literární západ

Mnoho, ach přemnoho ošklivého jsme museli i v rámci tohoto Zápisníku napsat o Obci spisovatelů: jednou to vypadalo, že nadobro upadla do tenat neuvěřitelného žvanění místo úvah o její budoucnosti, podruhé na její poctivé české vytunelování až do mrtě, jistěže pod rouškou krásných slov, což o to víc vylučovalo jakékoli rozumné úvahy o budoucnosti této spisovatelské organizace a instituce, potřetí, po odchodu spokojených tunelářů a přitunelářů či soutunelářů, zase na pomalou, leč nezadržitelnou agonii tohoto autorského společenství. Přiznejme bez váhání, že i nový předseda Obce spisovatelů nevzbuzoval žádnou valnou důvěru, ne-li zcela obráceně: velice jednoznačnou nedůvěru. Zůstaňme u této zdrženlivosti, rozhodně si nedělejme o situaci vytunelovaného spolku žádné iluze, nicméně buďme objektivní. Ačkoli jsme nadále přesvědčeni, že by měla vzniknout též nějaká jiná, paralelně fungující literární organizace, což už před drahnou dobou kategoricky tvrdili mnozí jiní lidé povolaní a zasvěcení, zdaleka nikoli a to ještě relativně nedávno pouze autor těchto řádek či těchto sloupků.

Co je tedy (možná) nového v Obci spisovatelů? Roušky jsou toliko poodhrnuty, už to je však pokrok, že jsou poodhrnovány a že se pod ně již může alespoň pokradmu nakouknout, zachovávajíce přitom patřičnou decentnost. O některých kostlivcích se už totiž začalo mluvit na veřejnosti, a to přímo ústy předsedy Obce, prozaika Tomáše Magnuska. Nemyslíme si, že by šlo o výrazného literáta, o čemž jsou přesvědčeni například Jan Cimický a Eva Kantůrková, neboli ti, kdo ho svého času navrhli do Rady Obce, nicméně v dané chvíli promlouvá především jako manažer a organizátor, až v druhé řadě jako spisovatel. A co nedávno prohlásil, přesněji řečeno co nedávno potvrdil? To, o čem si cvrlikají všichni literární vrabci: že když Obec spisovatelů přebíral, ukázalo se, že má „neskutečné dluhy“ a že teprve nyní se postupně uzavřela finanční kontrola, která měla prozkoumat hospodaření minulých hospodářů. Ve skutečnosti rádobyhospodářů. Však jsme o tom psali v Zápisníku vícekrát a bohužel jsme si nic z prstíků nevycucali, ba právě naopak: realita je mnohem horší, než se zdálo na vzdálený pohled. Ty dluhy zanechalo bývalé vedení, konstatuje nynější předseda OS, což byli lidé, kteří podle něho udělali hodně pro českou literaturu, zato „pro Obec vykonali medvědí službu“.

Nynější zadluženost hodlá předseda OS uhradit z vlastní kapsy. Čili je ochoten obětovat své vlastní úspory, aby umožnil alespoň elementární existenci Obce spisovatelů. To je nepochybně víc než gesto. Totiž než gesto, které bychom asi marně očekávali od našich uhlobaronů, od ČEZ, od knížat z Hluboké, od knížete Švarciho, pohříchu ani od toho nejbohatšího – od večerníkovského Trautenberka. Jako člověk, který se měl stát spasitelem Obce, v současnosti Magnusek tvrdí, že největší dluhy nadělal velký projekt OS načrtnutý k dvoustému výročí narození K. H. Máchy (připomeňme, že oslavy máchovského výročí se konaly již před necelými třiceti měsíci, pozn. dr. No), kdy se ukázalo, že získat dotaci je stejně důležité jako ji potom realizovat a především řádně vyúčtovat. Což se nestalo a vůbec nikdo vzniklé problémy celou tu dobu neřešil, přiznává otevřeně Magnusek (který byl do těchto tunelářských rejdů uvrtán vskutku nevinně), takže není divu, že penále spjaté s touto dotací jsou stejně velké jako sankce. Pokuty byly minimalizovány jedině díky tomu, že soudobé vedení prý prosilo, prosilo a prosilo. A nemělo to vůbec jednoduché, říká stávající předseda, poněvadž „minulé vedení jednalo s poslanci a úředníky arogantně“. Kdo by se pak divil, že díky „úrovni“ takového jednání má dnes Obec „opravdu špatnou pověst“. Namoutě, pravíme s povzdechem. Namoutě. Však jsme nejednou na její zpotvořenou pověst neradi odkazovali.

Dobrá, jenže co teď, když Obec spisovatelů prožívá evidentní existenční agonii a veškeré prachy jsou vůčihledě fuč a pravděpodobně už do posledního haléře rozfofrovány? Na to odpovídá Tomáš Magnusek až překvapivě kategoricky, jenomže situace je podle všeho taková, že mu zřejmě nic jiného skutečně nezbývá: „S bývalým předsedou, básníkem a literárním vědcem Vladimírem Křivánkem se budeme soudit.“

Nuže, opravdu nikoho neposíláme do kriminálu a opravdu nikomu nepřejeme vězeňský chlebíček. Koneckonců u nás stejně dohromady nikdo v tzv. lochu neskončí, snad s výjimkou někdejšího středočeského hejtmana, ostatně též autora několika knižních publikací beletristického ražení a ladění. Zato nám je velice dobře známo to, co je tady zřetelně připomenuto: totiž arogance, arogance a ještě jednou arogance. Do češtiny přeloženo: nedůtklivá zpupnost. Bejvávalo, že jsme na tyto nešvary, již zdálky více než zřejmé a více než viditelné, veřejně upozorňovali (dnes čteme, že prý jako první a především dlouho jediní) a tím pádem za to sklidili od bývalého velkomožného Pána obce takovou bandurskou, že ještě teď je všude vůkol cítit síra. K tomu natolik zlobně pomlouvačskou a navíc škaredě žalobníčkovskou až udavačskou, že by si také on sám zasloužil přinejmenším něco podobného. Nebo aspoň pár otázek. O vědeckých plagiátech, o předsednickém tunelování… To je však úplně jiná záležitost. Také pramálo lichotivá. Zatím musíme akceptovat a opakovat, že pro začátek má nový předseda Obce v úmyslu financovat „neskutečné dluhy“ minulého předsedáčkování z vlastní kapsy. Jak to tudíž nakonec dopadlo? Vyhrála v tomto případě láska a pravda nad lží a nenávistí, nebo naopak?

Co je však pro budoucnost Obce spisovatelů ještě důležitější než fakt, že po všech defraudacích je chudá jak kostelní myš? Možná rozhodnutí, že předseda Magnusek je odhodlán – „profilovat Obec jako sdružení regionálních autorů a jejich svazů, nikoli jako centralizovanou instituci“. To je naprosto přelomové stanovisko, doposud tomu bylo totiž vždy naopak! Donedávna sice byla regionální literární seskupení samostatná, ale stejně vzhlížela k matičce (nebo maceše?) Praze jako k Panence Marii. Tohle prý chce Tomáš Magnusek změnit od základu (on sám je Východočech) a je otázkou, zda se mu to podaří a do jaké míry se mu to podaří. Mezitím vzniklo také nezávislé středočeské sdružení spisovatelů, tedy vesměs autorů, kteří se i tímto rozhodnutím korektně oddělili od pražského „centra“ ve znamení jednoho z regionů. Uvidíme, co bude dál.

Tohle vše je možné si v kostce přečíst na Portálu české literatury, jenomže kdopak ho v západočeské metropoli čte nebo ostře sleduje? Kdopak v ní čte literární časopisy? A Literární Západ? Přitom není vyloučeno, že jednou se právě Literární Západ stane tribunou nějakého místného, resp. nového seskupení regionálních autorů. Dnes večer to ještě nebude, leč věřme, že i v této sféře zanedlouho nastanou nějaká dobrá a ještě lepší jitra.