opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-12
-3
hodiny
-2
-2
minuty
-3
-5
sekundy
-3
-7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Tyto sloupky mají pomyslný podtitul: Plzni a o Plzni. A nemusí to být samé chvalozpěvné tirády na to či ono, jak je v určitých plzeňských kruzích ošemetným zvykem. Na jedné straně se v městě (a nejenom v západočeské metropoli) potkáváte s báječnými lidmi, kteří mají takříkajíc otevřené oči a navíc i mysl: neboli myslí jim to, skutečně myslí, přičemž myslí nebo jsou ochotni myslet i na něco jiného než na bezprostřední prospěch. A pak jsou ti druzí (žádná nepřekročitelná dělicí čára mezi těmi a oněmi jistěže neexistuje, tu si můžeme pouze hypoteticky vytyčit), kteří nejvíce dbají na to, aby se proboha s nikým nerozhádali a u všech to měli dobré. Proto zavírají oči s profesionální rutinou doslova před vším, zejména a obzvláště ale před tím, co není úplně v pořádku – říkají tomu nekonfrontační přístup. Navenek mají oči vypoulené, ale nechtějí vidět nic z toho, co není úplně nekonfliktní, především si to však nechtějí připustit. Takže i kdyby něco viděli, dělají, že nevidí nic. Poněvadž pak se opravdu s nikým a s ničím nerozhádají. Zjednodušeně řečeno ti první vtiskují plzeňské a západočeské kultuře ryzí uměleckou úroveň o sobě, ti druzí ji naopak retrográdně vláčejí směrem k neblahé a nebohé provinčnosti. A jejím znamením je nenapadnutelná pohodička a vícekrát v minulosti připomínaný smrádek v teploučku. O kterém se za nic na světě nesmí mluvit špatně.

Zkusme si pomoci příkladem namátkou z fotbalového světa (skutečně v té nejobecnější rovině!). Dámy nechť prominou. Nuže, před prázdnou soupeřovou brankou (gólman kamsi v marné snaze vyběhl) se objeví domácí útočník, stačí, aby míč jakkoli trefil či zasáhl a gól bude na světě: je to tzv. vyložená šance nebo jistý gól. Nastojte však, gól nepadne: útočník míč netrefí, zasáhne ho špatně, překopne branku atakdál – a fotbalový lid je oprávněně rozezlen a nešetří výroky jako ten to ale po…l, ten to ale zazdil!, ten tomu dal!, nejmírněji řečeno. Projevy nevole a zklamání zaznívají jak v hledišti, tak i u televizních obrazovek. Přičemž nejde o žádnou nenávist do hrdel a statků, ve sportovním soupeření se to stává, každý to ví a každý s tím počítá – a každý také danou situaci spontánně pojmenovává. Může totiž dát nahlas na veřejnosti najevo, že někdo něco po…l, aniž by mu to kdokoli měl za zlé a vyvozoval z toho, že to bylo opravdu nešťastné prohlášení a tak vůbec.

Ne tak ve zmíněných plzeňských společenstvích se zavřenýma očima. Tam výroky typu, že někdo něco zazdil atp., vůbec nesmějí přicházet v úvahu. Když – řečeno slušně – průměrná autorka získá cenu a kdosi (budeme říkat, že literární fanoušek) řekne, že ji získat coby průměrná autorka neměla, hned je to přímo sedm smrtelných hříchů dohromady. Že je to nešťastně řečeno, že když se to vysloví takto konfrontačně, většina lidí se prý zatvrdí. Jaká většina? Oni snad neviděli, zůstaneme-li u fotbalového příkladu, že hráč netrefil branku? Ale viděli, jenom se to nesmí říkat naplno, to by byl neúnosně konfrontační výrok a nepřijatelně statečný k tomu. Tudíž věta, že někdo netrefil balon, je vnímána jako něco, co se od počátku nese v konfrontačním duchu. No, netrefil, všichni to víme, ale mlčme, dělejme, že nic. Jako že se na hřišti vůbec nic neodehrálo. Věta, že někdo zahodil vyloženou šanci a nedal gól, vyznívá přece natolik konfrontačně, že nepomůže „nějakému řešení“. Přitom si žádné „nějaké řešení“ nikdo neumí představit. Nebo že prý jde o útočení v osobní rovině třeba na toho nešikovného fotbalistu. Proto se nesmí ani naznačit, že je nešikovný. Že opravdu netrefil merunu a zmařil šance na dobrý výsledek, tak o tom prst na pusu a pořádný špunt na mozek.

Takhle uhýbavě a ve skutečnosti i pořádně falešně čili filištínsky a farizejsky zároveň se potom může o záležitostech tohoto typu tlachat a plácat donekonečna, ať již o fotbalovém momentu nebo o trapně zorganizovaném přecenění jedné básnířky. Když těmto lidem provinční mysli zkusíte do zavíraných či přivíraných očí opakovaně říkat pravdu pravdoucí, že ten hráč skutečně třeba překopl branku nebo že ta básnířka je třeba opravdu průměrná, nahonem zopakují svá zavedená pořekadla o konfrontačním přístupu, který prý nemůže zapůsobit dobře, načež se na závěr vytasí s pomyslným žolíkem: prohlásí, že toto tvrzení je už, chudinky, unavuje. Ano, nezbývá než poznovu povědět: tumáš čerte kropáč. Nebo přidat na razanci a zvolat: Ale on fakt nedal gól a ona je fakt špatná! Potom však hnedle uslyšíte další osvědčenou provinční mantru, která zní: Toto tvrzení je mi lidsky velice nepříjemné, k tomu bych se já lidsky nepropůjčil. Takže ten, kdo řekne nahlas, co vidí nebo co si myslí, se nemorálně ba nestydatě propůjčil k něčemu, k čemu by se slušný člověk nepropůjčil: troufnout si říci, co vědí a vidí všichni, že totiž někdo nedal gól a že někdo opravdu není dobrý básník. Jen jestli ti takzvaní slušní lidé, co o sobě prohlašují, že se k ničemu podobnému nepropůjčí, nejsou partička prohnaných svatoušků?

fiser_zizen Proto ještě jeden příklad za mnoho dalších: Plzeňský advokát Jakub Fišer vydal zajímavou básnickou prvotinu s názvem S žízní neustaň. Má dobrý ohlas, je chválena, pochopitelně se vyskytují i opačné, nezřídka velice kritické názory, a tak to má být, to je přirozená kritická reflexe. Leč o to teď neběží, s tím se musí každý debutant koneckonců vyrovnat a s uměleckou úrovní jeho (či každého) autorského debutu se musí potýkat případný recenzent, ať již bude mít pro Fišerovu poetiku větší pochopení nebo menší, z čehož pak budou vycházet i hodnotící závěry. Jenže o to teď nepůjde. Ocitáme se totiž ve velkém pokušení přijít s tvrzením, které může působit únavně, které bude bráno coby konfrontační od samého začátku, které bude nazíráno jako útok v osobní rovině, které může být lidsky velice nepříjemné a především by se k němu v Plzni prý žádný tzv. slušný člověk lidsky nepropůjčil. Houby: unavujme, útočme, konfrontujme a především se takhle v něčích ne-očích bezcharakterně propůjčme – a dále již neargumentujme, poněvadž plzeňští filištíni také neargumentují, pouze se popuzeně pohoršují. Takže raději zůstaňme u přímočarého prohlášení: k Fišerově knížce napsal předmluvu Jiří Hlobil a Jiří Hlobil svou předmluvou Fišerovu knížku zkazil. Ano, tak hluboko jsme klesli a k něčemu tak bídnému jsme se propůjčili, když jsme o něčem takovém skálopevně přesvědčeni, hanba nám! Fakt mu ji zkazil.

Tudíž raději truchlivý vtip na závěr. V psychiatrické léčebně je iks pacientů, pochopitelně nešťastných nemocných lidí, kteří skutečně neznají českou literaturu a nevěděli by si s ní rady. Jak se takovým lidem říká v provinční novořeči našich plzeňských svatoušků? Inu, že je to společenství názorově homogenní, upřednostňující tradiční pohled na literaturu na úkor hledání nezvyklých experimentálních pojetí. Ano, též takto se to dá říci. Stejně jako že fotbalista dal gól, ač nedal, že ta básnířka je dobrá, ač není, že ani Hlobil nic nezkazil, ač zkazil. Tvrdíme to s plným vědomím, že tímto konstatováním nikterak nepomůžeme nějakému řešení a že to nemůže ani na jednu potrefenou husu nebo housera zapůsobit dobře. Poněvadž, žabincem brčko neusmažíš.

 


7 Responses to “Zápisník dr. No 4.8”

  • Hortensie Hustoles:

    Dr.NO, copak je špatného na obyčejné slušnosti? Pokud člověk nemá chuť rozdmýchavat vášně, nechá si názor pro sebe, není-li literárním kritikem – tím spíš. Dr. NO také nejmenuje, naznačuje, přirovnává,
    a tak mimoplzeňským nic není jasné. Oč tu vlastně jde? Kdo je básnířka, kdo ten, co mlčí? K čemu slouží Zápisník? Po přečtení zbývá pocit, že čtenář není přizván, jen je cosi naznačováno, hořkost a zmar.

    • šáš:

      Ale Hortensie! Co si takhle přečíst Zápisník 4.7 a vrátit se k číslům 3.44 a 3.45. Vždyť jste o té básnířce sama diskutovala!

  • Hortensie Hustolesová:

    Čtu správně, že Dr. obviňuje porotu z nekompetentnosti? Básník Šedivý Málkovou zpochybňuje jako básnířku? Pak bych uvítala argumentaci. Kritiku na sbírku Málkové, přirovnání ke sportovnímu klání mi nic neosvětlí. Obecně: pokud bude jakýkoli porotce v osobním vztahu k oceňovaném,
    pak je podezření z podjatosti na paletě. Chudák básnířka, nechtěla bych být v její kůži, vždyť si z ní udělali velcí chlapci merunu. Nemusím mít její verše ráda (a nemám), ale tohle je už faulování.


    • Tyto komentáře čtu až teď, takže musím zareagovat vervně: Faulování? Ani náhodou. To tedy ani náhodou, milá Hortensie. Jak jsi moudrá, tak teď píšeš nesmírně nemoudře. A proč? Poněvadž je zjevné, že vůbec, ale vůbec nevíš, o co konkrétně kráčí. Kdo Ti proboha nabulíkoval, že si velcí chlapci z někoho udělali merunu? Co je to za nehoráznost? Ano, ženy jsou andělé, jistěže, ale NE VŠECHNY! A ne vždy.

      A ještě: nikde jsem nepsal, že jsou porotci v „osobním vztahu“ s paní předsedkyní. Přitom to by bylo aspoň rozumné vysvětlení. Na Šaldu se nelze zlobit, že vychvaloval Růženu Svobodovou, protože ji miloval. Takhle je to ale ještě horší! Nemít osobní vztah, a přesto být šampionem v rektální alpinistice, to už je co říci.

      A co se týče údajně chybějící argumentace, nemohu po nikom, ani po Tobě, chtít, aby sis pamatovala, co jsem napsal i v Zápisníku dr. No už vícekrát, ale ta argumentace tam je, nechybí. A Šedivý zpočátku nikde netvrdil, že je porota nekompetentní, bylo to mnohem horší: on se o tom přesvědčil na vlastní oči a byl zděšen. Právem. Třeba jak ho podrazácky faulovali…

      Dr. No

      • Hortensie Hustolesová:

        Takže nejde o dílo, ale o osobní vztahy…jak se přesvědčil? Kdo je šampion v rektální alpinistice?
        Byla kdy Polanova cena udělována jinak, než že se přihlíží k osobním vztahům? Jde to vůbec v tak malém rybníčku?


        • Milá Hortensie,
          začínáš být nedůtklivá. Tážeš-li se, byla-li kdy Polanovka udělována jinak, než na základě osobních vztahů, s povzdechem odpovídám: Bodejť. Například předloni, to si pamatuji. (A nejenom předloni.) Čtyři z pěti porotců tenkrát budoucího laureáta v životě neviděli a dva o něm nikdá předtím ani neslyšeli. Přesto se na kvalitě jeho díla shodli. Myslím, že dva porotci ho doposud osobně neznají.
          A jak se o těch rektálních sklonech Šedivý přesvědčil? Tak se ho zeptej, prosím. Vylíčil mi to velice podrobně, ale v soukromé epištole. Nebo někoho, kdo na tu schůzi přišel. A malý rybníček? Plzeň je velikánské město. Takže i pořádný rybník. Je regule, že v porotě mají být i porotci mimoplzeňští čili z jiného rybníku. Loni nebyli. Tohle by si jiní rybníkáři nedovolili.

          A někdy se i rybníky musí vyčistit. Vl. No

          • Hortensie Hustoles:

            Milý Vladimíre, tak již budu dobře spát. Jen mi porád připadá, že kličkuješ jak Panenka před bránou, že píšeš na základě vyprávění…Inu nezbývá než věřit. Nedůtklivá? Jest to zábava, takto se pošťuchovati.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody