opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
-1
hodiny
0
-9
minuty
-4
-3
sekundy
0
-3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Nekrology se nikdy nepíší dobře, zvláště když nejde o nekrology svým způsobem sice truchlivé, nicméně po praktické stránce víceméně jednoduché: je totiž mnohem snazší se rozepsat kupříkladu o autorovi, který je na veřejnosti obecně znám, dostal se i do čítanek, kdy jeho životní osudy (rozuměj ty neskrývané, neutajované) jako by ležely před námi na dlani, o kterém máme k dispozici spoustu materiálu… Potom se dá docela dobře, byť pokaždé s neveselým povzdechem, bilancovat zvláště umělecká dráha zesnulého kumštýře. O poznání komplikovanější to bývá s literáty, kteří se netěší takovéto obecné proslulosti a kteří sice v literárním životě zjevně figurují, jenže jako kdyby si vyvolili místo v nepřehlédnutelné vzdálenosti od vlastního kvasu literárního dění. Konstatujeme-li to, máme na mysli plzeňského rodáka Alexe Koenigsmarka, který zemřel čtvrtou lednovou středu ve věku nedožitých devětašedesáti let.

Dramatik, prozaik a především scenárista Alex Koenigsmark jako by veškerý talent neboli alespoň umělecké vlohy zdědil po svém tatínkovi: vždyť rovněž Josef Koenigsmark byl divadelník, tentokrát v prvé řadě plzeňský divadelník, také on psal, jak poezii, tak i prózu, nějaký čas žil a působil na poválečném Karlovarsku, na rozdíl od svého syna byl však mnohem víc činný v Plzni. Tento Josef K. psal i operní libreta a na konci šedesátých let se stal šéfredaktorem Západočeského nakladatelství, aby se pak na dvě desetiletí octl mezi zapovězenými, nepublikujícími literáty. Tou dobou už jeho potomek, mladý Alex Koenigsmark natrvalo zakotvil v Praze, kde vystudoval FAMU a věnoval se především scenáristické činnosti; nutno poznamenat, že žádné publikační zákazy mu před rokem 1989 nehrozily. Také on si v té době zalaškoval s divadelní tvorbou, k rozhodující tvůrčí proměně však v jeho případě došlo až na samém sklonku osmdesátých let, kdy dokončil svůj románový debut Cesta sekčního šéfa k moři, situovaný na Podkarpatskou Rus za časů tzv. první republiky.

Mohli bychom říci, že po roce 1989 se literární ambice Alexe Koenigsmarka jako kdyby rozdvojily: hojně psal scénáře pro Slovenskou televizi, o nichž ovšem český našinec má pramalé tušení: snad byly dobré, možná nebyly dobré. Není vyloučeno, že šlo o pouhou obživu, byť zručnou a profesionálně odvedenou. To je koneckonců aktuální úkol pro slovenské televizní kritiky, pokusit se o souhrnné posouzení a zhodnocení autorovy scenáristické produkce. V českém literárním kontextu si Koenigsmark naopak vydobyl pověst zajímavého prozaika – ačkoli možno mít za to, že spíše talentovaného prozaika, který si neustále jako by hledal svůj vlastní žánr, svou bytostnou stylovou pozici a především své tzv. životní téma. Zjednodušeně řečeno, příliš se mu to nedařilo, jeho prozaické knížky měly nevyrovnanou úroveň a nebylo překvapením, že z tohoto důvodu určité tvůrčí řešení spatřoval v cyklech fejetonů. Ty psal až do konce života a věnoval se v nich mnohdy též aktuální politické a společenské problematice: vyznačovaly  se suchým, tzv. anglickým humorem, ale nějaký nenapodobitelný koenigsmarkovský styl v nich nehledejme. Byla to spíše takřečená novinařina. Všude se dá s úspěchem nadávat na poměry, i když pouze v některých státech se to autorům otiskuje a autoři se kvůli tomu neutiskují.

Alex Koenigsmark Prozaické renomé si přitom mladý Koenigsmark získal již svou první, zmíněnou „podkarpatoruskou“ prózou, kterou shodou okolností po dvaceti letech (!) přepracoval a poznovu vydal pod pozměněným názvem Chlast. Nevstoupíš však nikdy do stejné řeky a to, co na knize zaujalo v době jejího prvního vydání, v rámci druhého vydání paradoxně ztratilo veškerý glanc, šťávu a říz: někdejší psychologická groteska mravů se najednou proměnila v prachobyčejnou vypravěčskou taškařici. Pokud spisovatel svého času s nemalou potměšilostí psal o ministerském úředníkovi, ze kterého se pod všemocným vlivem domácí karpatské pálenky vyklubalo obyčejné budižkničemu, ukázalo se, že život je samá ironie: vždyť také Alex Koenigsmark nějaký čas působil na polistopadovém ministerstvu kultury jako – sekční šéf. Neupil se, neprchl na Podkarpatskou Rus, tj. současnou Zakarpatskou Ukrajinu, pouze musel zakrátko vyklidit svůj post na ministerstvu.

Během dvaceti let vydal autor vícero knížek, největší uznání si však zřejmě zaslouží jeho román Siromacha, který však, jak už to tak bývá, se nedočkal valné ani velké kritické odezvy, ba dokonce možno povědět odezvy skoro žádné. Dodatečně můžeme odkázat na skoro jedinou uveřejněnou recenzi, která se Siromachou zabývá a kterou napsal mladý prozaik Vojtěch Němec pro západočeský či plzeňský měsíčník PLŽ. Jde o román groteskní, o román společenský, také ale o působivé románové vylíčení života ne-života na Karlovarsku v prvních poválečných letech. Nebyla to žádná „zdivočelá země“, mělo by se říci, že něco ještě mnohem horšího. To, co se tenkrát regionu odehrávalo, připomínalo zlý sen, a podivné postavy, které v regionu vládly, byly něčím mezi netvorem a člověkem nebo mezi lidmi a obludami.

Nelze srovnávat nesrovnatelné, leč přesto se toho dopusťme, byť jde o srovnání od počátku poněkud nešťastné: z neblaze proslulých budovatelských románů Václava Řezáče se čtenář o našem pohraničí po roce 1945 nedoví víceméně nic, jedině snad rafinované propagandistické lži, zatímco z Koenigsmarkova románu se dovíte ne-li úplně všechno o tehdejší době, pak alespoň to skutečně nejpodstatnější. Neboli to nejbrutálnější. Třeba že tenkrát se v kraji nezjevovala na obzoru žádná, ale vůbec žádná boží duha. Spíše se dál rozsévala semena doposud rašící nenávisti. Sice neblaze nezredigovaný a občas neústrojně komponovaný, nicméně v případě Siromachy jde o nepochybně významný český román s epickou silou. Kolik jich v české polistopadové literatuře máme?

Sečteno a zváženo, s Alexem Koenigsmarkem, ať již jeho prozaickou a scenáristickou tvorbu hodnotíme spíše příznivě nebo spíše méně příznivě, odešel ze scenérie české literatury význačný plzeňský rodák. Tvůrce, který svým významem jednoznačně překročil dosti uměle vytvářené hranice západočeského regionu. V poslední době slyšíme hlasy, že není důležité, zda si autor získá dobrou pověst a uznání mimo region, z něhož pochází nebo v němž působí. Ba ne, je to po čertech důležité, není to ovšem každému dáno, a proto ty hloupé řeči. Vždyť o některém literátovi se dohromady neví už ani v Ejpovicích, o některém řevnivém vědátorovi se možná ví ještě tak kousek za Přešticemi. Z objektivního odstupu či z nadhledu řečeno je to opravdu pozoruhodná tvůrčí dvojice, pocházející z Plzně a západních Čech a reprezentující dvě literární pokolení: dramatik a prozaik Josef Koenigsmark a jeho syn, dramatik a prozaik Alex Koenigsmark.

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody