdy stejní lidé.