literární západ

Zalistujeme-li si stránkami Zápisníku dr. No pěkně dozadu, bez jakéhokoli překvapení zjistíme, že se v něm letos o plzeňských spisovatelských patáliích a Ceně Bohumila Polana psalo mnohem méně, než jak se má za to! Ano, přišla řada na plzeňský kulturní život čili na Antivadlo, na Artamo, ale zároveň také kupříkladu na nynější evropskou metropoli kultury Košice, na Pardubice, na Liberec, na Obec spisovatelů, na nekrolog Alexe Koenigsmarka, na knihu o pražské „fildě“ za tzv. normalizace, obecně na problém nekulturnosti a na strkání hlaviček do písku – navíc víceméně vše podstatné a důležité o kauze CBP již bylo řečeno v loňském roce. Plzeňské záležitosti naopak zůstávaly v ZDN trochu stranou, však si je mají vyřešit Plzeňáci sami, byť neřeší a zatloukají. Mrtví broučkové jsou milí broučkové. Nekopeme proto do žádné meruny, jak se nadmíru pošetile naznačovalo v literárnězápadní diskusi, nekopeme ani do Střediska západočeských spisovatelů jako celku, natož abychom zavile odčutávali z cesty nějakou zakysle ambiciózní funkcionářskou figurku: je to právě obráceně! To naše maličkost stále víc během týdnů upadá do přesvědčení, že je nakopávána čím dál většími prolhanostmi a ještě většími vylhanostmi. Zatím se totiž ještě lže jako tiskne, brzy se zřejmě bude tisknout jako lhát.

Takže místo aperitivu si shrňme pár donebevolajících zjištění, která se vyrojila v důmnění, že všichni kostlivci jsou už důkladně uzamčeni na petlici a jiní drahný již čas spočívají pod nemytým ložním prádlem. Proto se například sděluje veřejnosti – mimo zápis, všechno je to mimo zápis z jednání SZS, v něm nenajdete zhola nic podstatného – , že na členské schůzi Střediska prý Bohumil Jirásek málem dostal infarkt, když se ho Milan Šedivý tázal, které knihy soutěžily o Cenu Bohumila Polana a on si jako porotce nedovedl na jedinou z nich vzpomenout. A záhy již čtyřicetiletý mládeneček Šedivý, výrazný český básník, je toho vinen! Z toho by naopak měl přece dostat infarkt právě nebohý Milan Šedivý, který se na schůzi dostavil s naivními iluzemi o složení poroty. Však jich pozbyl.

Potom prý vedení Střediska konečně (poznovu mimo zápis!) vyklopilo, kdo neblahou porotu CBP sestavoval: údajně nikoli Jaroslava Málková, ač je předsedkyní a tedy i hlavou výboru, nýbrž tak učinil pro dobro věci „přece Vítěnka“. Takhle mu ve výboru říkají a na tohoto svého člena se horem dolem odvolávají. Vítěnka nebo Nevítěnka, kdo ví, jak to bylo doopravdy, žádnou důvěryhodnost tato či jiná tvrzení Střediska beztak nemají, proto znovu opakujme, že se takto, jistěže s vědomím a souhlasem předsedkyně, dala dohromady ta nejméně kompetentní porota v celé historii Ceny Bohumila Polana, takže i celé sestavování muselo pohříchu stát za starou belu. Ba i sestavovatel se do sestavy zasestavil, ač údajně se nikdy nikam necpe. Houby s octem. Taktéž nutno opět připomenout, co jsme vyzdvihli už nejednou, že když bylo po všem, předseda porotců posléze raději nepřišel na slavnostní vyhlašování (proč?) a dokonce odmítl připravit patřičné laudatio (proč a proč?).

Další sugestivní trumf zazněl v řečech, co se povídají: jest prý Janě Sovákové nepěkně v ZDN vytýkáno, že se vůbec neorientuje v české literatuře, jelikož je rusistkou: však se také v této souvislosti šíří neméně nepěkná informace, že dotyčná působí jako rusistka na Západočeské univerzitě v Plzni už desítky let! Není, není to vůbec žádná pravda, vehementně prohlašuje vedení Střediska. Naše Sováková není rusistka, není! Achich ouvej, opravdu není a není! Ona je totiž, tvrdí prý paní předsedkyně úplně vážně, „znalkyní všech světových literatur“. To jsou argumenty jak hrom, které se asi výborům ze Střediska zdají nad ránem. Proč tedy Jana Sováková celou tu dobu bere v Plzni plat jako vysokoškolská rusistka? Proč píše o ruském, nikoli ani náhodou o českém písemnictví? Proč nepřednáší světovou nebo alespoň českou literaturu? Nepřemež se však, nepřemež, vždyť opravdu se ve všech těchto případech především napořád lže jako tiskne. A všichni vůkol mají mají být obalamuceni jak zákon káže a někteří se nechávají balamutit s požitkem.

Největší padouch, lotr po levici i lotr po pravici je však nepochybně tuze nechvalně proslulý Vladimír Novotný. Podařilo se totiž dívkám a hochům ve vedení SZS vyšťourat, že v roce 2006 nebo někdy tou dobou sepsal vlídná či laskavá slova o Jaroslavě Málkové – jak je potom možné, že nyní, po pouhých šesti nebo sedmi letech, natolik bezcharakterně obhajuje pravý opak, tudíž ze sebe chrlí nevlídná a nelaskavá slova na básnířčinu adresu? Ano, opět se potvrdilo, že spisovatelé mají psát, nikoli číst: ukázalo se, že číst tzv. západočeští spisoši zjevně neumějí. Vždyť zmíněný zloduch Novotný v inkriminované době porotcovské o Málkové zhola nic nenapsal, nic nenamítal proti otištění příznivé recenze její sbírky nebo proti uveřejňování jejích veršů na stránkách Plže, pouze konstatoval, že nejnovější (tj. loňské) složení poroty Ceny Bohumila Polana je krajně nekompetentní (ti, kdo zatvrzele nechápou proč, dávají najevo zase svou neobhajitelnou nekompetentnost v literárním světě) a povede to pohříchu k tomu, vykládal ten Novotný už loni v létě, že porotci v utěšeném pozoru stojíce přiklepnou Cenu Bohumila Polana předsedkyni Málkové.

Nuže, co se přihodilo: jak se již všeobecně ví, zopakujme to však žel již poněkolikáté, uběhlo půl roku a zmíněná porota složená z lidí nikterak se zvlášť nezajímajících o soudobou českou literaturu a nečtoucích ani současnou západočeskou literaturu jako na podnose naservírovala tzv. Polanovku uvedené předsedkyni andělsky čisťoučkého výboru Střediska. Přesněji řečeno půlku Polanovky. Dobrá, jenomže onen zabedněný Novotný prý vůbec nedokáže pochopit nebo přijmout ze všeho nejpravděpodobnější variantu, že všech pět členů poroty skutečně pokládalo a označilo sbírku Jaroslavy Málkové za tu nejlepší z nejlepších, a ne že ne. Anebo rovnější, dokonce ještě rovnější Karlu Trinkewitzovi. Budiž, leč takovou míru zabedněnosti by ani beznadějně zabedněný kritikus opravdu nepředpokládal. Nejspíše za tím vším bude ještě něco horšího. A to se dá jak bederní rouškou obestřít slovíčky, že je básnířka je určitě osobou řádně pilnou a řádně pracovitou, řádně se stará o Středisko, řádně píše verše… To určitě je, za co se však uděluje Cena?

Spánek rozumu plodí nestvůry, jak pochopil geniální Goya, a to netušil, jaké nestvůrné lži naplácá rozumem spící vedení SZS i do zápisu z členské schůze. Prý nikdy, ale opravdu nikdy a nikdy nefigurovalo v porotě CBP víc mimoplzeňských zástupců, prohlašuje se v tomto obskurním zápisu, prý se to nepodařilo ani teď, rozuměj loni či dřív, ačkoli paní předsedkyně údajně oslovovala i samotného Jana Cimického. To je v jejích očích pravděpodobně svrchovaná celebrita české literatury, jež se kupříkladu v nové české poezii nejspíše vyzná stejně úžasně jako staroplzenecký mudrc Ivo Fencl. Takže k věci. Bylo jich zvláště v prvních ročnících dozajista víc, ba, bývalo a bylo, dokonce se kvůli tomu strhla nejedna mela, jenže když si to dnes někdo zarputile nechce přiznat, ten si to umanutě jako by nepamatuje, a proto lže, lže, nyní již tiskne, jak lže.

Proboha, pisatel těchto řádků by opravdu tak rád nenapsal už vůbec nic o tom veskrze prolhaném střediskovém výboru a jeho úskočných poskocích! Vždyť mu bylo nedávno v Plzni nabádavě řečeno: „Vykašli se na Středisko, je to cizí a chudý rybník…“ Neveselá, leč svatá pravda. Cizí a chudý rybník. Západočeská literatura, to jsou přece i Ivo Hucl, Jakuba Katalpa, Vratislav Maňák, Viktorie Rybáková – a zmužilý hajič a hojič pravdy Milan Šedivý. Středisko je Středisko, et tu felix Bohemia nube.