literární západ

Posledního březnového dne uplynulo přesně čtyřicet let od úmrtí Oty Pavla, jednoho z nejčtenějších a svým způsobem i nejuznávanějších českých spisovatelů. Takového Viewegha čtou divže ne všichni občanky s nižším vzděláním, málokdo si ho však považuje, mnozí by jeho knihy nikdy nevzali do ruky – zato o Pavla se sice nesvádějí žádné kritické pře, jeho povídky však vyhovují nesmírně široké čtenářské obci. Nikoli náhodou podle próz Oty Pavla vznikají pozoruhodná, vážná i mírně tragikomická filmová díla, zatímco podle Michala Viewegha se vyrábějí snímky směřující čím dál víc k laciným, jen zdánlivě „závažným“ českým rádobyřachandám. Nebo k ještě lacinějšímu konvenčnímu figurkaření televizní ražby. K Pavlovým textům se mohou filmaři, divadelníci nebo i výtvarníci pořád s gustem vracet, byť spisovatel píše o vzdálené minulosti, kdežto u knižních produktů Vieweghových z tzv. současnosti je zjevné, že jsou od počátku převelice pomíjivého významu. Náš autor humoristicko-psychologické četby se honosí tím, že už napsal tolik a tolik knih, některé si však pravděpodobně nepamatuje ani on sám, natož aby na ně odevšad rychle nepadal dusivý prach zapomnění. Zato Ota Pavel, to je i čtyři desetiletí po autorově skonu jiná tvůrčí káva. To jsou povídky nadlouho.

Pokud však knihám Michala Viewegha seriózní kritika prakticky nevěnuje žádnou větší pozornost, s Otou Pavlem je to takříkajíc jinak: ačkoli kritici a literární historikové mají k jeho dílu obdivný vztah, nepíše se jim ale o něm nikterak jednoduše. Spisovatel zvolil jednoduchou vypravěčskou dikci, vyhýbal se nejrůznějším literárním fintám a finesám, jistěže vyprávěl nejednou tragické, v jeho podání však až emblematické, nekomplikovaně vyznívající příběhy. Složité mozaice dějin i všednodennosti nastavoval jednoduché, nikterak nepokřivené zobrazení, navíc jeho postavy obvykle neprocházejí martýriem existencialistických dilemat ani se nevyrovnávají s pokušením nabobtnávajících akčních historií, znetvořujících skutečnou psychologickou vizáž autorských figurek. Zařadit jeho tvůrčí odkaz do nějakého -ismu, to je přetěžký oříšek i pro literární experty. Proto se již shromáždil dostatek životopisných materiálů o autorově osudu, odborná literatura o jeho tvorbě však opravdu není mimořádně rozsáhlá! Dokonce i doposud jediná pavlovská monografie z pera Bohumila Svozila se zřetelně víc opírá o životopisné události, než aby inklinovala k analytickému pojednání o beletristickém odkazu Oty Pavla. Skutečně je to i z pohledu literárního myšlení mnohem namáhavější, než by se mohlo zdát na první nebo i třetí pohled: pochopit a charakterizovat tvůrčí naturel literáta, který chtěl zachránit šílící, z kloubů vymknutý svět, a proto nevyhnutelně zešílel sám.

Naopak se paradoxně mnohem snadněji píše o literátovi, jehož díla se zdají být nesrovnatelně komplikovanější a jsou také napsána nesouměřitelně rafinovaněji než středočeské nebo sportovní příběhy Pavlovy – totiž o Milanu Kunderovi, nejznámějším českém spisovateli ve světě, který den po neveselém Pavlově výročí úmrtí, tj. v den s aprílovým datem, tj. 1. dubna, mohl oslavit již osmdesáté čtvrté narozeniny. A ty s největší pravděpodobností oslavil přímo v srdci Paříže, v malebné uličce ležící v prostoru mezi Montparnassem a Seinou, jako rozumem i srdcem stejnou měrou český Pařížan jako francouzský či pařížský Moravan. Znalcům aritmetiky z toho neomylně vyplyne, že přesně na apríla roku 2009 připadaly spisovatelovy osmdesátiny – a krátce nato, v květnu téhož roku, se v Brně konala úctyhodně zastoupená mezinárodní konference pod názvem Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?, přičemž mezi pořádajícími institucemi figurovaly také cizokrajné: Université Lumiére Lyon 2 a Universitá di Roma Sapienza.

Čas mezitím kráčel dál a nedávno pařížské nakladatelství Gallimard vydalo v prestižní edici La Pléiade dvousvazkový soubor patnácti Kunderových děl, čímž došlo „k definitivní konsekraci“ včleňující českého plus francouzského spisovatele mezi velikány evropské a světové kultury. To je nepochybně báječné. Méně již báječná je skutečnost, že na vydání referátů z této konference – ve sborníku se stejným názvem, tj. Milan Kundera aneb Co zmůže literatura? – se čekalo plných tři a půl roku! Opravdu tři a půl roku! Že finanční prostředky Masarykovy univerzity a dalších českých vysokoškolských pracovišť na vydání nestačily, případně nebyly veškeré žádné – a že kniha přišla na svět zejména díky finanční podpoře ze strany několika vrcholných francouzských kulturních institucí včetně ministerstva zahraničních a evropských věcí a Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice. Z české strany toto notně opožděné vydání souboru kunderovských statí podpořilo alespoň Ministerstvo kultury České republiky a také statutární město Brno.

Kromě pěti českých badatelů žijících v zahraničí (dlouho platilo, že v exilu), z nichž připomeňme například Helenu Koskovou nebo Hanu Voisine-Jechovou, a vedle početné řady zahraničních literárních teoretiků a kritiků byl na konferenci a posléze ve sborníku poskytnut prostor třinácti tuzemským literárním vědcům a historikům, mezi nimiž byla zastoupena jak starší, tak i mladší bohemistická generace. Většina pocházela z Moravy, pouze několik osob reprezentovalo českou literární bohemistiku, například Aleš Haman nebo severočeský Jiří Koten. Zůstaňme právě u této dvojice: Koten své zamyšlení orientoval ve směru Od politiky k chaosu, v němž není místo pro soukromí metamorfózy fikčních světů, zatímco Haman si zvolil neméně závažné, jednodušeji formulované, leč podobně široké téma Eros, sex a tělo a stud v tvorbě Milana Kundery. Podíváme-li se na konferenci z pohledu účastníků, totálně ji ignorovala pražská Filozofická fakulta UK, tradičně absentující na bohemistických rokováních. Vždyť Pražáci všechno vědí, všemu rozumějí a všude byli, takže proč jezdit někam do Brna… Nezúčastnil se či nebyl pozván nikdo z Českých Budějovic, Hradce Králové nebo také Plzně.

Odcitujme však alespoň některá slova francouzského bohemisty Guye Scarpetty, který zdůraznil, že ten, komu se v Brně vzdává hold, je „velký francouzský spisovatel“. A připomněl, že když v Čechách došlo k pokusu spisovatele pošpinit, solidárně na jeho obranu a podporu vystoupila velká většina francouzských spisovatelů, protože ten, koho v českých zemích pomluvili, byl jedním z nich. Scarpetta nejprve sliboval, že se k této záležitosti již nevrátí, nedalo mu to však a pak se znovu zabýval „důvody hanebné pomlouvačné kampaně, která byla na podzim 2008 proti Kunderovi rozpoutána, a to na základě těch nejpochybnějších dokumentů, nanejvýš dokazujících jen vůli Kunderovi škodit“. A pokud tyto dokumenty něco odhalily, míní Scarpetta, pak jen skutečnost, že v Čechách zůstaly zachovány nejen archivy bývalé politické policie, ale i její metody. Kdyby se podle jeho názoru Milan Kundera proklamativně přihlásil k ultraliberálnímu, proamerickému režimu, který dnes v jeho rodné zemi převládá, nic z toho by se mu nepřihodilo.

A Scarpettův závěr? Nuže tento: „Lze se domyslet, že v jeho osobě /tj. Kunderově, pozn. dr. No/ byl učiněn pokus diskreditovat ducha pražského jara, jehož se nikterak nezřekl a jehož je dnes jedním z posledních žijících představitelů.“ Sic. Také proto s úctou a uznáním adresujme Milanu Kunderovi do Paříže blahopřání k jeho nynějším aprílovým narozeninám. Není to z tuzemského pohledu příliš veselá, zřejmě spíše kormutlivá, nicméně je to i docela povzbudivá myšlenka, že Pražské jaro ještě žije. Alespoň v Kunderově pařížském tusculu.