literární západ

Je celkem veselé dočíst se v zápisu z poslední porady Střediska západočeských spisovatelů, že porotci se vyjádřili k mým námitkám, když ani zdaleka (ani zblízka) neodpověděli na jediný dotaz, který jsem položil: A sice kdože byl na poslední Cenu Bohumila Polana nominovaný, neboť se to obecně neví a nevěděl to patrně ani nikdo další v místnosti. Toho inkriminovaného dne mé dotazy na porotu k mému překvapení nebyly plénem pochopeny jako relevantní. Mnohem přízemněji byly nahlíženy jako trapné zkoušení porotců. Souhlasím, trapné to bylo, ale jen proto, že mi odpovědí bylo mlčení. Doufal a věřil jsem, že budu mít některá nominovaná díla přečtená a požádám, aby mi porota z výšky své odbornosti vysvětlila, v čem poezie Jaroslavy Málkové oproti jiným nominovaným vyniká. Je legitimní chtít po porotě, aby obhájila svůj výběr. Jenže porota všemi svými třemi přítomnými členy mlčela, tvářila se absolutisticky a udělala tak pro sebe nejlépe, protože se tím zametlo pod koberec, že mezi nominovanými byl například i Vratislav Maňák. Ten mi svou nominaci e-mailem potvrdil až po návratu z Plzně na sever. Pokud tedy Hortensie Hustolesová se zde na Literárním Západu ptá, proč považuje Vladimír Novotný (ale i já) porotu za nekompetentní, ať si učiní úsudek sama:

Vratislav Maňák získal za Šaty z igelitu významnou celonárodní Ortenovu cenu, oproti tomu však nezískal v (minimálně geograficky) méně významnější Polanově ceně ani čestné uznání. Prostě si u porotců neškrtnul. Co je běžné u prestižnějších cen, kde je horkých kandidátů víc, je u regionální ceny nemyslitelné. V Plzni je piedestal přece jen širší, každá kvalitní knížka může vyniknout. Jenže opak je tu pravdou. Jistě, plzeňská porota nemusí mít stejný názor jako porota ceny jiné, ale že by Maňák neměl ani na čestné uznání? Buď porotci jeho knihu nečetli, nebo nepoznají hodnotu. Obě varianty vylekají. Není soudcovská skvadra pak právem zvána jako nekompetentní? Tím nejenom trpí prestiž ceny, ale musejí se jí dát zákonitě do vínku taková hloupá pravidla, jako že nikdo nesmí dostat cenu dvakrát. Jistěže by se násobné vítězství jednoho autora v regionálních poměrech stávalo, ale s porotou rozpoznávající hodnotu vždy v nové, překvapující a čerstvé podobě by se to stávalo jen výjimečně – v produktivně slabších ročnících. Jenže to by museli porotci (hodní toho jména) mít možnost nominovat i knihu porotě nezaslanou. Proč? Protože v západních Čechách se vyskytují spisovatelé, kteří dávno CBP dostat měli, jenže je nikdo nenominuje – například Jakubu Katalpu. Prvotina Je hlína k snědku? vzbudila celonárodní ohlas a její druhotina Hořké moře byla recenzována v nejvýznamnějších českých časopisech. A přesto ji Polanovka dodnes nezná ani jako „čestně uznalou“. Předpokládám, že její redaktor nebo nakladatel z Paseky naši cenu nezná (Maňákovo nakladatelství Host má naopak ceny zmapované a nominací svých autorů si očividně hledí). Pokud se tedy Katalpa s Polanovou cenou nechce dostat do trapné situace sebenominování, pak se cena bez autorky a autorka bez ceny musí obejít. Katalpa a koneckonců i Maňák se bez ní samozřejmě obejdou jistě, jsou to kvalitní prozaici, jen se tu promarňuje možnost, aby cena pomohla výrazným autorům k rychlejšímu ohlasu a ti zase prostřednictvím informace na záložkách knih pomohli do povědomí ceně – alespoň do té míry, že by ji v nakladatelstvích reflektovali a nominovali na ni svoje kmenové autory. Takové, kteří by po jejím udělení mohli sáhnout čistě, bez málkovské hry škatulata hejbejte se. Proto jsem toho názoru, že by budoucí porotci měli dostat možnost sami nominovat kandidáty. Rozšíří se možnost vybrat opravdu významného laureáta a přestanou se vyvolávat stejná jména. Pokud nezašle knihy nakladatelství, těžko půjde čtenář, koupí v nějakém knihkupectví tři nebo čtyři výtisky při ceně 300 Kč za kus (Katalpina knížka v obchodech narozdíl od básnických knížek je) a pošle je přitroublé porotě, která nečtouc dopředu, s rukama v klíně čeká, kdo s čím přijde: Tak je to psáno v regulích.

Suma sumárum. Všechno dobro i černota pochází od schopného či neschopného výboru a jím nominované poroty. Pokud cena bude mít jen tuze regionální soudce, pak trestuhodně zplodí jen regionální laureáty. A cena se bude topit v efemérní provinčnosti. Současní porotci Střediska nechtějí, aby se plzeňská cena stala důležitou, jelikož nevidí příliš za jeho brány a už vůbec nedokážou postřehnout kvalitu děl, která se pomalu, ale zřetelně prosazují v národním kontextu. Budoucí literární historik se takovým porotcům jednou vysměje. Jak jsem připomněl i na posledním jednání Střediska, současný výbor svou malinkatost a krátkozrakost prokázal třeba tím, že vytěsnil z poroty CBP dva porotce státních cen za literaturu (!) a naopak do poroty dosadil právě jen regionální osobnosti, co říkám, i osoby. Čili ty, s kterými se leda tak může plácat po ramenou. Tak se otřásla tradice CBP, kdy v porotě byl vždy zastoupen mimoregionální pohled (požadavky, které to ve stanovách mohly zajistit, byly smeteny).

Zbývá pochybovat, jestli bývalí laureáti jednou dají na záložku knihy informaci, že kdy dostali nějakou Cenu Bohumila Polana. Možná se chystá čas, kdy se tím začnou tajit.

Hurá nadregionálně neznámé Málkové, dostala cenu pojmenovanou po kritikovi, který psal o Neumannovi, Seifertovi, Šrámkovi nebo Tomanovi!