literární západ

Začněme zvesela, neboť půjde o místa k posezení, to veselí nám však dlouho nevydrží. V Plzni se podle všech dostupných indicií má obstojně k světu podnik nově vzniklý či nově přebudovaný a nazvaný Artamo, podnik, který se označuje za restauraci a kavárnu (galerie/kavárna ) v jedné osobě a v jednom časoprostoru. (V Praze existují tzv. galerijní kavárny.) Pořádají se v něm literární čtení, vystupují v něm Plzeňané i mimoplzeňané, což je nepochybně dobře, a kdyby se všechno mělo dařit čili zdárně probíhat, mohlo by se z Artama vyklubat nové plzeňské kulturní centrum. Což je jedině dobře, tj. což by bylo jedině dobře. Určitě se utěšeně klube, proč však pisatel těchto řádek do Artama asi tak hned nezavítá, pomlčíme-li p zanedbatelné maličkosti, že bývá v Plzni málokdy? Odpověď hledejme například i v chvályhodné tradici podobných pohostinských podniků, v nichž se scházeli nebo stále scházívají kumštýři všeho druhu, literáti, výtvarníci, hudebníci a další kulturymilovné osoby. Pomineme-li některé specifické výjimky (například pražskou kavárnu Slávie, která byla v dávných i nedávných dobách především proslulým„doupětem“ divadelníků, zvláště pak rejdištěm celebrit z Národního divadla), všude totiž bylo: lacino.

A to prý v Artamu není. Píšeme o tom, co slyšíme, a co o tom slyšíme, to se přímo vzpírá literárnímu peru a vzpečuje kritickému referování. Co se tedy povídá? Nuže, mluví se o tom, co je pro lidi od kumštu (s výjimkou těch zbohatlých, například řiditýlků galerií) skoro „lidsky nepřijatelné“: například cena piva. Zvláště když vysoké, až nehorázné ceně piva odpovídají i další položky, například ceny vína atd. Takže hlas lidu hlas boží na vědomost dává, že v Artamu prý stojí tzv. malé pivo skoro padesát korun. Možná to neuvádíme na korunu přesně, jenže skoro všichni, co s tím přišli do styku, unisono prohlašují, že je tam nekřesťansky drahé. Jistěže, opakujme, že jak pro koho. Jistěže různí náčelníci a šéfíci na to samozřejmě mají, peněženky jim praskají ve všech a kreditními kartami otevírají i sezamové brány, možná jim to dokonce ani nepřijde jako nějaká horentní cena, jenže náčelníci a šéfíčkové už obvykle mají ke kumštu dost daleko. Dokonce neskutečně daleko, zato mají na předrahé pivo a mohou si ho bohorovně dovolit i v Artamu. Dívají se kolem sebe na vystavené mazanice a je jim dobře na duši. Jak si však na tom stojí na duchu?

Pro srovnání odbočme: S nejmenovaným laureátem Ceny Bohumila Polana v poslední době rád navštěvuji útulnou středočeskou hospůdku. A tam je pivo také drahé, leč není to pivo ledajaké! Jde o svrchně kvašený pivní nektar, říká se mu Černá raketa (jiné varianty mají jiné názvy), vyrábí ho Řemeslný pivovar v B. a je to vysoce kvalitní sedmnáctistupňové pivo, které návštěvníka přijde (pochopitelně máme na mysli půllitr) toliko na třiačtyřicet korun. Namátkou třináctistupňový ležák je o něco lacinější. Jinými slovy naprosto unikátní pivo přímo vybrané chuti má výrazně nižší cenu než standartní pivo v Artamu. A Prazdroj? No, Prazdroj čili plzeň plznička je tam také nesrovnatelně lacinější než pivo téže značky v Artamu. Nemyslím, že by středočeské pohostinství jakkoli mohlo Artamu konkurovat, na takový nesmysl by nepřišli snad ani vykutálení členové poroty Ceny Bohumila Polana, dosazení neméně vykutáleným výborem Střediska západočeských spisovatelů. Z jiného pohledu však platí, že v příjemné krčmě je mnohem pozitivnější prostředí, můžete v poklidu a v pohodě vést rozpravu o literatuře, o filosofii, o výtvarném kumštu a podobně – a nepřipadáte si, že jste nuceni si objednat nesmyslně předražené pivo nebo podobně nesmyslně předražené víno.

Opakuji: ještě jsem v Artamu nebyl čili prozatím jsem tam nikdy nezavítal. Tedy do novopečeného Artama, dřív se ten podnik jmenoval jinak. Leč není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ani v Praze do literárních kaváren nechodí lidé zvlášť majetní: k těm nepatří ani studenti, ani básníci, ani učitelé, ani knihovnice, neboť movití nebývají ti, z nichž se odjakživa rekrutují zájemci o literaturu a umění. Neboli ani důchodci. Stěží se potom dá předpokládat, že by se Artamo mohlo stát centrem tzv. živé kultury nebo živé literatury. Opravdu je příjemnější dát si Bernarda v plzeňském Incognitu než předražené nápoje v Artamu! Záleží totiž na atmosféře – a atmosféra má být tvůrčí. Pravdou je, že existují rovněž bohatí literáti, míníme tím kupříkladu Michala Viewegha, a ten se zpupně naparuje, jaké procovské podniky navštěvuje a kolik peněz tam bohorovně utratí. Nuže, na jeho knihách je více než znát, že se jejich autor nepohybuje v tvůrčí atmosféře.

Pivo je pivo, teď však nastal čas dopít a připojit truchlivé Post skriptum. S nadsázkou řečeno: členové Střediska západočeských spisovatelů na své nedávném shromáždění podnikli ukřivděný hon, respektive uspořádali ničemnou štvanici na básníka Milana Šedivého, který měl výhrady k některým okolnostem týkajícím se udělení Ceny Bohumila Polana. Mimo Plzeň je tato záležitost vnímána jako trapnost sama, ostuda a blamáž, ne tak se k ní přistupuje v potrefeném plzeňském výboru a ve valné části členstva Střediska. Co je ale nejzávažnější: ano, Šedivý je člověk z masa a kostí, není to ani anděl, ani čert, ani Mikuláš, může se mýlit a třeba se v lecčems mýlí, ovšem jak klasické, tak i současné poezii rozumí jako málokdo. Rozhodně nesrovnatelně víc než celá vykutálená porota CBP dohromady. Takže Šedivý má právo říkat, co si myslí, a to, co říká a co si myslí, opírá o porozumění tvorbě básnické. Především je to ale Básník. Pan básník, kterému vycházejí (a budou vycházet) sbírky i mimo Plzeň. Aby vydali tak jako on sbírku kupříkladu v prestižním Welesu, o tom se totiž i některým západočeským laureátům „Polanovky“ může jen a jen zdát.

Jistěže se dosavadní tvorba tohoto už nikoli nejmladšího poety, nyní oprávněně volajícího po nápravě čím dál víc ztrouchnivělého západočeského společenství, nemusí každému zamlouvat, leckdo může mít jiné gusto, to dá rozum, leč – řečeno bez ulekaných diplomatických vytáček a směšných opatrnických piruet – jde o básníka, kterému celá řada soudobých členů Střediska umělecky nesahá ani po kotníky. Nanejvýš po ty kotníky! A konkrétní kotníky Milana Šedivého na schůzi (ostatně v zákulisí i dlouho před jejím svoláním) trucovitě okopávali, seč to šlo, poněvadž se nevraživě, navztekaně a neurvale spojili proti němu. Však vrány k vránám sedají a sesedávají se pospolu. Se zobáky ostražitě namířenými proti básníkovi.

Jenomže: Středisko západočeských spisovatelů by stejně udělalo nejlépe, kdyby místo toho Milanu Šedivému pravidelně posílalo děkovné dopisy, že je jejím členem – a že je hrdo, že tím členem je, nikoli aby uboze ventilovalo závist a řevnivost. A porotci (jestlipak měli kuráž přijít na schůzi všichni? byl tam aspoň předseda poroty, který se nedostavil ani na udělení?) zase svou odbornou nezpůsobilost ve sféře soudobé české poezie. Prý jeden z porotců sliboval se vytasit se seznamem knižních novinek, které přečetl. Znamená to však, že aspoň některým z nich porozuměl? Vždyť neporozuměl ani neproblematické poezii Jaroslavy Málkové, a proto ji pro jistotu servilně vychválil až do nebe. S pravým obrozeneckým zápalem a buditelským nadšením. Jenže potom už je opravdu lepší nečíst nic a jenom co nejservilněji podkuřovat. Čili lhát, podvádět a klamat.

Leč stalo se, závist a řevnivost měly zelenou, však odtud k zlobě a nenávisti bývá jen krůček pouhý – a nakonec ti hoši a dívky, co ve Středisku „spolu mluvějí“, slavně vyhráli na celé čáře. Co však vyhráli ve skutečnosti? Akorát přetékající máselnice usazené zejména na hlavy vedení Střediska západočeských „spisošů“ a jeho přitakávačů. Toho másla co teď na nich je! A je prožluklé, notně prožluklé. Jako ty porotcovské hlavičky a hlavinky.