literární západ

Byl jednou jeden večer a v pohostinném plzeňském hostinci padl před zraky přítomné společnosti zhruba tento dotaz: „Prosím tě, co tam vlastně učíte v těch Pardubicích?“ Rozuměj co se učí nebo přednáší na tamější Katedře literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Slavistické předměty záměrně nebyly připomínány, poněvadž ty opravdu nejsou s běžnou vysokoškolskou náplní bohemistickou nikterak srovnatelné, takže v odpovědi se dostalo pouze na některé neslavistické, vesměs se vztahující k literárněbohemistickému bádání. Například na předměty jako Dějiny světové literatury, Teorie literatury, Dějiny a vývoj literární kritiky, Vývoj umělecké kritiky, Literární textologie, Tvůrčí psaní, Problémy populární literatury, Současná česká próza, Současná česká poezie… Nejde pokaždé o oficiální názvy. Jenže osoba, která se takto tázala, povoláním vysokoškolská kantorka, zakrátko toto vypočítávání přerušila kategorickým ruky mávnutím a vzápětí ho ukončila výrokem, který se dozajista opíral o hluboké filosofické přesvědčení a celoživotní pedagogickou empirii. Prohlásila totiž s nelíčeným despektem, že „tohle všechno je k hovnu“.

Zlatá, přesněji řečeno zlatavá slova, ale jak pro koho! Pro ekonomy, pro strojaře, zvláště pro plzeňské právníky… Jak vidno, tak i pro některé amúzické jazykozpytce… Přičemž se sluší a patří neprodleně se jedním dechem omluvit přinejmenším některým ekonomům, strojařům nebo právníkům: i z jejich řad přece někdy povstanou básníci nebo upřímní milovníci literatury. Výrazem „tohle všechno“ je ovšem míněna celá literární kultura, což je sice odborný termín, zároveň však i pojem zahrnující velice širokou oblast: jistě v prvé řadě všechny fenomény literárního světa, ale i jeho styčné body kupříkladu s divadlem, výtvarným uměním, hudbou klasickou i moderní… Literární kultura jako taková je i pestré předivo nejrůznějších literárních souvislostí, počítají se k ní všechny sféry literárního života, to znamená i literární instituce, knihovny, periodika, široká oblast překladatelství, problémy sociologie čtenářství, problémy recepce literárního díla… – a pochopitelně také literární kritika a publicistika.

Ano, do tohoto širokého hájemství nepochybně náleží i tzv. myšlení o literatuře, to znamená, aspoň do určité míry, rovněž výuka rozličných literárních, k literatuře se vztahujících nebo literárněhistorických předmětů na vysokých školách, tudíž i otázky autorova jazyka, styl literárního díla… Neboli též literární historie, literární věda o sobě, literární komparatistika… Leč když se o tom všem přednáší a diskutuje, když se o tom píší seminární nebo magisterské práce a ty se potom odborně obhajují, v některých očích to není pranic potřebného, není to podle některých osob zhola k ničemu – a je to, jak bylo řečeno, naopak „všechno k hovnu“. Domyslíme-li to, potom je „k hovnu“ i výuka literatury na středních nebo základních školách. Přitom nebýt literární kultury jako kulturotvorného faktu, kdo ví jak nebo bůh ví jak by se na školách tato látka učila. Nikoli náhodou drtivá většina pedagogů chce učit právě literaturu a k výuce jazyka má mnohem odtažitější vztah. Chudák jazyk! Jenže snad žádný literát nebo člověk kolem literatury nebo z literárního světa by v životě neřekl ba ani na okamžik si nepomyslil, že výuka jazyka a vůbec lingvistické předměty „jsou k hovnu“. Nejsou. Stejně jako nejsou ty literární.

V případě tohoto nešťastného, pramálo či ani trošičku inteligentního prohlášení (navíc myšlenkově rozbředlého) lze ovšemže spatřovat jiný neblahý signál: špatně zakrývané pohrdání kulturou jako takovou, zpupné, navíc ničím nepodložené podceňování její intelektuálního nebo duchovního rozměru, redukování vlastního filosofického smyslu kulturní činnosti včetně literárněkulturní činnosti výhradně a výlučně na pragmatické nebo prakticistní momenty. Do určité míry na jakousi ptvoplánovou literární nekulturu. Třeba na tuze ošemetný kult zábavy – přesně v duchu vědeckého pojednání konstatujícího, že lidé tohoto typu až dětinsky prahnou po tom, „ubavit se až k smrti“. Do literární kultury jistěže patří i humoristická literatura nebo parodie, persifláž atp., jenže její základní poselství a poslání je nad-pragmatické, nad-prakticistní. To bychom však nesměli mít rutinní klapky na zorničkách, abychom si to uvědomili a abychom také aspoň něco v této záležitosti pochopili. Jak si však můžeme něco uvědomit a jak můžeme alespoň něco pochopit, když bez jakýchkoli okolků takto agresivně, militantně, česky řečeno humpolácky prohlašujeme, že to vše je „k hovnu“? Zvláště když „k hovnu“ je podle těchto slov zejména všechno to, co nás přesahuje, co dává našim všedním horizontům zřetelný smysl a našemu konání řád a tvar?

Jistěže – svět literární kultury není žádným rájem na zemi, někdy může být srovnáván se zvláštním peklíčkem na nebi. Poohlédneme-li se po nějakých špatných příkladech, patří do něho třeba i poněkud pubertální počínání a psaní takového Iva Fencla ze Střediska západočeských spisovatelů a Unie českých spisovatelů: jenomže to věru komentovat netřeba, to se neblaze komentuje samo. Ale ani zde, při veškerém pohoršení, bychom nepověděli s velkopanskou nadutostí, že to, co velepilný Fencl činí, je „k hovnu“. Natož v souvislosti s jinými konstantami a souřadnicemi literárního života a literární tvorby. Než domýšlejme to dál: podle hospodského názoru naší sebevědomé, leč trapně a směšně paní je „k hovnu“ celá literární kultura. Řečeno do konkrétních důsledků: potom je „k hovnu“ celý Literární Západ, potom je „k hovnu“ výuka české literatury a jejího jazyka na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni, potom jsou „k hovnu“ literární periodika jako třeba Literární noviny, potom jsou „k hovnu“ i představení Antidivadla, potom je „k hovnu“ skutečně všechno, co má nějaký vztah k literární kultuře. Třeba světová literatura. Třeba filmy podle literárních předloh. Třeba…

Stačí. Literární kultury je opravdu zapotřebí se vždy zastat. S vědomím, že chudí duchem nebudou blahosloveni a nebudou patřit k blahosloveným. A že kultura je pro ně něčím, co je nebezpečně znejisťuje a z čeho mají nabubřelí nekulturníci instinktivní strach, děs a hrůzu. Proto si vypomáhají nevzdělaneckými, ne-li přímo buranskými, ve skutečnosti zejména sebeobrannými slovními plácnutími. Kultuře se brání, ačkoli kultura v nadčasovém měřítku brání je. Na druhé straně, proč se s tím koneckonců trápit a proč si s tím tolik lámat hlavu? Literární kultura tu byla, je a bude, arciže v různých podobách, v rozmanité kvalitě i kvantitě, v proměňujících se podmínkách a prezentacích. A ten nesmírně hloupý výrok, o kterém tu v obecné rovině rozjímáme, ten přece byl a je opravdu a nepokrytě „k hovnu“. Zvláště z úst vzdělané ženy. Jenže vzdělaná čili myslící žena by to nikdy neřekla.