literární západ

Tyto sloupky mají pomyslný podtitul: Plzni a o Plzni. A nemusí to být samé chvalozpěvné tirády na to či ono, jak je v určitých plzeňských kruzích ošemetným zvykem. Na jedné straně se v městě (a nejenom v západočeské metropoli) potkáváte s báječnými lidmi, kteří mají takříkajíc otevřené oči a navíc i mysl: neboli myslí jim to, skutečně myslí, přičemž myslí nebo jsou ochotni myslet i na něco jiného než na bezprostřední prospěch. A pak jsou ti druzí (žádná nepřekročitelná dělicí čára mezi těmi a oněmi jistěže neexistuje, tu si můžeme pouze hypoteticky vytyčit), kteří nejvíce dbají na to, aby se proboha s nikým nerozhádali a u všech to měli dobré. Proto zavírají oči s profesionální rutinou doslova před vším, zejména a obzvláště ale před tím, co není úplně v pořádku – říkají tomu nekonfrontační přístup. Navenek mají oči vypoulené, ale nechtějí vidět nic z toho, co není úplně nekonfliktní, především si to však nechtějí připustit. Takže i kdyby něco viděli, dělají, že nevidí nic. Poněvadž pak se opravdu s nikým a s ničím nerozhádají. Zjednodušeně řečeno ti první vtiskují plzeňské a západočeské kultuře ryzí uměleckou úroveň o sobě, ti druzí ji naopak retrográdně vláčejí směrem k neblahé a nebohé provinčnosti. A jejím znamením je nenapadnutelná pohodička a vícekrát v minulosti připomínaný smrádek v teploučku. O kterém se za nic na světě nesmí mluvit špatně.

Zkusme si pomoci příkladem namátkou z fotbalového světa (skutečně v té nejobecnější rovině!). Dámy nechť prominou. Nuže, před prázdnou soupeřovou brankou (gólman kamsi v marné snaze vyběhl) se objeví domácí útočník, stačí, aby míč jakkoli trefil či zasáhl a gól bude na světě: je to tzv. vyložená šance nebo jistý gól. Nastojte však, gól nepadne: útočník míč netrefí, zasáhne ho špatně, překopne branku atakdál – a fotbalový lid je oprávněně rozezlen a nešetří výroky jako ten to ale po…l, ten to ale zazdil!, ten tomu dal!, nejmírněji řečeno. Projevy nevole a zklamání zaznívají jak v hledišti, tak i u televizních obrazovek. Přičemž nejde o žádnou nenávist do hrdel a statků, ve sportovním soupeření se to stává, každý to ví a každý s tím počítá – a každý také danou situaci spontánně pojmenovává. Může totiž dát nahlas na veřejnosti najevo, že někdo něco po…l, aniž by mu to kdokoli měl za zlé a vyvozoval z toho, že to bylo opravdu nešťastné prohlášení a tak vůbec.

Ne tak ve zmíněných plzeňských společenstvích se zavřenýma očima. Tam výroky typu, že někdo něco zazdil atp., vůbec nesmějí přicházet v úvahu. Když – řečeno slušně – průměrná autorka získá cenu a kdosi (budeme říkat, že literární fanoušek) řekne, že ji získat coby průměrná autorka neměla, hned je to přímo sedm smrtelných hříchů dohromady. Že je to nešťastně řečeno, že když se to vysloví takto konfrontačně, většina lidí se prý zatvrdí. Jaká většina? Oni snad neviděli, zůstaneme-li u fotbalového příkladu, že hráč netrefil branku? Ale viděli, jenom se to nesmí říkat naplno, to by byl neúnosně konfrontační výrok a nepřijatelně statečný k tomu. Tudíž věta, že někdo netrefil balon, je vnímána jako něco, co se od počátku nese v konfrontačním duchu. No, netrefil, všichni to víme, ale mlčme, dělejme, že nic. Jako že se na hřišti vůbec nic neodehrálo. Věta, že někdo zahodil vyloženou šanci a nedal gól, vyznívá přece natolik konfrontačně, že nepomůže „nějakému řešení“. Přitom si žádné „nějaké řešení“ nikdo neumí představit. Nebo že prý jde o útočení v osobní rovině třeba na toho nešikovného fotbalistu. Proto se nesmí ani naznačit, že je nešikovný. Že opravdu netrefil merunu a zmařil šance na dobrý výsledek, tak o tom prst na pusu a pořádný špunt na mozek.

Takhle uhýbavě a ve skutečnosti i pořádně falešně čili filištínsky a farizejsky zároveň se potom může o záležitostech tohoto typu tlachat a plácat donekonečna, ať již o fotbalovém momentu nebo o trapně zorganizovaném přecenění jedné básnířky. Když těmto lidem provinční mysli zkusíte do zavíraných či přivíraných očí opakovaně říkat pravdu pravdoucí, že ten hráč skutečně třeba překopl branku nebo že ta básnířka je třeba opravdu průměrná, nahonem zopakují svá zavedená pořekadla o konfrontačním přístupu, který prý nemůže zapůsobit dobře, načež se na závěr vytasí s pomyslným žolíkem: prohlásí, že toto tvrzení je už, chudinky, unavuje. Ano, nezbývá než poznovu povědět: tumáš čerte kropáč. Nebo přidat na razanci a zvolat: Ale on fakt nedal gól a ona je fakt špatná! Potom však hnedle uslyšíte další osvědčenou provinční mantru, která zní: Toto tvrzení je mi lidsky velice nepříjemné, k tomu bych se já lidsky nepropůjčil. Takže ten, kdo řekne nahlas, co vidí nebo co si myslí, se nemorálně ba nestydatě propůjčil k něčemu, k čemu by se slušný člověk nepropůjčil: troufnout si říci, co vědí a vidí všichni, že totiž někdo nedal gól a že někdo opravdu není dobrý básník. Jen jestli ti takzvaní slušní lidé, co o sobě prohlašují, že se k ničemu podobnému nepropůjčí, nejsou partička prohnaných svatoušků?

Proto ještě jeden příklad za mnoho dalších: Plzeňský advokát Jakub Fišer vydal zajímavou básnickou prvotinu s názvem S žízní neustaň. Má dobrý ohlas, je chválena, pochopitelně se vyskytují i opačné, nezřídka velice kritické názory, a tak to má být, to je přirozená kritická reflexe. Leč o to teď neběží, s tím se musí každý debutant koneckonců vyrovnat a s uměleckou úrovní jeho (či každého) autorského debutu se musí potýkat případný recenzent, ať již bude mít pro Fišerovu poetiku větší pochopení nebo menší, z čehož pak budou vycházet i hodnotící závěry. Jenže o to teď nepůjde. Ocitáme se totiž ve velkém pokušení přijít s tvrzením, které může působit únavně, které bude bráno coby konfrontační od samého začátku, které bude nazíráno jako útok v osobní rovině, které může být lidsky velice nepříjemné a především by se k němu v Plzni prý žádný tzv. slušný člověk lidsky nepropůjčil. Houby: unavujme, útočme, konfrontujme a především se takhle v něčích ne-očích bezcharakterně propůjčme – a dále již neargumentujme, poněvadž plzeňští filištíni také neargumentují, pouze se popuzeně pohoršují. Takže raději zůstaňme u přímočarého prohlášení: k Fišerově knížce napsal předmluvu Jiří Hlobil a Jiří Hlobil svou předmluvou Fišerovu knížku zkazil. Ano, tak hluboko jsme klesli a k něčemu tak bídnému jsme se propůjčili, když jsme o něčem takovém skálopevně přesvědčeni, hanba nám! Fakt mu ji zkazil.

Tudíž raději truchlivý vtip na závěr. V psychiatrické léčebně je iks pacientů, pochopitelně nešťastných nemocných lidí, kteří skutečně neznají českou literaturu a nevěděli by si s ní rady. Jak se takovým lidem říká v provinční novořeči našich plzeňských svatoušků? Inu, že je to společenství názorově homogenní, upřednostňující tradiční pohled na literaturu na úkor hledání nezvyklých experimentálních pojetí. Ano, též takto se to dá říci. Stejně jako že fotbalista dal gól, ač nedal, že ta básnířka je dobrá, ač není, že ani Hlobil nic nezkazil, ač zkazil. Tvrdíme to s plným vědomím, že tímto konstatováním nikterak nepomůžeme nějakému řešení a že to nemůže ani na jednu potrefenou husu nebo housera zapůsobit dobře. Poněvadž, žabincem brčko neusmažíš.